ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.7.2005
sp. zn. 3 Ads 7/2005 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
Z. Š., zastoupeného JUDr. Věrou Krejbichovou, advokátkou se sídlem Potoční 877,
Podbořany, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2001, vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Ca 587/01, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2004, č. j. 42 Ca 587/01 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Věry Krejbichové se u r č u je částkou 650 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta žádost
žalobce (dále též „stěžovatel“) o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle §38
a násl. zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalovaná uvedla, že podle posudku lékaře Okresní
správy sociálního zabezpečení v Lounech ze dne 30. 7. 2001 není žalobce plně invalidní,
neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost
soustavné výdělečné činnosti pouze o 50 %, přičemž podle §39 zákona o důchodovém
pojištění je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2002, č. j. 42 Ca 587/01
- 21, bylo rozhodnutí žalované potvrzeno. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
3. 10. 2002, č. j. 2 Cao 86/2002 - 34, byl na základě žalobcova odvolání uvedený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze uvedl, že ačkoliv ve většině přezkumných řízení bývá rozhodujícím
důkazem posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, nelze tím vyloučit
provedení dalšího dokazování, např. kolektivním posudkem znalců nebo znaleckého ústavu.
Rozhodujícím důvodem pro úvahu o potřebě dalšího dokazování znaleckým posudkem byl
i názor Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 92/95, z něhož vyplývá, že takový důkaz lze
v podobných případech stěží odepřít, pokud přispěje ke zjištění skutkového stavu věci. Není
od věci, když soudy v souladu s čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny dbají, aby jejich rozhodnutí byla
nikoliv jen předepsanou, ale též akceptovatelnou spravedlností. Vrchní soud v Praze tedy
přisvědčil žalobci v jeho požadavku, aby byl vyšetřen odbornými lékaři, kteří budou zkoumat
jeho zdravotní stav souhrnně a uložil krajskému soudu doplnit dokazování znaleckým
posudkem, nejlépe vypracovaným kolektivem znalců z Institutu postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 7. 2004, č. j. 42 Ca 587/01 - 87,
zamítl opravný prostředek (nyní žalobu) směřující proti uvedenému rozhodnutí žalované.
Soud uvedl, že dne 10. 6. 2004 byl vyhotoven znalecký posudek vypracovaný Institutem
postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví hodnotící zdravotní stav žalobce ke dni
28. 8. 2001; tato zjištění zcela korespondují s předcházejícími závěry. Institut postgraduálního
vzdělávání ve zdravotnictví – stejně jako předtím Okresní správa sociálního zabezpečení
v Lounech i posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí – vyčíslil pokles
žalobcovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 50 %. Soud uvedl, že žalobce nesdělil
akceptovatelné důvody pro to, že znalecký posudek považuje za špatný a nesmyslný. Podle
soudu je znalecký posudek kvalifikovaný, srozumitelný, výstižný a v souladu s předchozími
posudky. Soud zopakoval, že pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u žalobce činící
50 % nepostačoval na přiznání plného invalidního důchodu; žalovaná tedy nepochybila,
pokud rozhodla, že žalobce nemá nárok na přiznání plného invalidního důchodu. Proto soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel prostřednictvím ustanovené advokátky namítl,
že krajský soud převzal jako rozhodující důkaz posudek vypracovaný Institutem
postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Stěžovatel v obecné rovině (bez náležité
konkretizace) vytýká napadenému rozhodnutí žalované, že je nezákonné a nepřezkoumatelné,
neboť neobsahuje řádné odůvodnění ve smyslu §47 odst. 3 spr. ř. Podle stěžovatele dále
ustanovení zákona o důchodovém pojištění uvedená v napadeném rozhodnutí žalované
nevystihují přesně jeho případ. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že zpracovaný znalecký
posudek je neúplný, neboť v něm nejsou uvedena konkrétní zaměstnání, která je navrhovatel
schopen nadále sám vykonávat se zbývajícím procentem schopnosti soustavné výdělečné
činnosti a posudková komise se v posudku nevypořádala ani s kritérii podle §39 odst. 3
zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem dne 2. 7. 2004, č. j. 42 Ca 587/01 - 87, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení. Dne 14. 12. 2005 byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena žalobcem
zaslaná kopie znaleckého posudku ze dne 10. 6. 2004 vypracovaná Institutem postgraduálního
zařízení ve zdravotnictví.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nepřesáhl u žalobce 66 % odpovídajících plné
invaliditě a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou
činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Proto žalovaná navrhla potvrzení rozsudku
krajského soudu (míněno patrně zamítnutí kasační stížnosti – pozn. soudu).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jedná se tedy
o stěžovatelem tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel spatřuje
pochybení v tom, že soud převzal jako hlavní důkaz posudek Institutu postgraduálního
vzdělávání ve zdravotnictví. Krajský soud však v dané věci vycházel z posudku posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí a dále z posudku Institutu postgraduálního
vzdělávání ve zdravotnictví, přičemž oba posudky se dostačujícím způsobem vypořádaly
s charakterem onemocnění žalobce a zohlednily i všechny jeho další nemoci. Bylo
konstatováno, že stěžovatelovo onemocnění – dissociativní porucha motorická – patří
do kapitoly V., položky 4, písm. c) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. (dále jen
„vyhláška“), tedy mezi neurotické, stresové a somatomorfní poruchy. Všechny vypracované
posudky byly zajedno v tom, že s přihlédnutím ke všem dalším somatickým potížím
žalobce činí míra poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti 50 %, tedy
že se nachází při horní hranici rozpětí (25 % - 50 %). Krajskému soudu pak nelze vytýkat,
že bez příslušných medicínských znalostí nepolemizoval s – i podle názoru Nejvyššího
správního soudu – úplnými, přesvědčivými a navzájem si neodporujícími závěry znaleckých
posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí a Institutu postgraduálního
vzdělávání ve zdravotnictví. V řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalobce k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované podmínky plné invalidity podle §39 zákona o důchodovém
pojištění nesplňoval, neboť pokles schopnosti jeho soustavné výdělečné činnosti byl stanoven
podle kapitoly V., položky 4, písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky na horní hranici, tj. 50 %. Plný
invalidní důchod však lze přiznat tomu, jehož pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
činí alespoň 66 %. Rovněž není důvodná námitka stěžovatele, že došlo k pochybení, protože
posudky neuvedly konkrétní zaměstnání, která je stěžovatel se zbývajícím procentem
schopnosti soustavné výdělečné činnosti vykonávat, neboť z konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že není úkolem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí určovat zcela konkrétní zaměstnání, která je schopen účastník řízení vykonávat,
ale postačí vymezit v obecné rovině okruh takovýchto zaměstnání (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Ads 37/2003 - 92). Ze závěrů posudkové komise
je v daném případě srozumitelně seznatelné, že stěžovatel je s ohledem na pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti vykonávat práce psychicky a fyzicky nenáročné bez nutnosti
zatěžování dolních končetin; rovněž nebyly ve smyslu §39 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění shledány skutečnosti umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela
mimořádných podmínek. S tímto závěrem se ztotožnil ve svém znaleckém posudku také
Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán.
Kasační stížnost byla podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle
něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Stěžovatel je přesvědčen o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, neboť
toto rozhodnutí není řádně odůvodněno, jak ukládá §47 odst. 3 spr. ř. Nesrozumitelnost
rozhodnutí správního orgánu, vedoucí k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, lze však vykládat
pouze tak, že z rozhodnutí nevyplývá jak, či o čem, bylo rozhodnuto. Příkladem
nesrozumitelnosti rozhodnutí může být jak chybnost výroku rozhodnutí, tak i jeho rozpornost.
Nejvyšší správní soud uvedené vady v posuzovaném případě neshledal. Podle §47 odst. 2
spr. ř. výrok rozhodnutí obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního
předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. V daném případě žalovaná zamítla žádost stěžovatele
o plný invalidní důchod. V rámci odůvodnění žalovaná uvedla, že podle posudku lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení v Lounech ze dne 30. 7. 2001 stěžovatel není plně
invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho
schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 50 %. Zároveň učinila odkaz na zákonné
ustanovení stanovící podmínky přiznání plného invalidního důvodu. Žalovaná dostatečně
určitě odkázala na posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení, jakožto na důkaz,
ze kterého dovodila pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele o 50 %.
Jakkoliv je napadené správní rozhodnutí stručné, v posuzovaném kontextu je nutné
konstatovat, že jak jeho výrok, tak odůvodnění jsou dostatečně přesné a určité. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v dané věci náhradu nákladů řízení nelze přiznat. Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem
ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce
částkou 2 x 250 Kč za dva úkony právní služby – první poradu s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a sepsání kasační stížnosti ze dne 15. 10. 2004 a 2 x 75 Kč paušální
náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 2, §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celkem tedy odměna advokátky činí
650 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu