ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.255.2004
sp. zn. 2 Azs 255/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem,
Masarykova 43, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2004, čj. 24 Az 1730/2003 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 7. 2003,
čj. OAM-2962/VL-11-06-2003. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli zamítnuta
jeho žádost o azyl jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud žalobu odmítl podle §37 odst. 5 písm. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě, ani v další poskytnuté
lhůtě nereagoval na výzvu soudu a vady žaloby neodstranil.
V kasační stížnosti a jejím doplnění stěžovatel uplatňuje důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu;
nesouhlasí se závěry krajského soudu, který uvedl, že výše uvedeným postupem
stěžovatele došlo k naplnění dispozice ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a proto žalobu
odmítl. S touto skutečností nesouhlasí a namítá, že soud nevzal v úvahu předkládané
návrhy, námitky a předcházející řízení. Uvádí, že je ukrajinské národnosti a že poučení,
dle usnesení krajského soudu s výzvou k odstranění vad, nerozuměl. Z tohoto důvodu
vady ani odstranit nemohl. Původní žalobu mu napsal právník, který mu sdělil, že žaloba
byla podána řádně a včas, a tak již jen stačí vyčkat na konečné rozhodnutí soudu.
Jelikož mateřštinou stěžovatele je jiný než český jazyk a česky nerozumí, nepřikládal výzvě
soudu žádný význam. Dále namítá, že již v průběhu řízení uvedl veškeré rozhodné
skutečnosti a v žalobě již jen opakoval, co již bylo jednou zaprotokolováno ve správním
spise. Domnívá se, že jeho žaloba nebyla řádně posouzena a že ho soud už nemusel
vyzývat, jelikož na všechny položené otázky dle výzvy by našel odpověď ve správním
spisu. Stěžovatel v žalobě doslova uvedl, že v odůvodnění žaloby odkazuje na žádost
o udělení azylu. Dále odkázal na protokol a spisový materiál. Je přesvědčen, že krajský
soud nepostupoval správně, když žalobu odmítl s odůvodněním, že neodstranil vytčené
vady. Je toho názoru, že mu měl být ustanoven tlumočník, nebo měl být aspoň poučen,
že se má v tomto řízení nechat zastoupit osobou, která ovládá český jazyk.
To se však nestalo a tak byl zkrácen na svých základních procesních právech, resp. došlo
k porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se k jejímu obsahu
nebude vyjadřovat a odkázal na soudní spis. Rovněž návrh na přiznání odkladného účinku
považuje za neopodstatněný.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V souzené věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu především zjistil, že řízení
o udělení azylu bylo zahájeno dne 19. 6. 2003. Stěžovatel uvedl, že Ukrajinu opustil,
neboť potřeboval finanční prostředky. Objasnil, že měl dne 18. 10. 2002 dopravní
nehodu, při níž poškodil cizí vůz. Policie nebyla přivolána a manžel se dohodl
s poškozeným, že mu vůz opraví. Vzniklá škoda činila asi 1500 USD. Po dvou měsících
majitel auta stěžovatele navštívil a urgoval opravu. Tu však nemohl zajistit, protože neměl
peníze. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 9. 7. 2003 vyplývá,
že stěžovatel přicestoval do České republiky na základě cestovního dokladu
a dvacetidenního turistického víza. Poté pobýval na českém území nelegálně. O azyl
požádal poté, co byl dne 12. 6. 2003 zadržen cizineckou policií v obci R. a obdržel
správní vyhoštění z území České republiky. V České republice by chtěl setrvat a vydělat
si potřebné peníze na splacení dluhu. Na Ukrajinu se vrátit nechce. Závěrem pohovoru
dodal, že ve vlasti neměl problémy se státními orgány. Jiné důvody, pro které opustil
Ukrajinu a požádal o udělení azylu, neuvedl.
K dovození závěru, že kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud
především vyšel z ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., podle něhož soud usnesením vyzve
podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání
v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný
procesní důsledek. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti
rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat jak základní náležitosti podání
podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., tak i náležitosti žaloby vymezené v §71 odst. 1 písm. a) až f)
s. ř. s. Pokud podání trpí takovými vadami, může být tento nedostatek odstraněn
v soudem stanovené lhůtě.
Je tak nutno postupovat v souladu s - dosud nepublikovaným - rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 4 Azs 149/2004 - 52, kde bylo
uvedeno: „Žalobní body [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] musí obsahovat jak právní, tak zpravidla
i skutkové důvody, pro které považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí správního orgánu
za nezákonné nebo nicotné. Pokud konkrétní skutková tvrzení žaloba postrádala a žalobce vzdor výzvě
a poučení soudu nijak nereagoval a vadu neodstranil, postupoval krajský soud v souladu se zákonem,
odmítl-li žalobcovo podání z tohoto důvodu.“
Vzhledem k tomu, že krajský soud o tomto poučil stěžovatele usnesením a vyzval
jej k doplnění podání v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto usnesení, k tomu stanovil
přiměřenou lhůtu a současně jej poučil, že nebude-li výzvě soudu ve stanovené lhůtě
vyhověno, soud řízení o tomto podání odmítne (§37 odst. 5 s. ř. s.), a stěžovatel na výzvu
krajského soudu nijak nereagoval, krajský soud postupoval v souladu se zákonem,
když předmětné podání stěžovatele odmítl a to i s ohledem na stížnostní námitku,
že usnesení, jímž byl stěžovatel ze strany soudu vyzván k doplnění své žaloby, bylo
vyhotoveno a doručeno v českém jazyce a tím byl porušen zákon.
Soudní řád správní neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem
řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk. Na takové situace je nicméně
pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí
se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského
soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá článek 37 Listiny základních
práv a svobod, mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo
jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení o. s. ř. pak účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková
potřeba vyjde v řízení najevo.
Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět
jinak než znakovou řečí. Z uvedených ustanovení tak plyne, že ne ve všech případech,
kdy mateřštinou účastníka řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu
ustanovit takovému účastníku tlumočníka. Tato povinnost, v souladu s gramatickým,
teleologickým i systematickým výkladem, vzniká soudu pouze tehdy, pokud o to účastník
řízení požádá, dále dojde-li k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že účastník řízení
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem,
přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama,
tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené
v §18 odst. 2 o. s. ř. Ze žádného právního předpisu přitom nelze dovodit povinnost
soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí v jiném jazyce než v češtině.
Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních
orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené
subjekty závazným. Shora uvedené ustanovení o. s. ř., stejně jako závazky plynoucí
z Listiny základních práv a svobod či mezinárodních smluv, směřují především k situaci,
kdy je nařízeno ústní jednání (viz pravidelně se opakující slovní spojení „jednat
před soudem“), a účastník, neznalý jednacího jazyka, by byl znevýhodněn v průběhu
jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat na jeho průběh (nemohl
by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu apod.).
V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel nebyl v průběhu
řízení nikterak znevýhodněn, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - samotnou žalobu podal
v českém jazyce (a nakonec se stejně tak s problémem jazykové bariéry dokázal vypořádat
i v případě napadeného rozhodnutí, kterému „porozuměl“ natolik, že – ve smyslu
poučení tam obsaženém - proti němu podal kasační stížnost). Za situace, kdy Nejvyšší
správní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že žalobu podal stěžovatel v českém
jazyce, soud dovozuje, že když si stěžovatel dokázal obstarat v českém jazyce tak složité
podání, jakým je žaloba, není důvodu se domnívat, že tak nemohl stěžovatel učinit
i v případě, kdy Krajský soud v Ostravě stěžovatele vyzval toliko k odstranění vad
jím podané žaloby.
Povinnost soudu obstarat překlad všech dalších písemností, které budou
stěžovateli zasílány do mateřského jazyka, za situace, kdy si stěžovatel dokázal obstarat
překlad žaloby do českého jazyka, by kladla na soud nepřiměřené nároky a byla tak
v zjevném rozporu se zásadou hospodárnosti. Nelze odhlédnout rovněž od skutečnosti,
že stěžovatel o ustanovení tlumočníka pro řízení o žalobě nepožádal a to ani po výzvě
k odstranění vad žaloby a soud tak nemohl dovozovat, zda a nakolik stěžovatel českému
jazyku nerozumí.
Nejvyšší správní soud neshledal na základě výše uvedeného stížnostní námitky
stěžovatele opodstatněné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelova procesní práva
v daném řízení nedoznala žádné újmy. Krajský soud v Ostravě nepochybil, pokud
z důvodu neodstranění nedostatků podání (§37 odst. 5 s. ř. s.) žalobu odmítl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu