ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.15.2005
sp. zn. 2 Afs 15/2005 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně P. H.,
zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Kubínem, se sídlem Pražská 7, České Budějovice,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3,
České Budějovice, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 10 Ca 212/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto rozsudkem krajský
soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 10. 2003, č. j. 7416/110/2003,
č. j. 7415/110/2003, č. j. 7414/110/2003 a č. j. 3430/110/2003, kterými byla zamítnuta
stěžovatelčina odvolání proti dodatečným platebním výměrům ze dne 4. 12. 2002,
č. j. 254668/02/077910/1218, č. j. 254643/02/077910/1218, č. j. 254634/02/077910/1218
a č. j. 254623/02/077910/1218, kterými jí Finanční úřad v Českých Budějovicích
(dále též „správce daně“) doměřil daň z příjmů fyzických osob za roky 1999, 1998, 1997
a 1996.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem.
Stěžovatelka tvrdí, že se správce daně dopustil při stanovení daně za použití pomůcek
svévole v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004. Stěžovatelka nesouhlasí
s názorem krajského soudu ohledně snížení jejích závazků o cenu materiálu pro výrobu obuvi.
Podle ní představoval tento nakupovaný materiál náklad na prováděnou výrobu obuvi a byl
tedy nezbytným výdajem pro dosažení ceny, tedy pro vyrobení výrobku.
Dále stěžovatelka kritizuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tam,
kde krajský soud tvrdí, že pro výpočet nebyly uvažovány tuzemské závazky,
neboť se nevztahovaly k nakupovanému zboží v rámci stěžovatelčiny činnosti, tedy nákupu
a prodeje hotového zboží. Nepřezkoumatelnost vidí stěžovatelka v tom, že krajský soud
neuvedl výši těchto závazků a důvod, proč se podle něj neměly vztahovat k nakupovanému
zboží a k nakupovaným surovinám.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích zrušit.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti připomíná, že daňový subjekt
nese v daňovém řízení důkazní břemeno, jež neunese, pokud ve stanovené lhůtě neodstraní
pochybnosti správce daně o údajích uváděných v daňovém přiznání. K tomu v daném případě
došlo, správce daně tedy vyměřil daň podle pomůcek, přičemž z úředních záznamů
v daňovém spise je zřejmé, jaké pomůcky správce daně použil a že vzal v úvahu i výhody
stěžovatelce svědčící. Žalovaný se dále nedomnívá, že by se při svém rozhodování dostal
do rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, přičemž doplňuje,
že stěžovatelka měla patrně na mysli usnesení sp. zn. II. ÚS 385/02 a II. ÚS 387/02,
na která odkazuje napadený rozsudek. V dalším pak žalovaný odkazuje na své vyjádření
k žalobě a celkově navrhuje, aby byla posuzovaná kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že stěžovatelka podala za léta 1996 a 1999 daňová přiznání, v nichž vykázala daňovou
ztrátu, za léta 1997 a 1998 daňová přiznání, podle nichž byl základ daně nižší než součet
nezdanitelných částí základu daně a odečitatelných položek. Ve všech čtyřech letech
tedy vykázala nulovou daňovou povinnost. Dne 8. 12. 2000 byla se stěžovatelkou zahájena
daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob a daně silniční za roky 1996, 1997, 1998
a 1999. V rámci této kontroly byla uskutečněna řada ústních jednání podle §12 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). V rámci této daňové
kontroly byla také vyzvána k odstranění pochybností ohledně správnosti, průkaznosti
a úplnosti účetnictví, skutečné výše spotřebovaného materiálu pro výrobu vlastních výrobků,
druhů a množství vyrobené obuvi, dosažených příjmů a dalších skutečností. Správce daně
ji proto vyzval k doložení několika desítek konkretizovaných dokumentů, což však bylo
komplikováno i tím, že jí některé doklady, zejména část cenové evidence, byla odcizena
její matce z osobního automobilu.
Z této kontroly byl sepsán protokol ze dne 7. 8. 2002. Z ní vyplývá, že stěžovatelka
podnikala jako účastník sdružení „H. – Š.“ společně se svou matkou a s panem J. Š., přičemž
hlavním předmětem jejich podnikatelské činnosti byla výroba obuvi a nákup a prodej již
hotového zboží. Dále je zde uvedeno, že měl správce daně pochybnosti o průkaznosti a
správnosti předloženého účetnictví, když stěžovatelka zejména nepředložila inventarizaci
majetku a závazků, stejně jako nebyla předložena průkazná inventarizace pohledávek a
závazků, cenová evidence prodávaného zboží, evidence slev a některé další evidence. Při
inventuře pohledávek byly zjištěny nesrovnalosti oproti údajům uvedeným v daňovém
přiznání. Ani na základě výzev se nepodařilo prokázat správnost vykázaných příjmů,
respektive proúčtování veškerých uhrazených pohledávek z předchozích let. Stěžovatelka a
její společníci také neprokázali stav majetku a závazků a stav svého obchodního majetku na
konci zdaňovacích období. Jejich účetnictví přitom správce daně označil za neprůkazné, když
pokaždé uvádělo jiný údaj a jeho správnost nelze ověřit ani z předložené knihy vystavených
faktur, jež je vedena v rozporu se zákonem o účetnictví. Stěžovatelka a její společníci dále
nepředložili úplnou skladovou evidenci materiálu, skladovou evidenci zásob vytvořených
vlastní činností a skladovou evidenci veškerého zboží, což bylo zjištěno i namátkovou
kontrolou skladních karet. Nesrovnalosti byly zjištěny např. v uváděných zásobách svršků pro
výrobu obuvi, fialových přezek a podešví. Nebyly tak podle správce daně řádně provedeny
povinné inventarizace zásob. Nesrovnalosti byly zjištěny také mezi údaji o nákupu materiálu
dle skladních karet materiálu a výdaji vynaloženými na zajištění a udržení zdanitelných
příjmů za materiál podle předloženého účetnictví. Stěžovatelka a její společníci tedy
neprokázali rozhodné skutečnosti pro správné stanovení daňové povinnosti a ani k výzvám
správce daně nevyvrátili jeho pochybnosti, když předložené účetnictví bylo neprůkazné, jak
správce daně stěžovatelce prokázal, a neumožňovalo přezkoumání základu daně. Za některé
roky pak stěžovatelka a její společníci vůbec nepředložili například skladovou evidenci
materiálu, inventarizaci zahraničních závazků či cenovou evidenci zboží. Proto správci daně
nezbylo než stanovit daň za použití pomůcek a s tím daňovou kontrolu ukončil.
Při stanovení daně pak správce daně porovnal zjištěné materiálové náklady na výrobu
jednoho páru obuvi u různých typů obuvi vyráběných stěžovatelkou a jejími společníky
a prodejní cenu těchto jednotlivých typů, dále zohlednil pohledávky účastníků sdružení a další
skutečnosti a určil tak celkové příjmy a výdaje na jejich dosažení a následně jejich rozdíl,
tedy zisk a z něj vypočítal daň, kterou měla stěžovatelka za jednotlivé roky odvést.
Na základě tohoto vyměření za použití pomůcek tak správce daně dodatečně vyměřil
stěžovatelce čtveřicí výše označených dodatečných platebních výměrů ze dne 4. 12. 2002 daň
za rok 1996 ve výši 386 640 Kč, za rok 1997 ve výši 386 680 Kč, za rok 1998 ve výši
102 060 Kč a za rok 1999 ve výši 333 700 Kč.
Proti těmto čtyřem dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání,
v němž uvedla, že svou účetní agendu zadala odborné firmě, a proto spoléhala na to, že je její
účetnictví vedeno spolehlivě a průkazně. Tvrdila, že z evidence jejích zásob přímo vyplývá
produkce její činnosti, když se všechny tři základní komponenty obuvi (podešve, stélky
a svršky obuvi) přímo váží na katalogová čísla uvedená v její nabídce zboží
i v odběratelských fakturách. Byla tak podle svého názoru schopna doložit expedovaný počet
kusů výrobků bez ohledu na úhradu. Vlastní zisk z výroby naopak nebylo možno sledovat
z údajů v daňovém přiznání, kde jsou uvedeny pouze příjmy z prodeje vlastní výroby
ve zdaňovacím období. Pomůcky pro stanovení daně nelze podle jejího názoru použít
v daném případě tak, aby vystihly skutečnost výrobní náročnosti výroby obuvi. Trvala na tom,
že její výroba byla ve skutečnosti ztrátová, což ji nutilo používat bankovní úvěry a nakonec
výrobní činnost ukončit. Upozornila také na to, že započala nový rozbor evidenčních
a účetních dokladů, aby mohla prokázat pravdivost svých tvrzení a zejména pravdivost
vykazovaných tržeb, a pokud v dosavadním daňovém řízení snad nepředložila na základě
výzev správce daně v uspokojivém rozsahu některé požadované skutečnosti,
bylo to zdůvodněno neporozuměním a nikoli snahou cokoli zamlčovat.
O těchto odvoláních rozhodl žalovaný výše označenými rozhodnutími ze dne
15. 10. 2003 vztahujícími se k dodatečným platebním výměrům za jednotlivé roky.
V rozhodnutí č. j. 3430/110/2003 vztahujícím se k daňové povinnosti za rok 1996
tak žalovaný připomněl, že podle zákona o účetnictví se pověřením jiné osoby k vedení
svého účetnictví nezbavuje účetní jednotka své odpovědnosti za stav účetnictví. Dále uvedl,
že pro neprůkazně vedenou evidenci majetku a závazků nebylo možno ověřit jejich skutečné
stavy. Až na základě výzev správce daně předložili členové sdružení skladovou
evidenci, a to ještě neúplnou, neobsahující například skladovou evidenci hotové obuvi.
Podle žalovaného tak stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno a neprokázala svá tvrzení
obsažená v daňovém přiznání. Ani ve lhůtě, kterou si sama stanovila, nepředložila žádné
nové důkazní prostředky. Při samotném stanovení daně podle pomůcek pak správce daně
podle žalovaného přihlédl k výdajům, které odpovídají stěžovatelčině podnikatelské činnosti,
přihlédl i k nezdanitelné částce základu daně a celkově tak dodržel zákonné podmínky
pro stanovení daně podle pomůcek, a žalovaný proto odvolání zamítl. Z obdobných důvodů
zamítl dalšími třemi výše označenými rozhodnutími odvolání i v té části, kde směřovalo
proti dodatečným platebním výměrům za léta 1997, 1998 a 1999.
Stěžovatelka podala také stížnost na postup správce daně při daňové kontrole
odůvodněnou zejména tvrzenou podjatostí pracovníků správce daně, kterou Ministerstvo
financí, jemuž byla adresována, posoudilo jako žádost o přezkoumání jednotlivých rozhodnutí
o odvolání podle §55b daňového řádu. Těmto žádostem nebylo vyhověno čtyřmi
rozhodnutími Ministerstva financí, v nichž ministerstvo připomnělo, že daňový subjekt
nese důkazní břemeno, ovšem stěžovatelka nepředložila žádné nové důkazní prostředky
ani v době, kterou si stanovila v odvolání. Ministerstvo nepřisvědčilo ani námitce ohledně
neadekvátnosti použití pomůcek a podjatosti správce daně, když se o podjatosti pracovníků
správce daně stěžovatelka nezmínila během daňové kontroly, ani nepodala námitku
podle §16 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Ministerstvo tak schválilo postup správce daně
i žalovaného a stěžovatelčiným žádostem nevyhovělo.
Proti rozhodnutím žalovaného, jimiž byla zamítnuta její odvolání, podala stěžovatelka
žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Zde tvrdila, že těmito rozhodnutími
bylo výrazně zasaženo do jejích práv, když jsou jí ukládány povinnosti, jež pro ni mají
likvidační charakter. Zopakovala, že své účetnictví zajišťovala prostřednictvím odborné
firmy. Upozornila na podstatný rozdíl mezi výrobou lehké letní obuvi a výrobou obuvi
klasické, což se mělo správně odrazit i ve způsobu stanovení daně za použití pomůcek
podle §44 odst. 2 daňového řádu, přičemž mělo být podle §46 odst. 3 daňového řádu
přihlédnuto i k výhodám, které pro stěžovatelku z využití pomůcek vyplývají. Vysoký
dodatečný daňový odvod přisuzovala stěžovatelka tomu, že byly použity pomůcky
vycházející z hrubého příjmu z výroby, což není adekvátní výrobě obuvi provozované
stěžovatelkou. Nesouměřitelné jsou také dosahované marže, přičemž dodatečně vyměřená
daň byla stanovena ve výši, kterou stěžovatelka nemohla pokrýt ani celkovým výnosem
své činnosti. Přitom stanovení daně ve výši, která je pro ni likvidační, označila stěžovatelka
za protichůdné i smyslu samotného stanovení daně podle pomůcek.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na to, že stěžovatelčina zmínka
o §44 odst. 2 daňového řádu je nepřípadná, když jí byla daň vyměřena podle §31 odst. 5
daňového řádu. Setrval pak na svém názoru, že z úředních záznamů správce daně je patrno,
podle jakých pomůcek správce daně daň stanovil, i to, že v souladu s §46 odst. 3 daňového
řádu přihlédl i k výdajům, které jsou přiměřené charakteru stěžovatelčiny podnikatelské
činnosti, i k nezdanitelné částce základu daně.
Stěžovatelka dále navrhla vyslechnutí znalce v oboru technologie při výrobě obuvi,
aby mohla být její činnost odborně posouzena dle oborového členění při výrobě obuvi.
Tento návrh byl ovšem při ústním jednání krajského soudu zamítnut.
Posuzovaná žaloba byla zamítnuta napadeným rozsudkem krajského soudu.
Ten zde připomněl, že stěžovatelka nezpochybňovala nutnost stanovení daně podle pomůcek,
pouze správci daně vytýkala neadekvátnost použitých pomůcek. I krajský soud poukázal
na důkazní břemeno daňového subjektu a na důsledky jeho neunesení. Stanovení daně
podle pomůcek jako možný důsledek tohoto neunesení důkazního břemene s sebou
přitom jako následek nese i omezení spolupráce se správcem daně, který může daň stanovit
i bez součinnosti s daňovým subjektem, navíc jsou pomůcky chráněny mlčenlivostí správce
daně a daňový subjekt do nich podle §23 daňového řádu nemůže nahlížet. Při stanovení daně
podle pomůcek má odvolací orgán zkoumat podle ustanovení §50 odst. 5 daňového řádu
pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Stěžovatelce
bylo i podle názoru krajského soudu prokázáno, že nesplnila své zákonné povinnosti
k unesení důkazního břemene. Pokud stěžovatelka namítala, že své účetnictví zajišťovala
pomocí odborné firmy, neznamená to samo o sobě, že bylo její účetnictví vedeno řádně.
I krajský soud označil za nepřípadný stěžovatelčin odkaz na §44 daňového řádu,
který se vztahuje na stanovení daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení.
Za nedůvodnou pak krajský soud označil námitku neadekvátnosti použitých pomůcek.
Touto pomůckou byly dle správního spisu jednak údaje z účetnictví stěžovatelky,
dále pak údaje jiných srovnatelných daňových subjektů a údaje, které správce daně dopočítal.
V roce 1996 bylo pomůckou účetnictví stěžovatelky; v roce 1997 zjištěný dílčí základ daně
za zdaňovací období roku 1996 a vlastní poznatky správce daně o prodávaném sortimentu
na maloobchodních prodejnách v jiných městech regionu a poznatky o výši dosaženého
základu daně u obdobného podnikatelského subjektu; pro rok 1998 vyšel správce daně z údajů
o jiném daňovém subjektu; pro rok 1999 konečně z údajů jednotlivých účastníků sdružení
v jejich daňových přiznáních a z účetnictví sdružení. Celkové závazky byly sníženy o závazky
nevztahující se k nakoupenému zboží a závazky vůči italským dodavatelům, když v Itálii byl
nakupován pouze materiál pro vlastní výrobu obuvi. Tuzemské závazky se pak nevztahovaly
k nakoupenému zboží a nebyly tedy také v propočtu zohledněny. V propočtu bylo dále
zohledněné snížení o příjmy, a to o zboží dovezené z Rakouska a prodávané s nižší marží.
Z úředního záznamu o stanovení základu daně a daně podle pomůcek shledal krajský soud
zřejmým, že správce daně přihlédl k celé řadě výdajů a dalších skutečností ve prospěch
stěžovatelky v souladu s §46 odst. 3 daňového řádu. Neshledal tudíž, že by použité
pomůcky byly neadekvátní. Krajský soud dále poukázal na usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 385/02 a II. ÚS 387/02, kde Ústavní soud judikoval,
že při nemožnosti stanovit daň dokazováním a z toho plynoucím stanovení daně
podle pomůcek je na správci daně, jaké pomůcky použije, nejde-li o zjevnou svévoli.
Tu v daném případě krajský soud u správce daně a u žalovaného vzhledem
k výše rekapitulovaným skutečnostem neshledal, když správce daně vyhověl ustanovení
§46 odst. 3 daňového řádu, stanovil podle pomůcek nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje
a přihlédl i k dalším pro stěžovatelku výhodným okolnostem. Krajský soud uzavřel,
že je ze správního spisu zřejmá zákonnost postupu správce daně, proto shledal zbytečným
i vyhovění návrhu na ustanovení znalce, když i s ohledem na ustanovení §50 odst. 5
daňového řádu neviděl pro jeho ustanovení opodstatnění. Ze všech těchto důvodů krajský
soud žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka opírá svou kasační stížnost o tvrzení, že se žalovaný a správce daně
dopustili v jejím případě zjevné svévole. Toto své tvrzení opírá o dvě konkrétní tvrzená
pochybení při stanovení daně podle pomůcek, přičemž sám fakt, že jí byla daň podle pomůcek
stanovena, nenapadá.
Rozsah soudního přezkumu daňového řízení, v němž je daň stanovena podle pomůcek,
je určen jednak přímo povahou a smyslem správního soudnictví a jednak nepřímo
ustanovením §50 odst. 5 daňového řádu. Toto ustanovení stanoví ve své první větě:
„Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané
za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto
způsobu stanovení daně.“ Již přezkum odvolacím orgánem v rámci samotného daňového
řízení je tak vymezen relativně velmi úzce, přičemž přezkum krajským soudem a následně
Nejvyšším správním soudem nemůže být ze samotné povahy jejich fungování širší,
než přezkum na úrovni správní. Řízení o kasační stížnosti je navíc založeno na zásadě
přísné koncentrace (viz zejména §104 odst. 4 s. ř. s.).
V případě stanovení daně podle pomůcek může tedy i odvolací orgán (žalovaný)
zkoumat pouze to, zda byly dány podmínky pro stanovení daně právě tímto způsobem. Jedině
tímto směrem může také obecně směřovat i soudní přezkum. Takovou námitku ovšem
stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec nevznáší a soudní přezkum se jí v této oblasti
zcela uzavírá.
Jedinými dvěma výjimkami, kde může odvolací daňový orgán, popřípadě soud
ve správním soudnictví, posoudit i druhý krok správce daně, tedy samotný postup stanovení
daně podle pomůcek, je za prvé situace, kdy nebylo vůbec možno stanovit podle pomůcek daň
dostatečně spolehlivě, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 2. 2005, sp. zn. 1 Afs 74/2004 (publ. pod č. 633/2005 Sb. NSS); a za druhé situace,
kdy lze na straně správce daně shledat zjevnou libovůli. To plyne z obecného zákazu libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá přímo z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Právě k zákazu libovůle se snaží stěžovatelka směřovat svou
kasační stížností a na tento zákaz nepřímo rozšiřující správní i soudní přezkum stanovení daně
podle pomůcek i mimo oblast posouzení důvodů pro určení daně tímto způsobem odkazuje
i Ústavní soud ve shora citovaných usneseních.
Toto soudní posouzení svévole při stanovení daně podle pomůcek ovšem nelze vnímat
tak, jak je patrně chápe stěžovatelka ve svých konkrétních dvou námitkách, tedy tak,
že by bylo úkolem soudu, ať už krajského nebo zdejšího, přezkoumávat a přepočítávat
k námitkám daňového subjektu jednotlivé položky výpočtu daňového základu a daně
správcem daně. To úkolem soudu není, už proto, že by to popřelo sám smysl a algoritmus
stanovení daně podle pomůcek. Tím totiž není stanovit daň tak přesně, jak by to umožňovalo
vypočítání daně pomocí dokazování, nýbrž stanovit daň na základě těch podkladů,
které správce daně má, a to i s vědomím, že výsledek nebude odpovídat skutečnosti tak úplně,
jak by to umožňovalo stanovení dokazováním. Na tuto skutečnost ostatně upozornil ve svém
rozsudku velmi správně i krajský soud. Tím, že daňový subjekt neunese své důkazní břemeno
a donutí správce daně stanovit daň podle pomůcek, vystavuje se riziku, že výsledek
takto určené daně pro něj bude možná i méně výhodný, než by byla daň určená dokazováním,
byť toto riziko není jistotou a může dojít i k určení daně v nižší částce, než odpovídá
skutečnosti. Právě proto, že je určení daně podle pomůcek spojeno s tímto rizikem, stanoví
daňový řád striktní podmínky pro shledání, kdy k tomuto postupu může dojít, a dává
daňovému subjektu právo brojit právě a pouze proti samotnému faktu stanovení daně
tímto způsobem. Nedává mu však již právo, aby před odvolacím orgánem či správními soudy
zpochybnil výsledek tohoto určení daně způsobem, jak to činí stěžovatelka ve své kasační
stížnosti, tedy kritizováním jednotlivých konkrétních položek výpočtu správce daně. Zdejší
soud tak tuto úroveň kritiky nemůže vůbec akceptovat a přejít k přezkumu jednotlivých
položek výpočtu, jak stěžovatelka požaduje.
Tyto její dvě námitky totiž odrážejí pouze dílčí nesouhlas stěžovatelky s výpočtem
provedeným správcem daně a nezakládají tak námitku libovůle správce daně, která by musela
mít povahu celkovou a vztahovat se k celému přístupu správce daně. K tomu, že takovou
celkovou libovůli nelze v posuzovaném případu shledat, se pak dostatečně vyjádřil již krajský
soud, který ve svém rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, že správce daně přihlížel při stanovení
daně jak k položkám výši daně v jednotlivých letech zvyšujícím, tak i snižujícím,
nepostupoval tedy zaujatě, či jednostranně.
Nelze potom akceptovat rozšiřující přístup stěžovatelky ke správnímu a soudnímu
přezkumu, když krajský soud provedl na základě její relativně obecné žaloby velmi podrobný
a konkrétní přezkum napadených rozhodnutí a ona nyní využívá podrobnosti a kvality
tohoto rozsudku a námitkami obsaženými v kasační stížnosti požaduje, aby byl ještě
podrobnější a vyjadřoval se i k námitkám, které v žalobě vůbec nevznesla, nebo je vznesla
pouze jako neoddělenou součást svých obecných námitek proti napadeným rozhodnutím
žalovaného. Takový přístup ovšem nelze přijmout, jak vyplývá ostatně i z dosavadní
judikatury zdejšího soudu. Tak v jeho rozsudku ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 7 Afs 104/2004,
bylo uvedeno: „Pro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční
zásada [§71 odst. 1 písm. d) a §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.], a proto obsah a kvalita žaloby
v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Neuvedla-li žalobkyně skutečnosti,
kterými by zpochybňovala dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek při stanovení
základu daně a daně, musel hodnotit krajský soud napadené správní rozhodnutí komplexně
a nelze mu tedy vytýkat, že se k takovým skutečnostem nijak nevyjádřil.“
Obě výtky, tedy zmínku o závazcích vůči italským dodavatelům i o tuzemských
závazcích, dokonce stěžovatelka vůbec nezmínila v žalobě a zmiňuje je až v kasační stížnosti,
takže na ně dopadá i ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. a zdejší soud k těmto námitkám nemůže
meritorně vůbec přihlížet.
Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by krajský soud nesprávně posoudil
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. právní otázku, zda mohla být stěžovatelce vyměřena
daň podle pomůcek způsobem, jakým jí byla vyměřena; či že by byl rozsudek krajského
soudu stižen nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu