ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.60.2005
sp. zn. 2 Afs 60/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. O., a. s.,
zastoupeného Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem Trocnovská 2a, Ostrava - Přívoz,
proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupenému
JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem nám. 14. října 3, Praha 5 - Smíchov, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004,
sp. zn. 7 Ca 265/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu
proti rozhodnutí Ministerstva financí („žalovaný“) ze dne 1. 8. 2003, č. j. 543/52 946/2001,
kterým žalovaný podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(„daňový řád“) nevyhověl jeho žádosti a nepovolil přezkoumání rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ostravě ze dne 26. 10. 2000, č. j. 3329/120/2000.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a namítá tak,
že se soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení a že ve správním řízení došlo k vadám.
Stěžovatel rekapituluje průběh dosavadního řízení, objasňuje jednotlivé skutkové
okolnosti věci a tvrdí, že zjištění získaná z místního šetření nahradila dokazování, jež měla
být součástí daňové kontroly. V důsledku vydaného dodatečného platebního výměru na daň
z příjmů právnických osob za rok 1997 stěžovatel zaplatil dne 11. 1. 2000 částku 514 800 Kč
a dne 25. 9. 2000 penále ve výši 520 345 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
odvolání, které však odvolací orgán dne 26. 10. 2000 zamítl. Proto podal stěžovatel dne
26. 2. 2001 žádost o přezkoumání rozhodnutí, jíž však citovaným rozhodnutím žalovaného
nebylo vyhověno.
Stěžovatel v podrobnostech zpochybňuje samotné dodatečné stanovení daňové
povinnosti, způsobené nepochopením podstaty a významu poradenství, jež nelze zaměňovat
se zprostředkováním. Dále stěžovatel namítá, že správce daně porušil procesní ustanovení
daňového řádu, a to zejména ve vztahu mezi místním šetřením a daňovou kontrolou,
že provedl nedostatečné dokazování a předložené důkazy řádně nevyhodnotil. K napadenému
usnesení městského soudu stěžovatel toliko uvedl, že považuje shora označené rozhodnutí
žalovaného za zasahující do jeho subjektivních hmotných práv a povinností.
Proto stěžovatel navrhuje usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel jako kasační důvody
výslovně označil důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
V projednávané věci však připadá v úvahu toliko důvod zakotvený pod písm. e) citovaného
ustanovení, jelikož stěžovatel napadl usnesení městského soudu o odmítnutí návrhu,
tzn. jedná se o zvláštní situaci, mající přednost před důvody ostatními. Protože však i v řízení
o kasační stížnosti platí obecná zásada, podle níž je každý úkon posuzován
podle jeho skutečného obsahu a nikoliv formálního označení, přezkoumal zdejší soud
v dalším tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu cit. písm. e).
K tomu je však nutno zároveň uvést, že stěžovatel konkrétně neodůvodnil, v čem
spatřuje nezákonnost napadeného ustanovení, když toliko obecně tvrdí, že citované
rozhodnutí žalovaného zasáhlo do jeho subjektivních hmotných práv a povinností. Další
uplatněná argumentace se totiž týká průběhu jiného samostatného řízení, tzn. řízení zakončené
vydáním dodatečného platebního výměru a následné odvolací řízení. Tyto námitky mohl
stěžovatel vznést v rámci správní žaloby, kterou by brojil proti tomuto odvolacímu
rozhodnutí; ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu však nemají žádnou
relevanci, jelikož nebyly předmětem jeho řízení. Rámec přezkumu v rámci řízení o kasační
stížnosti se tak redukuje na posouzení toho, zda se městský nedopustil nezákonnosti,
když podanou žalobu vyloučil ze soudního přezkumu a z tohoto důvodu ji procesním
usnesením odmítl.
K tomu je pro stručnost vhodné poukázat na ustálenou judikaturu
Nejvyššího správního soudu (příkladmo viz usnesení ze dne 29. 4. 2003,
sp. zn. 6 A 153/2002 - 18, Sb. NSS č. 14/2003; usnesení ze dne 25. 6. 2003,
sp. zn. 5 A 143/2002; usnesení ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 7 A 54/2002), od které neshledal
důvod se odchylovat ani v souzené věci, a z níž vyplývá zejména následující.
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti. S ohledem na použitou legislativní zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí
ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat pouze takové úkony správního orgánu,
jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení
§70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního
orgánu, jež nejsou rozhodnutími; na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska
rozhodnutími nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají
žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. Právě takovým úkonem je rozhodnutí žalovaného,
jehož přezkumu se žalobce domáhá; žalobce napadeným rozhodnutím nemohl být zkrácen
na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo.
Zákon č. 337/1992 Sb. totiž upravuje možnost podat proti rozhodnutí správce daně
řádné opravné prostředky (část čtvrtá, §48 a násl.) a tzv. „mimořádné opravné prostředky“
(část pátá, §54 a násl.), mezi něž zákon zařadil i „přezkoumávání daňových rozhodnutí“
podle §55b tohoto zákona. Užití správního řádu tu nemá místa, daňový řád je právním
předpisem autonomním. V řízení o přezkoumávání daňových rozhodnutí dle ustanovení
§55b zákona č. 337/1992 Sb. může být vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, nahrazeno
jiným nebo změněno, a to na základě žádosti daňového subjektu a nebo z vlastního podnětu
kteréhokoli správce daně. Rozhodnutí o tom, zda přezkoumání bude povoleno nebo nařízeno,
vydává vždy instančně vyšší správce daně. Proti takovému rozhodnutí není přípustný
opravný prostředek. Je-li přezkoumání povoleno nebo nařízeno, má to odkladný účinek
vůči rozhodnutí přezkoumávanému. Po povolení nebo nařízení provádí nové řízení správce
daně, který rozhodl v posledním stupni; je vázán právním názorem toho, kdo přezkoumání
povolil nebo nařídil; proti novému rozhodnutí ve věci se lze odvolat. Z toho je patrno,
že řízení se tu rozpadá do dvou fází: v prvé se rozhoduje (na vyšším stupni soustavy
finančních orgánů) o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno; ve druhé fázi,
a to jen tam, kde přezkoumání vůbec je povoleno či nařízeno a řízení tedy znovu „otevřeno“,
o tom, zda původní, přezkoumávané rozhodnutí bude změněno či zrušeno (a to u orgánu,
který původně rozhodl v posledním stupni).
Je zřejmé, že shledá-li orgán, který má rozhodnout o povolení nebo nařízení
přezkumu, že pro přezkoumání nejsou důvody, žádost zamítne (popř. formulačně jinak,
věcně však stejně, přezkoumání nepovolí). Věcně jde o totéž jako v řízení o podnětu
k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu. Zatímco v řízení
podle správního řádu je nedůvodná žádost odložena pouhým intimátem, sdělením úřadu
straně, v daňovém řízení je vydáno procesní, formální rozhodnutí o nepovolení přezkoumání.
Formalizovaný způsob odložení nedůvodného podnětu však nic nemění na charakteru řízení
podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb.: jedná se o mimořádný procesní prostředek
dozorčího práva, nikoli o skutečný opravný prostředek, jehož pojmovým znakem je založení
právního nároku žadatele na meritorní projednání. Proto jen v případě, že vůbec bylo řízení
nově otevřeno (k čemuž však v rozhodované věci nedošlo), přichází v úvahu další rozhodnutí,
jímž se buď „rozhodnutí potvrzuje“ tam, kde se v přezkumném řízení nezákonnost neshledala,
nebo se zruší, nahradí jiným či změní, byly-li tu právní vady nebo nedostatky skutkových
zjištění. Rozhodnutí žalovaného však nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění
a povinností žalobce. Tímto rozhodnutím jen žalovaný vyjádřil, že věcí se zabývat dále
nebude, a že původní pravomocné rozhodnutí finančního úřadu ve spojení s rozhodnutími
finančního ředitelství se nijak nemění.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že shora citovaný právní názor je konformní
rovněž s právním názorem Ústavního soudu (stanovisko pléna ze dne 19. 12. 2000,
sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000), podle něhož „rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí
podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu
přezkumu.“
Na základě shora uvedeného lze proto shrnout, že podle stávající zákonné úpravy,
obsažené v s. ř. s., výrok podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., kterým nebylo
přezkoumání povoleno, není svojí materiální podstatou vůbec rozhodnutím ve smyslu s. ř. s.,
neboť se jím nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu, a proto není
přezkoumatelný ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci se Městský soud v Praze
odmítnutím žaloby stěžovatele nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§60 odst. 7 s. ř. s. Stěžovatel ve věci nebyl úspěšný a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudem. Žalovaný, který byl ve sporu zcela úspěšný, by měl právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud však shledal důvody zvláštního zřetele hodné,
pro které mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Náklady řízení žalovaného
jsou totiž v tomto řízení tvořeny pouze odměnou právního zástupce žalovaného. Žalovaný
však je státním orgánem s nezanedbatelným počtem pracovníků odborně dostatečně
erudovaných k zastupování žalovaného v soudním řízení. Tato skutečnost ostatně vyplývá
již z toho, že to byli právě pracovníci žalovaného, kteří vypracovali napadené rozhodnutí,
a musí být schopni toto rozhodnutí v rámci přezkumu jeho zákonnosti rovněž argumentačně
obhájit v soudním řízení. Aniž by tedy byla možnost žalovaného být v rámci soudního řízení
zastoupen advokátem principielně vyloučena (byť se žalovaný ke kasační stížnosti
ani nevyjádřil, takže zůstal procesně zcela pasivní a je proto otázkou, jaký smysl vlastně
jeho zastoupení mělo), v daném případě Nejvyšší správní soud neshledal nutnost právního
zastoupení nijak důvodnou a náklady vynaložené žalovaným v tomto směru proto nepovažuje
za účelně vynaložené náklady soudního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu