ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.8.2005
sp. zn. 3 Azs 8/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobce: A. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kalousem, advokátem se sídlem Praha 3,
Chrudimská 6/1575, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Az 1067/2003, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2003 č.j. OAM-815/LE-11-PA03-2003, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004
č. j. 46 Az 1067/2003 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2004 č. j. 46 Az 1067/2003 – 24 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 11. 2003 č.j. OAM-815/LE-11-PA03-2003, kterým nebyl žalobci udělen azyl dle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo
rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Praze shrnul dosavadní právní a skutková
zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že ze spisu žalovaného zjistil, že žalobce žádný
z důvodů vedených v §12 zákona o azylu v průběhu správního řízení netvrdil a jako důvod,
pro který podal žádost o azyl, uvedl obavu z případného postihu za vyhýbání se povinnosti
nastoupit vojenskou službu v armádě v době mobilizace v roce 1995. Žalobce o azyl požádal
až v roce 2003, když byl odsouzen k trestu odnětí svobody, ačkoli od roku 1996 věděl
o nepříjemnostech jeho rodiny a v roce 1999 se od matky dozvěděl, že ho hledají příslušníci
NOA-národně osvobozenecké armády. Potíže žalobce však dle krajského soudu nezakládají
důvody pro udělení azylu, neboť výkon vojenské služby je zákonem stanovenou povinností
občana vůči své vlasti, postih za nenastoupení k výkonu této služby a výkon přiměřeného
trestu nelze chápat jako pronásledování ze strany státu ve smyslu zákona o azylu. Podle
názoru krajského soudu je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že žalovaný
se vypořádal se všemi provedenými důkazy a rozhodnutí vyplývá ze zjištěných důkazů,
za situace, kdy žalovaný zjistil dostatečně a spolehlivě skutkový stav věci, soud nevyhověl
návrhu žalobce na provedení důkazů. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem, a žalobu jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel namítá,
že již v žalobě vytýkal vady a nezákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
a to především pro nepořízení si dostatečného množství podkladů pro vydání rozhodnutí
a pro neúplné zjištění skutkového stavu věci. Dle názoru stěžovatele porušil žalovaný
ustanovení §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel připomíná,
že již v žalobě uvedl, že poměry v zařízeních pro výkon trestu a vazby v Arménii jsou
tak nedůstojné, že mu hrozí nebezpečí týrání a nelidského zacházení, že žalovaný
nedostatečně zjistil stav vězeňství v Arménii a neprovedl důkaz výpovědí matky stěžovatele,
která mohla přicestovat do České republiky. Krajský soud rovněž zcela nereflektoval
na navržené důkazy, a to včetně výslechu účastníka řízení (stěžovatele). Žalovaný
dle stěžovatele také zcela nedostatečně posoudil možnost udělení azylu z humanitárních
důvodu dle §14 zákona o azylu a neopatřil si v tomto směru dostatek podkladů a nepřihlédl
ke skutečnostem uvedeným v §91 odst. 1 zákona o azylu, stejně tak postupoval krajský soud.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení,
zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i napadený rozsudek, byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázal na správní spis. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel neuvedl
v průběhu celého správního řízení žádné relevantní skutečnosti pro udělení azylu na základě
zákona o azylu, žádost o udělení azylu odůvodnil strachem před postihem, který mu v zemi
původu hrozí za nenastoupení vojenské služby, institut azylu však nemůže být zneužíván
k vyhýbání se povinnostem, které stanovuje právní řád země původu. Dle žalovaného časový
rozdíl mezi dobou opuštění země původu stěžovatelem a dobou, ve které požádal stěžovatel
o azyl, činí jeho žádost o udělení azylu účelovou. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout
a nepřiznat jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 9. 7. 2003 (v době výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody v délce tři a půl roku),
přičemž uvedl, že vlast opustil 29. 11. 1995, protože se vyhýbal účasti ve vojenském konfliktu
v Náhorním Karabachu. Stěžovatel dále konstatoval, že není a nikdy nebyl členem žádné
politické strany ani jiné organizace, v letech 1986 až 1988 vykonával vojenskou službu,
v roce 1991 po absolvování vojenské katedry dostal hodnost poručíka, v roce 1992 absolvoval
vojenský kurs, v roce 1995 proběhla v Arménii mobilizace vzhledem k vojenskému konfliktu
v Náhorním Karabachu, v září 1995 jej telefonicky kontaktovala vojenská správa v Jerevanu,
v listopadu téhož roku odjel do České republiky. V roce 1999 se stěžovatel rozhodl vrátit
domů, ale matka mu sdělila, aby se v žádném případě nevracel, neboť jej hledají příslušníci
NOA-národně osvobozenecké armády. V České republice chtěl stěžovatel žít a pracovat,
v případě návratu se obával odpovědnosti před vojenským tribunálem. V pohovoru
k důvodům žádosti o udělení azylu dne 9. 7. 2003 stěžovatel zopakoval skutečnosti uvedené
již v žádosti, dále uvedl, že při odjezdu z Arménie žádné problémy neměl, politického života
se ve vlasti nikdy neúčastnil, jiné problémy než ty, které souvisely s nenastoupením vojenské
služby v roce 1995, se státními orgány, úřady, policií či armádou neměl, stejně jako neměl
problémy kvůli své rase, národnosti či náboženství. Na otázku, proč nepožádal o azyl ihned
po svém příchodu na území České republiky, stěžovatel odpověděl, že v té době netušil,
že mu bude hrozit nějaké nebezpečí. Stěžovatel také uvedl (na dotaz, zda může někdo v České
republice potvrdit jeho výpověď), že jeho výpověď by mohla potvrdit jeho matka, která
by mohla přijet do České republiky, na závěr pohovoru nechtěl stěžovatel nic dodat
ani doplnit. Stěžovatel byl ze strany žalovaného informován, jaké zprávy pro posouzení
jím uváděných skutečností má žalovaný k dispozici (přehledně vyjmenovány v příloze
protokolu o pohovoru ze dne 9. 7. 2003), byla mu dána možnost se seznámit s jejich obsahem,
vyjádřit se k nim či ke z působu jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění,
což stěžovatel odmítl a stvrdil svým podpisem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutí žalovaného nevycházelo ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu, čímž došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §46 správního řádu,
žalovaný si nepořídil dostatek důkazů, zejména neprovedl důkazy navržené stěžovatelem,
a své rozhodnutí neodůvodnil dostatečně dle ustanovení §47 odst. 3.
Podle ustanovení §32 odst. 2 správního řádu rozsah a způsob zjišťování podkladů
pro rozhodnutí určuje správní orgán a podle ustanovení §34 odst. 5 správní orgán hodnotí
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti. V projednávané věci tak bylo na úvaze žalovaného správního orgánu, kolik a jaké
důkazy si během řízení o udělení azylu za účelem zjištění skutečného stavu věci shromáždí
a jakým způsobem se s nimi v rámci svého rozhodování vypořádá. Nejvyšší správní soud
se domnívá, že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil
dostatek podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu a v pohovoru k důvodům žádosti, z informací o situaci v Arménii
citovaných v příloze k protokolu o pohovoru), na jejichž základě zjistil přesně a úplně
skutkový stav věci v souladu s ustanoveními §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Zjištěný
skutkový stav věci pak žalovaný rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům
uvedeným v rozhodnutí. Z předloženého správního spisu také vyplývá, že stěžovatel
byl informován o veškerých podkladech, které žalovaný pro rozhodnutí shromáždil, a byla
mu dána možnost seznámit se s jejich obsahem a vyjádřit se k nim či způsobu jejich získání,
případně navrhnout jejich doplnění, čehož stěžovatel nevyužil.
Nejvyšší správní soud má dále za to, že žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí přehledně a dostatečně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková
zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska, tedy že odůvodnění rozhodnutí
žalovaného vyhovuje požadavkům kladeným na tuto část správního rozhodnutí ustanovením
§47 odst. 3 správního řádu. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti výslovně namítá,
že žalovaný nepřihlédl k ustanovení §91 zákona o azylu, z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného naopak vyplývá, že žalovaný se tímto ustanovením zabýval dostatečným
způsobem, přičemž neshledal nic, co by svědčilo pro existenci překážek vycestování na straně
stěžovatele.
Také Krajský soud v Praze vycházel z dostatečných pokladů potřebných
pro rozhodnutí ve věci, provedl řádné dokazování, v rozsudku se dostatečným způsobem
vypořádal se všemi žalobními námitkami (a to včetně otázky možné existence překážek
vycestování), přičemž neshledal stěžovatelem tvrzené nedostatky a porušení, a naopak dospěl
ke stejným závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní soud projevuje s rozsudkem krajského
soudu souhlas.
Co se týče námitky stěžovatele, že žalovaný neprovedl důkaz výslechem matky
stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel provedení tohoto důkazu v řízení
o udělení azylu jednoznačně nenavrhl. Stěžovatel pouze v pohovoru k žádosti o udělení azylu
při odpovědi na otázku žalovaného, zda existuje někdo, kdo by mohl potvrdit jeho výpověď,
doslovně uvedl: ,,Jedině matka, která může přijet do České republiky.“, tedy výslech matky
stěžovatel zmínil jen jako hypotetickou možnost. Nejvyšší správní soud navíc opakuje
to, co je již uvedeno výše, že správní orgán není povinen provádět veškeré důkazy
navrhované účastníky správního řízení pokud zjištěný skutkový stav je dostatečným
podkladem pro rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá, že krajský soud neprovedl důkaz
jeho výslechem. Ve vyjádření ze dne 15. 12. 2003, kterým reagoval na výzvu Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 12. 2003, však stěžovatel souhlasil s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto
bez nařízení jednání, a dokonce výslovně požádal, aby případné jednání proběhlo
bez toho, aby se jej musel osobně zúčastnit. Proto krajský soud rozhodl o věci samé
bez jednání dle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., s čímž vyslovil souhlas i žalovaný.
Na okraj Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou podotýká,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
dle zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu,
jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Za takovou novou skutečnost lze označit námitku stěžovatele
uvedenou v kasační stížnosti, že žalovaný nezjišťoval dostatečně možnost udělení
mu humanitárního azylu. Jelikož citovaná námitka nebyla stěžovatelem uplatněna v rámci
řízení o žalobě u krajského soudu, ale teprve v kasační stížnosti podané po vydání
napadeného rozsudku, nemůže se jí Nejvyšší správní soud zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem
namítanou vadu řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu