ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.127.2005
sp. zn. 2 Azs 127/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. S.,
zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, 669 02 Znojmo, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005,
č. j. 36 Az 33/2004 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 7. 2003, č. j. OAM-2652/VL-10-ZA08-2003, a kterým bylo
dále rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že se mu vrací
jím zaplacený soudní poplatek. Rozhodnutím ministra vnitra, stojícího v čele Ministerstva
vnitra jako vedoucí ústředního orgánu státní správy [§61 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů], bylo v řízení o rozkladu potvrzeno
stěžovatelem napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu a rozklad byl
zamítnut. Rozhodnutím správního orgánu první instance nebyl stěžovateli udělen azyl
pro nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň správní orgán první instance rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 tohoto zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti, odkazující na důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), navrhl zrušení rozhodnutí krajského soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby
a o nákladech řízení (výrok o vrácení soudního poplatku stěžovatel nenapadl) a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku, když se ztotožnil se závěry žalovaného i správního orgánu první instance,
že u stěžovatele nejsou dány podmínky pro poskytnutí humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu a že není dána překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel podle svých slov žije od roku 1993 v České republice, pouze v roce 1998
krátce pobýval v Kosovu. V ČR žije dlouhodobě se svojí družkou a se svými dvěma dětmi.
Země původu stěžovatele je postižena válkou, všechno je tam zničené, stěžovatel
by podle svého přesvědčení nebyl schopen najít přístřeší pro sebe a svoji rodinu a práci.
V případě neposkytnutí humanitárního azylu by stěžovatel byl nucen opustit ČR,
takže by došlo k rozpadu rodiny a stěžovatel by se nadále nemohl starat o své děti,
čímž by rodina stěžovatele byla významně postižena. Uvedené okolnosti podle stěžovatele
jsou humanitárními důvody ve smyslu §14 zákona o azylu.
Stěžovatel má rovněž za to, že ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky (UNHCR) „Kosovští Albánci v azylových zemích: Doporučení UNHCR
ohledně návratu“ a „Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 - Svazová republika
Jugoslávie, Kosovo“ vydané Úřadem pro demokracii a lidská práva a práci Ministerstva
zahraničních věcí Spojených států amerických nelze jednoznačně dovodit, že v Kosovu,
kam by se měl stěžovatel v případě neudělení azylu vrátit, je situace stabilizována.
Podle stěžovatele tam i nadále hrozí reálné nebezpečí vážného konfliktu mezi skupinami
různých národností. Uvedené skutečnosti podle stěžovatele u něho zakládají překážku
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že jak správní
orgán, tak soud věc správně rozhodly. K námitkám ohledně neudělení humanitárního azylu
stěžovateli žalovaný uvedl, že jednak na azyl podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo, neboť zde jde o otázku volné úvahy správního orgánu, jednak v konkrétním
případě stěžovatele žádné důvody zvláštního zřetele hodné neshledal, neboť osobní a rodinné
problémy ani snaha o legalizaci pobytu nejsou z hlediska §14 zákona o azylu relevantní.
Žalovaný v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2004, č. j. 2 Azs 65/2003 - 63,
a ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
žalovaný nepovažoval za důvodné.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
obsaženými v žalobou napadeném správním rozhodnutí žalovaného. K otázce humanitárního
azylu soud uvedl, že na jeho udělení není právní nárok a že je věcí správního uvážení.
Soud rozhodnutí o humanitárním azylu posuzuje pouze z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů. Podle krajského soudu žalovaný správně shledal, že důvody pro udělení
humanitárního azylu nejsou v případě stěžovatele dány; jeho osobní a rodinné problémy
nelze řešit cestou azylového řízení a jiné vážné důvody k udělení humanitárního azylu
žalovaný podle soudu nenašel. Soud dále poukázal na možnosti, které ohledně sloučení rodiny
dává právní úprava pobytu cizinců podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění
pozdějších předpisů. K otázce existence překážky vycestování soud uvedl, že u ní bylo nutno
posuzovat toliko to, zda stěžovatel patří k osobám ohroženým skutečnostmi tuto překážku
zakládajícími; soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že u stěžovatele tomu tak nebylo,
a stran důvodů poukázal na odůvodnění správního rozhodnutí žalovaného i správního orgánu
první instance.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice nesprávné
posouzení existence důvodů pro udělení humanitárního azylu a překážky vycestování
krajským soudem. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud ve vztahu k obsahu stížních
námitek zjistil následující:
Stěžovatel v pohovoru k žádosti o udělení azylu uvedl, že pobýval v ČR od roku 1993,
kdy přijel do ČR jako turista za svojí přítelkyní I. K. do Z., až do roku 1998. Ze zprávy
Městského úřadu ve Znojmě, oddělení sociálně-právní ochrany dětí, ze dne 23. 10. 2003,
zn. Om 126/93, i z výpovědi stěžovatele samotného pak vyplývá, že stěžovatel se v letech
1993 a 1994 stal otcem dvou dětí, jež se narodily jeho přítelkyni; rozsudkem Okresního soudu
ve Znojmě ze dne 18. 4. 1995, č. j. P 12/95 - 20 byly obě nezletilé děti svěřeny do výchovy
matce a otci bylo uloženo platit výživné po 500 Kč měsíčně na každé z dětí. Z výpisu
z databáze Ministerstva vnitra o řízeních ve věcech azylu ze dne 9. 7. 2003 je patrné, že
stěžovatel v dubnu 1995 požádal o přiznání postavení uprchlíka; toto řízení a následný soudní
přezkum (obojí bylo pro stěžovatele neúspěšné) probíhaly do začátku roku 1999. Ze sdělení
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 4. 11. 2003,
č. j. SCPP-6079/C-226-2003, pak vyplývá, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního
soudu v Třebíči ze dne 2. 12. 1997 odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, který spáchal tím, že se na území
ČR zdržoval, ačkoli mu zde byl pobyt zakázán; stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí
svobody na dva měsíce ve věznici s dozorem. Kromě toho byl stěžovatel shledán vinným také
spácháním přestupku, kterého se v květnu 1997 dopustil způsobením
dopravní nehody (nedáním přednosti v jízdě), přičemž řídil pod vlivem alkoholu a bez toho,
aby u sebe měl řidičský průkaz. Stěžovatel v žádosti o azyl výslovně uvedl, že o azyl
nyní žádá vedle ekonomických důvodů též proto, že by chtěl žít se svojí rodinou,
která je v ČR a kterou po prvním odchodu z Kosova v ČR založil (poprvé údajně z Kosova
odešel v roce 1993 z obavy, že by musel jít bojovat proti Srbům; v pohovoru k žádosti o azyl
ovšem uvedl, že do ČR v té době přijel jako turista za svojí přítelkyní). V pohovoru k žádosti
o azyl tyto své důvody potvrdil a dodal, že původně chtěl, aby jeho družka i s dětmi přijela
za ním do Š. v Kosovu, kde v letech 1998 až 1999 žil a spolu se svým otcem provozoval
zahradnictví, ale z důvodu propuknutí války v Kosovu to považoval za nebezpečené kvůli
nestabilní situaci a tomu, že vše tam bylo zničené.
Ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) „Kosovští
Albánci v azylových zemích: Doporučení UNHCR ohledně návratu“, jež byla aktualizována
k březnu 2000, vyplývá, že v důsledku odchodu jugoslávských ozbrojených sil z Kosova
a příchodu mezinárodních vojenských jednotek (KFOR) došlo v druhé polovině roku 1999
k masivnímu návratu velké většiny kosovských Albánců do Kosova, kteří odtud uprchli
v letech 1998 - 1999. Návrat uprchlíků proběhl i za situace, kdy poměry v Kosovu byly
stále nestabilní a v mnoha ohledech nebezpečné. Od poloviny roku 1999 do března 2000
Prozatímní civilní správa v Kosovu (UNIMIK) a její partneři učinili značný pokrok
v nelehkém úkolu obnovy civilní správy Kosova, včetně rozvoje ekonomiky, obnovy
a výstavby přístřeší a poskytování místních služeb; nadále pokračuje úsilí o vytvoření
policejních složek a funkčního justičního systému. Zpráva uzavírá, že za této situace většina
kosovských Albánců, která setrvává v azylových zemích, již nepotřebuje ochranu a může
se tedy bezpečně vrátit domů. Ze „Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 - Svazová
republika Jugoslávie, Kosovo“ vydané Úřadem pro demokracii a lidská práva a práci
Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických v únoru 2001 vyplývá,
že v roce 2000 v Kosovu bylo ve všech podstatných rysech zajištěno dodržování lidských
práva, třebaže v důsledku předchozí války a etnické nevraživosti přetrvávaly v některých
případech určité tlaky na nezávislost justice. Ekonomická situace se pomalu zlepšovala
vlivem obnovení ekonomické aktivity a zahraničních investic zejména do infrastruktury,
avšak přetrvávala nezaměstnanost postihující zhruba 62% Albánců a ještě vyšší procento
Srbů.
K posouzení otázky udělení humanitárního azylu stěžovateli nutno poznamenat,
že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje
správní uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, zveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího právního
soudu; srov. též nepublikované rozsudky Nejvyššího správního soudu rozsudku ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 3. 2. 2004, č. j. 2 Azs 65/2003 - 63, a ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Nejvyšší správní soud proto setrvale vychází z názoru,
že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo a že správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.). Míra správního uvážení správního
orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů,
pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné
zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí
u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak
omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu. Smysl institutu
humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“
azyl neposkytnout. V jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost,
že není schopen předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup vhodný či dokonce
nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí
zákona. V zákoně o azylu ovšem k dosažení téhož účelu zvolil kombinaci dvou ustanovení
obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních
hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky
tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu - sem lze příkladmo zařadit
například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce
nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory - ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 53).
Žalovaný odůvodnil neudělení humanitárního azylu tím, že řešení stěžovatelovy
bytové situace v Kosovu a přání žít společně se svojí rodinou nejsou předmětem azylového
zákona; podání žádosti o azyl pak považoval za účelovou snahu zajistit si v ČR povolení
k pobytu, který mu zde byl zakázán do roku 2008. Stěžovatelovo upozornění, že při neudělení
azylu bude muset opustit ČR a rozpadne se mu rodina, považoval žalovaný za svého druhu
výhrůžku; dodal, že tyto osobní a rodinné problémy stěžovatele nelze řešit cestou azylového
řízení a že v těchto skutečnostech nespatřuje důvody pro udělení humanitárního azylu.
Z odůvodnění žalovaného je patrné, že se v potřebné míře zabýval tím,
zda u stěžovatele jsou dány zvláštní okolnosti spočívající např. v jeho osobní či rodinné
situaci, specifickém vztahu k České republice či v povaze jeho dosavadního chování,
které by případně mohly důvodem pro udělení humanitárního azylu být či které by naopak
mohly být důvodem pro rozhodnutí, že humanitární azyl není v případě stěžovatele
vhodné poskytnout. Tyto zvláštní okolnosti (rodinný vztah stěžovatele k českým státním
občanům včetně dvou nezletilých dětí, kteří žijí na území ČR, předchozí delší pobyt
stěžovatele na území ČR) žalovaný správně rozpoznal a ve svém rozhodnutí zhodnotil.
Odůvodnění:
rozhodnutí žalovaného nutno považovat za dostatečné, logické a racionální
a ve svých hodnotových soudech rozhodně nevybočující z mezí humanity. Obdobný náhled
na existenci či neexistenci důvodů pro udělení humanitárního azylu opřených o skutečnost,
že žadatele o azyl pojí s ČR rodinné vazby a že předtím v ČR delší dobu žil,
ostatně zaujal Nejvyšší správní soud již ve vícero svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne
16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, Nejvyšší správní soud uvedl, že potřeba další
legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky pobýval legálně
od roku 1989 do 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu a že snaha po legalizaci
pobytu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru,
je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým,
aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán
jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, se uvádí, že snaha
po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s manželem žijícím na území České
republiky (občanem Vietnamské socialistické republiky, který však o azyl nepožádal)
je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým,
aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán
jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. Podobné právní
názory lze nalézt i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 Azs 3/2003 - 36, a ze dne 17. 9. 2003,
č. j. 4 Azs 6/2003 - 55. Lze tedy konstatovat, že krajský soud zcela správně a v souladu
se stálou judikaturou Nejvyššího správního soudu posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru,
že žalovaný stěžovateli důvodně neudělil azyl podle §14 zákona o azylu.
I otázka neexistence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu byla žalovaným
a následně i krajským soudem v rámci přezkumného řízení soudního posouzena
zcela správně. Z obou shora citovaných zpráv o situaci v Kosovu, které si žalovaný opatřil,
i ze skutečností zjištěných o stěžovateli v řízení o žádosti o udělení azylu totiž zjevně
vyplývá, že žádný z taxativně vymezených důvodů shledání překážky vycestování,
jak jsou vymezeny v §91 odst. 1 písm. a) bodu 1. a 2. a písm. b) zákona o azylu, není dán
[aplikace písm. a) bodu 3. a písm. c) uvedeného ustanovení u stěžovatele vůbec nepadá
v úvahu]. Stěžovatel je albánské národnosti, patří tedy v Kosovu ke většinovému etniku.
V době rozhodování správního orgánu v Kosovu již neprobíhal válečný konflikt, země byla
vcelku účinně spravována prozatímní mezinárodní správou a nedocházelo již ani k etnickým
násilnostem kromě ojedinělých (a prozatímní mezinárodní správou v zásadě efektivně
potlačovaných) excesů, kdy se ovšem terčem etnických útoků stávali spíše příslušníci srbské
menšiny a nikoli Albánci. Pravděpodobnost, že by stěžovatelův život či svoboda byly
ohroženy kvůli etnické nevraživosti či etnickému konfliktu, byla tedy zcela mizivá.
Totéž platilo i o ohrožení života stěžovatele v důsledku válečného konfliktu. Tvrdí-li
stěžovatel, že i nadále je situace v Kosovu nestabilní a hrozí reálné nebezpečí vážného
konfliktu mezi skupinami různých národností, nelze mu dát zapravdu, neboť z informací
o situaci v Kosovu, které měl správní orgán k dispozici a které lze nepochybně považovat
za relevantní a dostatečně podrobné, naopak vyplývá, že tamní situace se vyvíjela směrem
k mírovému a v základních rysech funkčnímu společenskému uspořádání a postupně
se stabilizovala. Je nepochybné, že ekonomické a sociální podmínky v Kosovu byly horší
než v ČR, ovšem ani náznakem nebyly natolik špatné, aby je bylo možno považovat samy
o sobě za hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení pro stěžovatele.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán pro žádný
z obou problémových okruhů vymezených stěžovatelem v jeho kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již tento soud o žádosti o přiznání odkladného
účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu