ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.465.2004
sp. zn. 2 Azs 465/2004 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce:
J. R. W., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem Praha 2, nám. I.
P. Pavlova 3, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 9. 2004, čj. 60 Az 30/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 1. 2004, čj. OAM-74/VL-10-17-2004.
Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem, na podkladě
dostatečně zjištěného stavu věci.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“. Vzhledem
k obsahu kasační stížnosti podřadil Nejvyšší správní soud stěžovatelem uvedené důvody
i pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítá, že se krajský soud
nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy
a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (dle §3 odst. 4 a §46 správního řádu);
žalovaný řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky dle §14 zákona o azylu,
tedy podmínky zvláštního zřetele hodné, pro to, aby byl žadateli azyl udělen. Správní
orgán rozhodl pouze na základě výpovědi stěžovatele a obsahu právního spisu,
avšak sám nezjišťoval skutečný stav věci a neshromáždil žádné další důkazy,
které by napomohly k řádnému posouzení celé záležitosti dle §32 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu. Nemohlo tedy dojít k objektivnímu zjištění skutečného stavu. I krajský
soud vycházel pouze z výše uvedených skutečností a nepřezkoumal, zda došlo k řádnému
a úplnému zjištění skutkového stavu a ke správnému právnímu posouzení věci,
v čemž stěžovatel spatřuje pochybení soudu. Správní orgán podřadil na základě výpovědi
stěžovatele důvody pro podání žádosti o azyl jednak pod důvody ekonomické
a pod důvody uvedené v §12 písm. a) a b) zákona o azylu; nesprávně posoudil skutkový
stav věci, neboť podstata žádosti o azyl spočívá nikoli v ekonomickém aspektu,
který zde představuje především následek neuspokojivé politické a právní situace v Čínské
lidové republice nebo politické pronásledování, nýbrž v nedostatečném zaručení
základních lidských práv a práva na soudní a jinou právní ochranu, které stanoví
Listina základních práv a svobod a jiné mezinárodní úmluvy o lidských právech,
jimiž jsou demokratické státy vázány, avšak ČLR nikoliv. Krajský soud se nezabýval
tím a v rozsudku neuvedl, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda jej správní
orgán nevyložil příliš úzce. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu blíže nevymezuje,
co jsou humanitární důvody, výklad tohoto pojmu závisí na uvážení správního orgánu,
které nemůže být příliš široké ani příliš zužující. Stěžovatel ve své výpovědi uvedl obavu
z toho, že mu po návratu do země původu nebude zaručeno ani minimum z rozsahu
základních lidských práv a svobod a že nebude postupováno v mezích zákona. Dle jeho
výpovědi je zřejmé, že se nebrání policejnímu vyšetřování jím způsobené dopravní
nehody, ale z jeho sdělení o postupu zraněného chodce vyplývá, že právní systém ČLR
není způsobilý zajistit svým občanům dostatečnou právní ochranu. ČLR nelze
považovat za bezpečnou zemi původu dle §2 odst. 1 písm. a) a c) zákona o azylu,
a proto zde existují důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení azylu. Z uvedených
důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádal, aby jeho kasační stížnosti
byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jak jeho rozhodnutí ve věci
azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. Žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 9. 1. 2004. Jako důvod své žádosti uvedl skutečnost, že v Číně nemohl
získat zaměstnání a měl existenční problémy; proto se rozhodl odjet za prací do jiné země.
Při pohovoru dne 16. 1. 2004 v p. s. V. L. uvedl, že v Číně způsobil dopravní nehodu
a protože poškozený účastník této havárie od něj požadoval finanční kompenzaci, měl
potíže ekonomického charakteru. Ve vlasti neměl problémy se státními orgány.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 1. 2004, čj. OAM-74/VL-10-17-2004 byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Při hodnocení důvodnosti předmětné námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud
vycházel z ustanovení §12 a §16 zákona o azylu. Podle ustanovení §12 zákona
o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a)
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nikdy
neuvedl, že by byl v Číně pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
ani že má obavu z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b)
výše citovaného ustanovení.
Dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu ve znění platném v rozhodném
období se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu.
Ve správním spise je založena žádost o udělení azylu, jakož i protokol o pohovoru
k žádosti o udělení azylu. Informace obsažené v těchto listinách jsou dostatečným
podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť z nich jednoznačně vyplývá absence tvrzení relevantních důvodů,
která je podmínkou aplikace citovaného ustanovení. V daném případě ekonomické
důvody uvedené stěžovatelem ve správním řízení žalovaný vyhodnotil tak, že nejde
o důvody podřaditelné pod některý z důvodů uvedených v ustanovení §12 citovaného
zákona a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.
Namítá-li stěžovatel, že nebyly dostatečným způsobem zváženy důvody pro udělení
humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, nemůže k tomu
Nejvyšší správní soud s ohledem na dikci ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout,
neboť tuto námitku stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti,
ačkoli mu nic nebránilo ji uplatnit v řízení před krajským soudem.
Posuzování žádosti o udělení azylu žalovaným se sestává z řady procesních
a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět
v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne
některá ze skutečností taxativně uvedených v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu,
pak správní orgán bez – ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne
žádost o udělení azylu, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého
z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci
důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 citovaného zákona. Tento důvod
však žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat. Žalovaný správně zjistil, že stěžovatel
uváděl pouze důvody ekonomické a zamítl jeho žádost jako zjevně nedůvodnou.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu
neboli azylu z humanitárního důvodu podle ustanovení §14 zákona o azylu je věcí volné
úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný
zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok.
Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen
ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody
či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně
jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Jak již ale bylo
uvedeno výše, v posuzovaném případě byla žádost o udělení azylu stěžovatele zamítnuta
jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 zákona o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl
povinen se důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle ustanovení §14
zákona o azylu zabývat. Nelze tedy žalovanému a následně soudu vytýkat nesprávné
posouzení právní otázky, která předmětem jeho přezkumu být vůbec neměla.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu
respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z ustanovení §3 správního řádu
vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované
v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě
by mu mělo být vyhověno. Důkazní břemeno v azylovém řízení stíhá žadatele o azyl.
Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen
prokazovat z vlastní iniciativy žadatelova tvrzení. Ze správního spisu jednoznačně
vyplynulo, že se žalovaný zabýval všemi stěžovatelem uvedenými tvrzeními. V daném
případě z průběhu správního řízení jednoznačně vyplynulo, co bylo důvodem podání
žádosti o azyl, jaké skutečnosti vedly stěžovatele k odchodu z vlasti. Z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného je seznatelným způsobem zřejmé, které skutečnosti
byly jeho podkladem i jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití
právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Rovněž je z něj zřejmé, proč žalovaný
žádost stěžovatele o udělení azylu zamítl. Žalovaný své povinnosti zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci, dostál a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí žalovaného vydáno v souladu se zákony
a je také dostatečným způsobem odůvodněno. Skutková podstata má náležitou oporu
ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Taktéž krajský soud se námitkou nedostatečně zjištěného stavu v odůvodnění svého
rozsudku zabýval a stěžovatelem pouze v obecné rovině namítané porušení ustanovení
§3 odst. 4 správního řádu v daném případě neshledal.
Taktéž s námitkou nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody,
které uvedl ve své žádosti o azyl, nejsou hodné zvláštního zřetele. Krajský soud
pouze konstatoval závěry žalovaného.
Jak vyplynulo z napadeného rozsudku, krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. a ztotožnil
se s žalovaným v tom, že stěžovatel nenaplnil žádný z důvodů pro udělení azylu. Krajský
soud se dostatečným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami a svůj právní
názor také řádně odůvodnil.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Ostravě nepochybil, jestliže žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu