ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.305.2004
sp. zn. 2 Azs 305/2004 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: T. N.,
zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Douskem, se sídlem Pražská13/19, Liberec 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze
dne 23. 3. 2004, sp. zn. 58 Az 1/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Jiřího Douska se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“)
ze dne 14. 6. 2003, č. j. OAM-2481/VL-07-08-2003, o zamítnutí její žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá vady
v řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečné opoře rozhodnutí ve spise.
Stěžovatelka tvrdí, že správní rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a nelze
shledat logickou vazbu mezi rozhodnutím a podkladem pro ně, a dále tvrdí, že žalovaný
porušil ve správním řízení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu a v důsledku toho nesprávně posoudil její žádost o azyl.
Stěžovatelka rovněž upozorňuje na čl. 53 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, podle které je možné shledat opodstatněnost pronásledování
i na kumulativním základě, tedy při posouzení jednotlivých opatření dopadajících na žadatele
o postavení uprchlíka v jejich celku, byť by jednotlivě pro shledání pronásledování nemusela
dostačovat. Poukazuje také na čl. 43 této příručky, podle nějž se opodstatněná obava
z pronásledování nemusí opírat pouze o vlastní zkušenosti žadatele, ale i o zkušenosti
zprostředkované a nasvědčující, že by se žadatel mohl stát obětí obdobného pronásledování.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvádí, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského
soudy byly vydány v souladu se zákonem, a odkazuje na obsah správního spisu
a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003,
podle nějž je poskytnutí azylu specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR
a nelze je zaměňovat s těmi legálními formami pobytu cizinců, které jsou upraveny v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Proto žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost
zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu
především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 24. 5. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako důvod uvedeno, že si stěžovatelka vypůjčila peníze na podnikání,
které měla vrátit do jednoho roku, ovšem její přítel s těmito penězi odjel do Itálie,
a ona se proto domluvila s věřitelem, že odjede do ČR a bude mu odsud peníze posílat.
Poté v ČR pobývala nelegálně a při udílení správního vyhoštění jí policisté poradili, že může
požádat o azyl. V zásadě totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 9. 6. 2003. I z tohoto pohovoru je patrno, že důvody
jejího příjezdu do ČR byly výlučně ekonomické, neboť se stěžovatelka obávala, že věřitel,
který jí vyšší finanční obnos půjčil, se bude snažit z ní dlužnou částku vymoci
nebo že ji připraví o byt. Proto odjela do ČR tuto částku vydělat.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl výše označeným rozhodnutím
ze dne 14. 6. 2003 jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť shledal, že stěžovatelka neuváděla žádnou skutečnost svědčící
o tom, že by mohla být pronásledována z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu. Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelčiny problémy byly, jak vyplynulo
z pohovoru, výlučně ekonomické povahy, přičemž snahu legalizovat si pobyt v ČR a vydělat
zde peníze za účelem splacení dluhu nelze podřadit důvodům pro udělení azylu.
Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle ustanovení §13 a §14
zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě odůvodněnou obecnými výtkami proti nesplnění některých náležitostí azylového
řízení podle zákona o azylu a správního řádu a námitkou, že dle svého názoru splňovala
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. V doplnění žaloby ze dne 27. 11. 2003 uvedla,
že bydlí nově v J. n. N. a je těhotná. Nejvyšší správní soud poté přikázal svým usnesením ze
dne 21. 1. 2004, č. j. Nad 11/2004 - 30, s přihlédnutím ke změně jejího místa pobytu věc
k rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, poté tuto žalobu zamítl shora
označeným rozsudkem, když uvedl, že stěžovatelka opakovaně uváděla, že zemi původu
opustila kvůli problémům s věřiteli, v ČR pobývala nelegálně a o azyl požádala po rozhodnutí
o správním vyhoštění. Jiné důvody neuváděla. Krajský soud také shledal, že nedošlo
k porušení těch ustanovení správního řádu, jež stěžovatelka v obecné rovině namítala.
Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem
napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Namítá-li stěžovatelka nejprve, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
s jejími námitkami proti správnímu řízení, nelze než uvést, že výtky omezené
na uvedení části správního řádu a její citace jsou natolik obecné – vzbuzují
až dojem formulářovitosti - že nelze ani shledat, v čem měl žalovaný konkrétně postupovat
jinak, či v čem měl následně být přezkum prováděný krajským soudem podrobnější.
Stěžovatelka sice namítá, že bylo provedeno pouze nedostatečné dokazování, ovšem neuvádí
již, jaké další důkazy měly být opatřeny, neuvádí ani, k jakým dalším skutečnostem
relevantním pro posouzení její žádosti o azyl by měly případné důkazy směřovat a prokázat
je. Stejně tak se omezuje pouze na obecné tvrzení, že rozhodnutí žalovaného údajně
nevyplývá ze zjištěných podkladů, neuvádí ovšem, v čem tvrzený rozpor mezi podklady
a rozhodnutím samotným podle jejího názoru spočívá. Tuto nanejvýš nekonkrétní
argumentaci nijak nedoplnil ani stěžovatelčin právní zástupce poté, co jí byl krajským soudem
ustanoven.
Argumentuje-li pak stěžovatelka články 53 a 43 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit za prvé na to, že se nejedná
o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument
doporučující povahy. Argumentace touto příručkou navíc neodráží rozdíl mezi uprchlictvím,
jako objektivním stavem daným situací fyzické osoby, a azylem, jako institutem
poskytovaným konkrétním státem na základě jeho úvahy vyjádřené jednak normativně
ve vnitrostátních předpisech, v případě ČR tedy zejména v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu,
a jednak v individuálním konkrétním rozhodnutí učiněném na základě těchto př edpisů
zmocněným orgánem, v případě ČR tedy žalovaným. Tyto dva pojmy spolu sice na úrovni
faktické obvykle těsně souvisejí, respektive se týkají obdobných osob, jsou nicméně nadále
nezávislé a správní rozhodování, jež bylo přezkoumáváno krajským soudem v rozsudku nyní
posuzovaném, se týkalo výhradně institutu azylu a řízení podle zákona o azylu.
Oba tyto články se pak vztahují k určitým teoreticky možným situacím, které by mohly vést
ke konstatování pronásledování či odůvodněného strachu z něj v určitých hraničních
případech, není ovšem vůbec zjevné, na základě jakých skutečností by tato pravidla mohla být
aplikována i na stěžovatelku, která v žádném ze svých dosud provedených vyjádřeních vůči
žalovanému či soudům neuvedla nic, co by mohlo vést k shledání podřaditelnosti její situace
těmto dvěma pravidlům.
Lze tak pouze konstatovat, že stěžovatelčinu žádost o udělení azylu je vskutku nutno
podřadit pod ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka neuvedla
žádný azylově relevantní důvod pro poskytnutí azylu. Na důvody, jež setrvale při správním
řízení uváděla a na nichž nic nezměnila ani v žalobě ani následně v kasační stížnosti, se plně
vztahuje pravidlo vyřčené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003,
sp. zn. 4 Azs 26/2003 (nepublikováno): „Obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl
vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§12 zákona o azylu).“
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány vady v řízení
před správním orgánem spočívající v nedostatečné opoře rozhodnutí ve spise.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
Mgr. Jiří Dousek; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden
úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu