ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.36.2005
sp. zn. 2 Azs 36/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. R.,
zastoupená advokátem Mgr. Romanem Seidlerem se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2004,
sp. zn. 63 Az 86/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 4. 2004, č. j. OAM-1332/VL-20-17-2004, o zamítnutí
její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatelka připomíná, že již od počátku řízení tvrdila, že důvodem žádosti o azyl byl
fakt, že pracovala u soukromníka, který jí neplatil pravidelně, a měla také problémy
s bydlením. Bezprostřední příčinou jejího odjezdu z vlasti pak bylo, že neměla prostředky
na školné pro svou dceru a neměla kde žít. S ohledem na tyto skutečnosti a také s ohledem
na to, že stěžovatelka vede v ČR dosud řádný život a nepředstavuje pro ČR bezpečnostní
riziko, mělo být podle jejího názoru řádně zváženo, zda u ní nebyly dány podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. S touto otázkou se podle
ní krajský soud dostatečně nevypořádal. Stěžovatelka si sice uvědomuje, že azylovou
proceduru nelze používat k legalizaci pobytu v ČR, zároveň však poukazuje i na to, že pokud
by postupovala podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, musela by požádat o povolení
k pobytu na území Ukrajiny a vystavila by se tak nebezpečí újmy na zdraví. Toto nebezpečí
by se přitom zvyšovalo s délkou jejího pobytu na Ukrajině, neboť délku vyřizování povolení
k pobytu v ČR nelze odhadnout.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na správní spis a vyjadřuje
plný souhlas s rozsudkem krajského soudu. Dále připomíná, že neshledal důvody pro udělení
azylu vymezené v §12 zákona o azylu ani zvláštního zřetele hodné důvody podle jeho
§14 a stěžovatelčinu žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou, neboť její smysl spatřoval
ve snaze o legalizaci pobytu v ČR.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 25. 3. 2004 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti o azyl uvedeno, že na Ukrajině žila stěžovatelka s rodiči a neměla vlastní
bydlení. Dceru nechala na internátu a sama přijela do ČR vydělat peníze na byt, protože doma
byla bez práce. Důvody jejího odjezdu z Ukrajiny byly tedy ekonomické a do azylového
řízení vstoupila za účelem legalizace pobytu v ČR. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 31. 3. 2004. I z tohoto pohovoru
vyplývá, že z Ukrajiny odešla z ekonomických důvodů, neboť jí zaměstnavatel,
který ji zaměstnával nelegálně, neboť jako matka malého dítěte měla problém práci sehnat,
platil mzdu nepravidelně, takže jí peníze nestačily ani na základní potraviny. Měla také potíže
s bydlením a se sehnáním peněz na dceřino neoficiální „školné“. Ještě na Ukrajině
se informovala o tom, že může v ČR požádat o azyl, a rozhodla se tímto způsobem legalizovat
svůj pobyt zde.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 7. 4. 2004 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Žalovaný v tomto zamítnutí uvedl, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou,
tedy ekonomické potíže, problémy s bydlením a snahu o legalizaci pobytu v ČR, nelze
podřadit důvodům pro udělení azylu, taxativně vyjmenovaným v §12 zákona o azylu. Nebyla
tedy shledána žádná spojitost jejích důvodů s důvody azylově relevantními, když ekonomické
potíže, které ji přiměly k odchodu z Ukrajiny, postihují v obdobné míře obyvatelstvo
její země původu jako celek. Žalovaný také připomněl, že stěžovatelka měla využít institutů
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Pro nadbytečnost takového posouzení
pak již žalovaný nezkoumal, zda stěžovatelka splňovala podmínky pro udělení azylu podle
§13 či §14 zákona o azylu, či zda byly v jejím případě dány důvody pro shledání překážky
vycestování podle jeho §91.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka ke Krajskému soudu
v Ostravě žalobu. V ní a jejím doplnění zopakovala své důvody k odchodu z Ukrajiny
a doplnila, že se jí v zemi jejího původu nedostává podmínek pro důstojný život. Dále
stěžovatelka žalovanému vytkla, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda byly v jejím
případě splněny zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu, zvlášť když má
stěžovatelka nezletilé dítě. Jemu chce zabezpečit co nejvhodnější podmínky k rozvoji,
což je v její současné situaci těžko splnitelné. Stěžovatelka tak apelovala na soud, aby k těmto
humanitárním důvodům a k hrozícímu negativnímu dopadu její situace na zdravý vývoj
její nezletilé dcery přihlédl a rozhodnutí žalovaného zrušil.
Tuto žalobu krajský soud zamítl rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
V tomto zamítavém rozsudku krajský soud shledal, že ze všech stěžovatelčiných procesních
úkonů je zjevné, že neopustila svou zemi původu kvůli pronásledování z některého z azylově
relevantních důvodů. Důvody, které uváděla, tedy ekonomické potíže, problémy s bydlením
a legalizace pobytu v ČR, nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů udělení azylu podle
zákona o azylu, a žalovaný proto nepochybil, když její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Žalovaný dostál podle krajského soudu i všem procesním nárokům kladeným na azylové
řízení. K námitce ohledně §14 zákona o azylu připomněl, že udělení humanitárního azylu
je na volné úvaze správního orgánu a soud jeho rozhodnutí přezkoumává pouze v omezeném
rozsahu. Pokud tedy žalovaný nevyvodil z osobní situace stěžovatelky důvody pro udělení
humanitárního azylu, bylo takové rozhodnutí v jeho pravomoci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Jediná stěžovatelčina stížnostní námitka směřuje proti skutečnosti, že jí nebyl přiznán
humanitární azyl, stejně jako proti způsobu, jakým jeho nepřiznání přezkoumal krajský soud.
Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, bylo uvedeno:
„Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace,
kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné
humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele;
poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace,
v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu
zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě
ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště
těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho
reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Přitom právě při zamítání
žádostí o azyl jako zjevně nedůvodných podle §16 zákona o azylu, při jejichž projednání
žadatel o azyl neuplatnil během správního řízení žádný důvod, který by byl zjevně důvodem
hodným zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu, nemá žalovaný povinnost
se k nepřiznání humanitárního azylu výslovně vyjadřovat a zdůvodňovat je.
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatelky, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl, byl
krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Ani krajský soud, ani Nejvyšší
správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatelky, tak jak byla zjištěna žalovaným
a přezkoumána krajským soudem, je tíživá. Na straně druhé však není patrně natolik zjevně
a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu
bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného
libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu do správního
uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné
zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní.
Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti,
byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu
z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
S ním je třeba souhlasit v tomto případě i v tom, že azylová procedura nemůže nahrazovat
procedury podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, a to jistě ani tehdy,
kdy je pro cizince obtížné dostát všem nárokům zákona o pobytu cizinců.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil, že by bylo
možno ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tvrdit, že by se krajský soud dopustil
nesprávného posouzení právní otázky. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl
po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu