ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.47.2004
sp. zn. 2 As 47/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce T. C. R., a. s.,
proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, Sokolovská 219, Praha 9,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004,
čj. 10 Ca 71/2003 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“)
domáhal přezkoumání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004,
čj. 10 Ca 71/2003 – 34, kterým byla žaloba stěžovatele proti úkonům žalovaného ze dne
8. 1. 2003, čj. 26292/02-613/II. a ze dne 4. 11. 2002, čj. 26292/02-613 odmítnuta.
Stěžovatel v kasační stížnosti, kterou opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., uvádí následující.
Podáním ze dne 4. 10. 2002 požádal stěžovatel Český telekomunikační úřad o vydání
krátkodobého povolení k provozování vysílacích rádiových zařízení sítě GSM ve smyslu
ustanovení §66 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a změně dalších zákonů,
v platném znění (dále též „zákon o telekomunikacích“). V žádosti požadoval přidělení
kanálů č. 21 a 115 až 118 pásma GSM 900 (dále jen „požadované kmitočty“) v oblasti
hlavního města Prahy. Žádost o přidělení požadovaných kmitočtů zdůvodnil zájmem
na zajištění přenosu tísňových volání ve veřejné mobilní telekomunikační síti
provozované stěžovatelem při summitu NATO, který se v Praze konal v listopadu 2002.
Žádost byla Českému telekomunikačnímu úřadu doručena dne 4. 10. 2002.
Český telekomunikační úřad na žádost reagoval rozhodnutím čj. 26292/02-613 ze dne
4. 11. 2002 (dále též „rozhodnutí o zamítnutí žádosti“), v němž stěžovateli oznámil,
že požadované kmitočty nelze pro výše uvedený účel přidělit. Nemožnost přidělení
požadovaných kmitočtů Český telekomunikační úřad zdůvodnil tím, že „je hodlá využívat
k případnému překlenutí krizových a mimořádných situací“, jakož i „k posílení sítě vyhrazené
pro krizovou komunikaci, o které její provozovatel také již požádal.“. Rozhodnutí o zamítnutí
žádosti považuje stěžovatel za nezákonné, a proto proti němu podal odvolání. Při podání
odvolání si byl stěžovatel vědom ustanovení §66 odst. 6 zákona o telekomunikacích,
které stanoví, že „na vydání krátkodobého povolení k provozování vysílacího rádiového zařízení
se nevztahují předpisy o správním řízení“.
Dne 13. 1. 2003 obdržel stěžovatel od Českého telekomunikačního úřadu oznámení
čj. 26292/02-613/II. vyř. ze dne 8. 1. 2003, které považuje za rozhodnutí o odvolání,
ve kterém Český telekomunikační úřad mimo jiné konstatoval, že „vzhledem k tomu,
že se na vydání krátkodobého povolení k provozování vysílacích rádiových zařízení nevztahují předpisy
o správním řízení (viz ustanovení §66 odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně
dalších zákonů), je odvolání podané Vaší společností v předmětné věci irelevantní a Český
telekomunikační úřad se s ním nemůže zabývat“.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl rozhodnutím o zamítnutí žádosti i rozhodnutím
o odvolání, zkrácen na svých zákonných právech a dále, že tato rozhodnutí je možno
subsumovat pod kategorii „úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti“, ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního,
a proto proti těmto úkonům podal v souladu s ustanovením §65 a násl. soudního řádu
správního žalobu k Městskému soudu v Praze.
Dne 4. 8. 2004 obdržel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004,
čj. 10 Ca 71/2003 – 34, kterým byla správní žaloba odmítnuta z důvodu opožděnosti.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že právní posouzení Městského soudu v Praze,
z něhož vychází toto odmítavé usnesení, je nesprávné, což způsobuje, že je toto usnesení
nezákonné. Právní hodnocení Městského soudu v Praze, jehož závěrem je, že lhůta
pro podání žaloby začala žalobci běžet již dnem doručení rozhodnutí o zamítnutí
žádosti, není správné, jelikož nevychází z ústavně konformní interpretace a aplikace
platných právních předpisů. Městský soud v Praze dal přednost pozitivnímu a dá se říci
až pozitivistickému výkladu ustanovení §66 odst. 6 zákona o telekomunikacích,
které vylučuje správní řád a tím dává správnímu orgánu téměř neohraničený prostor
pro rozhodování, čímž je ovšem zásadním způsobem narušen princip vázanosti správních
orgánů zákonem (viz čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a současně
porušováno právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel je plně přesvědčen o tom, že ačkoliv ustanovení §66 odst. 6 zákona
o telekomunikacích výslovně vylučuje aplikaci předpisů o správním řízení, tedy konkrétně
aplikaci správního řádu, neznamená to, že je Český telekomunikační úřad povinen
při rozhodování o vydání krátkodobého povolení k provozování vysílacího rádiového
zařízení postupovat pouze přiměřeně povaze věci a dbát principů dobré správy,
jak se domnívá Městský soud v Praze.
Přiměřenost postupu Českého telekomunikačního úřadu v daném případě není
žádným způsobem garantována, což samozřejmě platí i o respektování principů dobré
správy, jež ostatně nemají vůbec nic společného s normativními pravidly obsaženými
v zákonech či případně v podzákonných právních předpisech. Je zcela jednoznačné,
že ani přiměřenost postupu Českého telekomunikačního úřadu, ani respektování principů
dobré správy, není pro žalobce dostatečnou zárukou jeho práv.
Český telekomunikační úřad byl povinen respektovat základní procesní práva
garantovaná Listinou základních práv a svobod. Tato základní procesní práva jsou
v oblasti veřejné správy vtělena zejména do správního řádu, který je obecným procesním
předpisem. Český telekomunikační úřad měl tedy navzdory ustanovení §66 odst. 6
zákona o telekomunikacích s využitím ústavně konformní aplikace a interpretace právních
předpisů správní řád aplikovat, přičemž ve prospěch ústavně konformní aplikace
a interpretace hovoří to, že neústavnost §66 odst. 6 zákona o telekomunikacích
je zcela zjevná a evidentní. V tomto konkrétním případě tedy může jít ústavně konformní
aplikace a interpretace tak daleko, že povede k neaplikaci ustanovení §66 odst. 6 zákona
o telekomunikacích.
Neústavnost ustanovení §66 odst. 6 zákona o telekomunikacích potvrzuje
rovněž nález Ústavního soudu ČR P1. ÚS 14/96, kterým Ústavní soud zrušil část
ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, jež vylučoval správní řád v případě,
kdy příslušný orgán státní správy rozhodoval o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob. Ústavní soud ve zmíněném nálezu potvrzuje názory žalobce,
když uvádí, že vyloučení správního řádu je porušením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod, který určuje, že státní moc je možné uplatňovat je v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon; dále je toto vyloučení porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, které každému zaručuje právo na spravedlivý proces.
I kdyby se Nejvyšší správní soud v daném případě k aplikaci správního řádu
Českým telekomunikačním úřadem nepřiklonil, je možné mít za to, že Český
telekomunikační úřad alespoň byl povinen postupovat podle základních zásad správního
řízení, mezi které patří i právo na přezkum prvoinstančního rozhodnutí.
Vše výše uvedené vede k závěru, že žalobce měl právo podat odvolání.
Jelikož žalobce tohoto práva využil, nemohla lhůta pro podání správní žaloby začít běžet
dnem doručení rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobci. Stěžovatel tvrdí, že lhůtu
pro podání žaloby dodržel.
V doplňku kasační stížnosti se stěžovatel znovu zabývá otázkou aplikace §66 odst. 6
zákona o telekomunikacích a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2/2003. Uzavírá,
že nezákonnost napadeného usnesení spočívá v ústavně nonkonformní aplikaci
a interpretaci tohoto ustanovení, jakož i v tom, že městský sodu nenavrhl Ústavnímu
soudu zrušení tohoto protiústavního ustanovení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že svůj nesouhlasný názor
na neústavnost §66 odst. 6 zákona o telekomunikacích již vyjádřil v žalobě s tím,
že se jedná o vydávání krátkodobých povolení k provozování vysílacích rádiových
zařízení, přičemž tato právní úprava odpovídá danému účelu, jakož i tomu, co je obvyklé
ve většině států s vyspělým oborem telekomunikací. Z těchto důvodů žalovaný navrhl,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů.
Především je nutno souhlasit se závěrem městského soudu, že úkon žalovaného
ze dne 4. 11. 2002, čj. 26292/02-613 je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
i když nemá formální náležitosti, které jsou pro správní rozhodnutí obvyklé.
Tímto správním aktem bylo negativně rozhodnuto o žádosti stěžovatele ze dne
4. 10. 2002 o vydání krátkodobého povolení k provozování vysílacích rádiových
zařízení sítě GSM. Naproti tomu přípis ze dne 8. 1. 2003, zn. 26292/02-613/II.
vyř. je toliko sdělením, že se žalovaný nebude zabývat podáním stěžovatele označeným
jako „Odvolání proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ve věci žádosti
o vydání krátkodobého povolení k provozování vysílacího rádiového zařízení“,
a to vzhledem k tomu, že se na tento případ nevztahují předpisy o správním řízení.
Již z tohoto důvodu nemohla být žaloba, pokud směřovala proti tomuto druhému aktu
žalovaného úspěšná.
Městský soud v Praze se v tomto usnesení dostatečně vypořádal i s otázkou,
zda byl dán důvod k podání návrhu u Ústavního soudu na zrušení ustanovení §66 odst. 6
zákona o telekomunikacích. Především nelze přisvědčit stěžovateli v právním názoru,
že mezi základní zásady rozhodování o právech a povinnostech správními orgány
patří rozhodování ve dvou stupních (možnost odvolání ke správnímu orgánu).
Takovýto závěr z ničeho nevyplývá. Ostatně i §68 písm. a) s. ř. s. počítá s tím,
že ne proti každému rozhodnutí správního orgánu jsou řádné opravné prostředky
přípustné. Příkladmo je možno uvést zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (v současném
znění), zejména §31a.
Naopak je možno dát za pravdu stěžovateli, že pokud se jedná o rozhodování
o právech na povinnostech fyzických či právnických osob nelze vyloučit použití
správního řádu (či jiného obdobného procesního předpisu), aniž by zároveň bylo řízení
upraveno zvláštním právním předpisem. Tak tomu však v daném případě nebylo. Zákon
o telekomunikacích obsahuje zvláštní procesní úpravu a to především v §66 odst. 1, 2, 3
ve spojení s §57 a §58 odst. 1. Při stručnosti této úpravy by bylo možno event. namítat
v některých směrech její neúplnost, zejména pokud se týká otázky oznámení (doručení)
rozhodnutí. Stěžovateli však bylo rozhodnutí o zamítnutí doručeno a nelze tedy dovodit,
že by v tomto směru byl zkrácen na svých (základních) procesních právech. Se zřetelem
na tuto skutečnost a s přihlédnutím i k tomu, že zákon č. 150/2000 Sb. již není platný,
neshledal ani Nejvyšší správní soud důvod k podání návrhu Ústavnímu soudu,
tak jak požadoval stěžovatel.
Lze tedy uzavřít, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2002,
čj. 26292/02-613 byla podána opožděně (po lhůtě uvedené v §72 odst. 1 s. ř. s.)
a proto Městský soud v Praze právem tuto žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl v souladu s §120
a 60 odst. 1 s. ř. s., když neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení
nepřísluší a žalovanému nad rámec běžných výdajů náklady spojené s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu