ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.10.2005
sp. zn. 2 Azs 10/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Slavíkova 625, 417 12
Proboštov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. 8. 2004, č. j. 62 Az 36/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Jaroslavu
Savkovi se p ř i z n á v á odměna za zastupování stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 3. 2003, č. j. OAM-878/VL-10-12-2004. Rozhodnutím
správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně
neodůvodněná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti označil její důvody jako spadající pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že v řízení před krajským soudem nebyl
poučen tak, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl v tomto řízení újmu, a nebyla
mu dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním.
Rozhodnutí správního orgánu považoval za nezákonné proto, že postupem správního orgánu
bylo porušeno ustanovení §3 odst. 2 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2 a §34 správního řádu.
Výroku rozsudku krajského soudu vytkl, že formulace „žaloba se zamítá“ je neurčitá
a nesrozumitelná, což již bylo několikrát judikováno. Krajský soud se pak podle stěžovatele
nevypořádal se všemi jeho žalobními námitkami, naopak akceptoval porušení zákona
správním orgánem, zejména ustanovení §3 odst. 2 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2 a §34
správního řádu. Dále soud podle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázky. Skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spise. Pokud jde o skutkové důvody,
na jejichž základě stěžovatel tvrdil, že soud nesprávně posoudil právní otázky a že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spise, odkázal stěžovatel na svoji
žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru, který s ním byl proveden, ostatní spisový
materiál vztahující se k jeho žádosti o azyl a na protokol o soudním jednání. Ničeho dalšího,
zejména konkrétní skutkové okolnosti, které měly být projevem nezákonného postupu
správního orgánu a krajského soudu v řízení o udělení azylu resp. v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu, stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že správně
zjistil skutkový stav, pokud zjistil, že jediným důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl byly
potíže se soukromými osobami kvůli placení dluhů. Stěžovatel se sám neobrátil na státní
orgány domovského státu se žádosti o ochranu a svoji situaci řešil odchodem do ČR.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel,
který před podáním žádosti o azyl již pobýval v ČR několikrát (poprvé v roce 1987),
a to na dovolené a z pracovních důvodů, přičemž od roku 1999 měl v ČR dlouhodobý pobyt,
jako důvod žádosti o azyl uvedl potřebu vydělat v ČR peníze v souvislosti s nutností splácet
na Ukrajině úrok z půjčky, jelikož mu bylo vyhrožováno vypálením domu. Neuvedl
tedy skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z azylově relevantních důvodů
(§12 zákona o azylu), a proto správní orgán správně jeho žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 5. 3. 2004 a pohovor k žádosti o udělení azylu
s ním byl proveden dne 14. 3. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl,
že v domovské zemi dluží peníze věřitelům, oni mu vyhrožují, že mu podpálí dům matky,
ta chce dům prodat a odjet na Slovensko, ale on by neměl (rozuměj ztratil by
tak - pozn. Nejvyššího správního soudu) domov. Uvedené údaje potvrdil stěžovatel
i při pohovoru k žádosti o udělení azylu a dodal, že musí uhradit asi 3000 USD; věřitelé
jsou lichváři, kteří ho nutí dluh splatit. Jeho matka si byla stěžovat na policii, ale byla
odmítnuta s tím, že pokud se jí nic (myšleno zřejmě špatného - pozn. Nejvyššího správního
soudu) neděje, nelze nic dělat. Dále uvedl, že v ČR delší dobu pracoval a měl povolení
k dlouhodobému pobytu; o azyl se rozhodl požádat, když mu v ČR neprodloužili pobyt.
Chtěl se tím vyhnout pronásledování ze strany věřitele a legalizovat pobyt v ČR,
aby zde mohl žít a pracovat a vydělat na splacení dluhu. Problémy se státními orgány
Ukrajiny nikdy neměl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. zjevně nejsou dány.
Řízení před správním orgánem i krajským soudem probíhala v souladu s příslušnými
zákonnými ustanoveními, za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních
vad, které by mohly mít vliv na zákonnost obou rozhodnutí. Žalovaný správní orgán řádně
zjistil skutkový stav, zejména pak zcela dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá
o poskytnutí azylu. Rozhodnutí správního orgánu i kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu jsou pak nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisují zjištěný
skutkový stav, přičemž vycházejí z provedených důkazů, a obsahují logicky postavené
důvody, o které se opírají. Stěžovatel v kasační stížnosti ostatně ani neuvádí žádné konkrétní
skutečnosti, které by měly jeho zcela paušálnímu tvrzení, že v řízení před správním orgánem
a v řízení před soudem došlo k porušení zákona, nasvědčovat.
Rozsudek krajského soudu je ve svém výroku plně srozumitelný - nelze opomenout,
že součástí výroku je i označení účastníků a označení věci, které se rozsudek týká, v dané věci
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2003, č. j. OAM-878/VL-10-12-2004.
Výrok, v němž se praví, že žaloba se zamítá, nutno chápat právě v tomto
kontextu - je jednoznačné a nad vší rozumnou pochybnost zřejmé, že se zamítá právě žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2003, č. j. OAM-878/VL-10-12-2004. Stěžovatel
ve svém názoru přehlíží rozdíl mezi správním soudnictvím, kde se (v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu) přezkoumává konkrétní správní rozhodnutí, které je nutno přesně označit,
k čemuž však zcela postačí takové označení uvést v záhlaví rozhodnutí, přičemž výsledkem
řízení je v zásadě pouze zrušení napadeného rozhodnutí, anebo zamítnutí žaloby,
a soudnictvím civilním, kde žalobní petity mohou být velmi různé a kde je v rozsudku
vždy třeba přesně uvést přesnou specifikaci práv a povinností, o kterých se rozhoduje,
a způsobu, kterým se tak děje.
Ani důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) není dán. Správní orgán
správně posoudil důvody, pro které stěžovatel žádal o poskytnutí azylu, jako takové,
které neobsahují tvrzení o žádných skutečnost svědčících o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelův strach vrátit
se na Ukrajinu kvůli potížím s věřiteli pro neuhrazený dluh by nemohl být bez dalšího
důvodem pro udělení azylu (§12 zákona o azylu). Problémy se soukromými osobami nebyly
zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy,
národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické
názory, ale snahou o vrácení dlužné částky (srov. k tomu z dosavadní bohaté
judikatury kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49). Státní orgány v zemi původu neodpíraly stěžovateli pomoc v situaci,
kdy mu mělo vyhrožováno, a nelze ani říci, že by podporovaly nebo tolerovaly nátlak
věřitelů; pouze dospěly k závěru, že za situace, kdy nebylo známo nějaké konkrétní ohrožení
stěžovatele, mu nemohou účinně pomoci. Proto správní orgán zcela důvodně aplikoval
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a stěžovatelovu žádost jako zjevně
nedůvodnou zamítl. Pokud se s tímto závěrem krajský soud ztotožnil, posoudil právní otázku
zcela správně. Stejně krajský soud učinil, neshledal-li nezákonným, že správní orgán dále
nezkoumal existenci důvodů pro udělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu
a překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího
správního soudu (srov. rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu č. 181/2004, 244/2004, 349/2004, jakož i vícero dalších rozhodnutí v této sbírce
nepublikovaných), jestliže v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností
taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě
podle odstavce 2 téhož ustanovení (ta byla v případě stěžovatele dodržena) - zamítne žádost.
Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého
z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a případně existenci důvodů podle
§13, §14 téhož a překážky vycestování (§91 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti; navíc u stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 5. 10. 2004, č. j. 62 Az 36/2004 - 36, kterým mu byl ustanoven právní zástupce z řad
advokátů, shledáno, že je osobou, u níž jsou předpoklady, aby byla osvobozena od soudních
poplatků. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Právnímu zástupci stěžovatele, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 5. 10. 2004, č. j. 62 Az 36/2004 - 36, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu
za zastupování v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a na to navázaný paušál
2 x 75 Kč podle §13 odst. 3 cit vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. 2. 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu