ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.34.2005
sp. zn. 2 Azs 34/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: S. P.,
zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, 301 17 Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve
věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004,
č. j. 55 Az 741/2003 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále označována
jako „stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2003, č. j. OAM-2456/VL-10-ZA07-2003,
E. č. V041636. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovatelce udělen azyl pro nesplnění
podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný správní orgán rozhodl, že se na stěžovatelku
nevztahuje překážka vycestování podle §91 tohoto zákona.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil věc,
ztotožnil-li se se závěry žalovaného správního orgánu, že stěžovatelce nehrozí v zemi původu
pronásledování. Stěžovatelka má za to, že toto pronásledování jí hrozí. Na Ukrajině pracovala
u podnikatele ve skladu, který byl vykraden, a její zaměstnavatel ji obvinil, že sklad
neuzamkla, a požadoval po ní peníze za ukradené zboží. Má strach jet domů, protože tento
podnikatel jí vyhrožuje a nevybíravým způsobem zasahuje do jejího soukromí a obtěžuje
ji na veřejnosti. Takto se cítí být pronásledována, neboť se jí podle jejího přesvědčení
nedostane účinné ochrany ze strany ukrajinských orgánů. Má za to, že je pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod, neboť tlak ze strany podnikatele jí znemožňuje
shromažďovat se na Ukrajině se svými rodinnými příslušníky a přáteli na veřejnosti.
Navíc má za to, že v jejím případě nebyly správním orgánem dostatečně vyhodnoceny důvody
zvláštního zřetele hodné, které zakládají možnost udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu; na Ukrajině jí podle jejího přesvědčení hrozí újma na zdraví a pokud
by si měla vyřizovat pobyt na území ČR podle zákona o pobytu cizinců, musela by tak činit
z území Ukrajiny, což po ní nelze spravedlivě požadovat.
Současně v rámci kasační stížnosti požádala stěžovatelka o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že správně
zjistil skutkový stav, pokud dospěl k závěru, že stěžovatelčiny potíže spočívaly
pouze v konfliktu se soukromými osobami kvůli údajnému dluhu na ukradeném zboží,
takže se nejednalo o azylově relevantní důvody strachu z pronásledování. Stěžovatelka
se podle žalovaného navíc vůbec nepokusila získat ochranu u orgánů v zemi původu.
Důvody k poskytnutí humanitárního azylu v případě stěžovatelky nejsou, když její případ
nelze považovat za zvláštního zřetele hodný.
Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že žalovaný správní orgán právem posoudil
žádost stěžovatelky o poskytnutí azylu jako nedůvodnou, neboť stěžovatelka o azyl žádala
kvůli ochraně před soukromými osobami v zemi původu. Podle krajského soudu správní
orgán rovněž důvodně neudělil stěžovatelce humanitární azyl a rozhodl, že u ní není důvodu
shledat překážku vycestování podle §91 zákona o azylu. Řízení před správním orgánem
netrpělo vadami, stěžovatelka se mohla vyjadřovat ke všem podkladům pro rozhodnutí
a navrhovat jejich doplnění, správní orgán řádně zjistil skutkový stav, věc správně posoudil
i po právní stránce a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podala stěžovatelka dne 22. 5. 2003 a pohovor k žádosti o udělení azylu
s ní byl proveden dne 19. 6. 2003. Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla,
že pracovala u podnikatele ve skladu s elektromateriálem. Ze skladu ukradli zboží a dotyčný
podnikatel za toto zboží od ní požadoval náhradu, třebaže sklad byl uzamčen. Na policii
se neobrátila, považovala to za zbytečné, nic by prý nedokázala, neboť dveře od skladu
nebyly poškozené. Podnikatel jí vyhrožoval, požadoval po ní 2000 USD do 5 měsíců.
Ani poté se na policii neobrátila, podle jejího mínění si takové věci lidé musí vyřešit
mezi sebou, tak to na Ukrajině chodí. Za pomoci matky jedné své známé získala vízum
do ČR; uvažovala i o Itálii, kde je ale vízum drahé. O azyl požádala až poté, co byla
rozhodnutím správního orgánu vyhoštěna, a to na radu známé. Svoji životní úroveň
na Ukrajině hodnotila jako špatnou, žila v jedné místnosti s dítětem na ubytovně, peníze
jí stačily jen na jídlo, měla se hůře než ostatní.
Ze zprávy Ministerstva zahraničních věci USA o situaci na poli lidských práv
na Ukrajině za rok 2001, která je součástí správního spisu, je patrné, že v tomto státě
existovaly dílčí nedostatky v dodržování lidských práv zejména osob v určitém specifickém
postavení (např. vojáci základní služby, Romové na Zakarpatské Ukrajině, osoby držené
policií ve vězení v souvislosti s vyšetřováním trestných činů aj.), že v době před politickými
změnami, k nimž došlo na začátku roku 2005, se řada aktivních odpůrců vlády a prezidenta
stala terčem pronásledování, a to včetně vražd nebo fyzických útoků, a že státní orgány
nefungují podle standardů obvyklých v západních demokratických státech, zejména jsou často
zkorumpované a neefektivní. Zároveň však je ze zprávy patrné, že běžný občan,
pokud k tomu nezavdal příčinu svým aktivním politickým angažmá proti vládnoucí garnituře,
se terčem pronásledování ze strany orgánů veřejné moci nestával a že policie, prokuratura
a soudy v zemi normálně fungují, třebaže s dílčími problémy a tak, že je do jejich činnosti
občas v jednotlivých případech politicky zasahováno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem
a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Ze všech vyjádření stěžovatelky učiněných v průběhu azylového řízení je zřejmé,
že z Ukrajiny odešla do ČR kvůli strachu před nátlakem soukromé osoby, jejího bývalého
zaměstnavatele, a že se ani nepokusila před tímto nátlakem najít ochranu u státních orgánů
Ukrajiny, zejména u policie. O ochranu nepožádala, třebaže neměla žádné relevantní důvody
se domnívat, že by jí nebyla poskytnuta či že by v jejím případě policie postupovala
vůči ní neobjektivně např. z důvodu korupce ze strany bývalého zaměstnavatele. Názor,
že otázky spojené s údajným dluhem vůči zaměstnavateli si musí lidé na Ukrajině řešit sami
mezi sebou, neboť tak to tam chodí, nelze za takový relevantní důvod v žádném případě
považovat, neboť jde o pouhý apriorní postoj stěžovatelky neodůvodněný žádnou konkrétní
zkušeností či poznatky s fungováním ukrajinských orgánů veřejné moci vůči její osobě.
Navíc lze mít odůvodněné podezření - vzhledem k špatné ekonomické situaci,
ve které stěžovatelka podle svých slov na Ukrajině žila - , že důvody jejího odchodu do ČR
byly vedle obavy z bývalého zaměstnavatele též ekonomické.
Důvody pro poskytnutí azylu podle §12 zákona o azylu tedy neexistují; v této
souvislosti lze odkázat na bohatou konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
ohledně toho, že potíže či pronásledování ze strany soukromých osob nelze zásadně
považovat za azylově relevantní důvody (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 5/2003, a ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 2 Azs 46/2004).
Úvahy stěžovatelky o tom, že tlak ze strany bývalého zaměstnavatele, který jí znemožňuje
se veřejně setkávat se svými příbuznými a přáteli, je porušením jejích politických práv
(míní zřejmě práva shromažďovacího) jsou zjevně neopodstatněné - „shromažďování“,
kterému má být údajně bráněno, totiž již jen podle toho co říká sama stěžovatelka,
nemá žádnou politickou funkci či účel, nýbrž se zjevně jedná výlučně o setkávání soukromé
povahy, z důvodů rodinných a přátelských vazeb. Žalovaný rovněž důvodně shledal,
že u stěžovatelky není dána překážka vycestování podle §91 zákona o azylu,
neboť stěžovatelce po návratu na Ukrajinu rozhodně nehrozí žádné potíže ze strany
ukrajinských orgánů a že případné potíže ze strany bývalého zaměstnavatele, pokud by vůbec
hrozily, by s vysokou pravděpodobnosti nebyly takového charakteru a takové intenzity,
aby to shledání překážky vycestování u stěžovatelky odůvodňovalo, a že by jim šlo s velkou
pravděpodobností čelit tím, že by se stěžovatelka obrátila s žádostí o pomoc na ukrajinské
státní orgány. Ve stěžovatelčině případě rovněž nelze shledat jakékoli důvody hodné
zvláštního zřetele, neboť se jedná o typický případ člověka, který se rozhodl řešit
svoji nepříznivou osobní a podle všeho i ekonomickou situaci odchodem do ČR.
Navíc je stěžovatelka osobou, která podle zjištění správního orgánu nemá k ČR žádný
specifický vztah ani zde nemá například žádné silnější rodinné vazby, které by bylo důvodné
výjimečně zohlednit. Vzhledem k tomu správní orgán rozhodně nevybočil z mezí daných
mu zákonem a nedopustil se libovůle, neposoudil-li stěžovatelčinu situaci jako odůvodňující
udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu (viz k tomu zejm. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, a ze dne 22. 1. 2004,
sp. zn. 2 Azs 8/2004; na druhý z nich ve svém rozsudku ostatně zcela správně odkázal
i krajský soud). Krajský soud se proto právem ztotožnil s právním posouzením věci,
ke kterému dospěl žalovaný správní orgán, a proto nelze dojít k závěru, že by nesprávně
posoudil právní otázku.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelkou a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnost. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu