ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.472.2004
sp. zn. 2 Azs 472/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: nezl. R. Y.,
zastoupené Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou se sídlem Černošice, Školní 1238,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu Ústí
na Labem ze dne 2. 8. 2004, čj. 14 Az 128/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
21. 1. 2004, čj. OAM-1017/VL-18-P11-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím
nebyl stěžovatelce udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a bylo rozhodnuto,
že se ni nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 citovaného zákona.
Usnesení krajského soudu vycházelo ze skutečnosti, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě
nedoplnila své podání a pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá výrok usnesení soudu o odmítnutí žaloby
pro jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem,
konkrétně, že soud vydal usnesení o odmítnutí žaloby na základě ustanovení
§46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud podřadil uplatněnou
námitku pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Uvedla, že soud aplikaci ustanovení §46 odst. 1 písm. a) odůvodňuje
tou skutečností, že žaloba proti správnímu r ozhodnutí, kterou podala dne 4. 2. 2004
neobsahovala žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Doplněným podáním,
předaným k doručení soudu dne 24. 2. 2004, doplnila žalobu o konkrétní důvody,
z nichž vyplývá, z jakých příčin považuje napadené výroky rozhodnutí za odporující
zákonu. Z doplnění žaloby tedy vyplývají žalobní body. Žaloba včetně doplnění
je kompletní a splňuje náležitosti §71 odst. 1 s. ř. s. Dodává, že v jejím případě nejsou
dány zákonné podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení zákona. V případě doplnění
žaloby o žalobní body, učiněném 5 dnů po lhůtě pro podání žaloby, se nejedná
o neodstranitelný nedostatek řízení, pro něž by nebylo možné v řízení pokračovat.
Bez dodatečné výzvy soudu učinila kompletní podání v souladu s požadavky ustanovení
§71 odst. 1 s. ř. s., a soudu tedy při projednávání věci nebránila žádná stěžovatelkou
zaviněná překážka v tom, aby pokračoval v řízení a vzal v úvahu kompletní podání,
tedy jak jeho formální část ze dne 4. 2. 2004 tak jeho konkretizující doplnění ze dne
24. 2. 2004. Soud tedy neměl dán objektivní důvod pro aplikaci ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Dodává, že při doplňování žaloby postupovala v dobré víře podle tehdejší
soudem akceptované praxe týkající se doplňování žalob, z její strany tedy nedošlo
zaviněním či nedbalostí k porušení procedurálních pravidel pro podávání žaloby k soudu.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně žádá o přiznání odkladného
účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že kasační stížnost
není datována, čímž je porušen §37 odst. 3 s. ř. s. a domnívá se, že kasační stížnost nemá
náležitosti podání podle §106 odst. 1 s. ř. s. Popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i usnesení soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelkou (resp. matkou jako zákonnou zástupkyní) podán dne 11. 3. 2003
a pohovor k důvodům návrhu byl proveden dne 13. 5. 2003 v p. s. Č. Ú. Zákonná
zástupkyně uvedla, že život stěžovatelky byl ohrožen již od počátku příbuznými manžela,
kteří nechtěli, aby stěžovatelku porodila. Uvedla, že se zpět vrátit nechtějí, protože by
neměly kde žít, neměly by peníze, prostředky, neměly by nic. Žalovaný pak rozhodnutím
ze dne 21. 1. 2004, čj. OAM-1017/VL-18-P11-2003 stěžovatelce azyl neudělil z důvodu
nesplnění podmínek ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Proti tomu podala stěžovatelka dne 4. 2. 2004 žalobu, ve které uvedla, že výrok
rozhodnutí správního orgánu napadá v celém jeho rozsahu. Správní orgán na podkladě
shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal
rozhodnutí, které stěžovatelka považuje s ohledem na příslušná ustanovení zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, uvedená ve výroku rozhodnutí, za nesprávné. V závěru dodala,
že odůvodnění žaloby učiní dodatečným podáním. Doplnění žaloby bylo předané
k poštovní přepravě dne 24. 2. 2004 a krajskému soudu doručeno dne 26. 2. 2004, tedy
bylo učiněno až po lhůtě 15 dnů od převzetí napadeného rozhodnutí, tedy po uplynutí
zákonné lhůty k podání žaloby (§32 odst. 1 tohoto zákona), což ostatně stěžovatelka
sama uznává.
Tvrzení stěžovatelky, že její podání mělo zákonem požadované náležitosti, nemůže
obstát. Krajský soud, který správně zjistil, že její podání nemá všechny náležitosti
podle ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. Pod písmenem d) cit. ustanovení je totiž jako jedna
z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace tzv. žalobních bodů, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné. Význam co nejpřesnějšího uvedení žalobních bodů v žalobě
vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno
a která znamená, že soud se při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně
stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti
správního rozhodnutí, které žalobce dovozuje. Ze žalobního bodu ve smyslu ustanovení
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pak musí být patrné nejen jakou právní argumentaci používá,
nýbrž také o jaká skutková tvrzení se opírá. To platí zejména tehdy, je-li žaloba
co do důvodů opřena o porušení těch procesních ustanovení ve správním řízení,
která ukládají správnímu orgánu povinnost spolehlivě zjistit skutečný stav věci. Tvrzení
stěžovatelky, že správní orgán na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil
skutkový stav věci a na základě toho vydal rozhodnutí, které považuje s ohledem
na příslušná ustanovení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, uvedená ve výroku rozhodnutí,
za nesprávné., nelze za dostatečně formulovaný žalobní bod považovat.
Pokud není v žalobě uveden řádným způsobem žádný žalobní bod, není v souladu
s dispoziční zásadou možné takové podání ve správním soudnictví projednat a meritorně
o něm rozhodnout, neboť soud není povinen, ani oprávněn za žalobce chybějící skutkové
důvody dovozovat.
Ze zákona vyplývá, že žaloba musí obsahovat alespoň jeden žalobní bod
(viz smysl 2. věty §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod žaloba neobsahuje, může
být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby,
jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Zákonem přitom není dána
zákonná povinnost soudu v takovém případě vyzývat žalobce k odstranění těchto vad
ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu
by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení,
v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Ostatně v tomto smyslu již Nejvyšší
správní soud judikoval (viz rozsudek NSS čj. 2 Azs 9/2003 - 40 publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 113/2004).
K vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti, ve kterém poukazuje na skutečnost,
že podání stěžovatelky není datováno, Nejvyšší správní soud uvádí, že se nejedná o vadu,
která by znemožňovala přezkum tohoto rozhodnutí.
Důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tak nebyl soudem shledán.
Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému pak nad rámec běžných výdajů náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu