ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.30.2004
sp. zn. 4 Ads 30/2004 - 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Š., zast.
JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem, se sídlem Jindřichův Hradec, Masarykovo nám. 70/II.,
proti žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny, se sídlem Orlická 4,
Praha 3, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2.
2004, č. j. 11 Ca 181/2003 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Jiřímu Drahotovi, advokátu, se sídlem
Jindřichův Hradec, Masarykovo nám. 70/II., se u r č u je částkou
1075 Kč, a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 21. 4. 2003, které došlo Krajskému soudu v Českých Budějovicích
dne 24. 4. 2003, podal žalobce žalobu proti rozhodnutí o povolení obnovy správního řízení
Okresní pojišťovny VZP, Jindřichův Hradec, ze dne 7. 4. 2003, č. j. VP 271/2003. Uvedl,
že povolením obnovy řízení bylo zdravotní pojišťovně umožněno trvale a dále porušovat
jeho ústavní a základní občanská práva. Namítal dále, že před povolením obnovy řízení
mu bylo upřeno řádné správní řízení podle zákona č. 71/1967 Sb. (správního řádu) v letech
1993 – 1996. Podle názoru žalobce mělo povolení obnovy za cíl krýt protizákonný správní
postup z let 1993 – 1997. Žalobci bylo teprve dne 2. 2. 1998 doručeno oznámení o zahájení
správního řízení s tím, že žalobce byl neoprávněně zařazen do skupiny plátců označené „S“.
Podle názoru žalobce tak dochází k legalizaci věci promlčené a právně nevymahatelné.
Žalobce proto navrhoval zrušení rozhodnutí o obnově řízení. Současně podal žádost
o ustanovení zástupce s odkazem na skutečnost, že je plně invalidní a stará se o dvě nezletilé
děti. K žalobě připojil pouze „Oznámení o zahájení správního řízení“, vydané dne 3. 4. 2003
Všeobecnou zdravotní pojišťovnou v Jindřichově Hradci pod č. j. 460917/058.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2003,
č. j. 10 Ca 82/2003 – 8, byla věc postoupena Městskému soudu v Praze s poukazem
na ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s., neboť nešlo podle názoru Krajského soudu v Českých
Budějovicích o věc důchodového pojištění, důchodového zabezpečení ani o věc
nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti.
Doplněním žaloby ze dne 16. 9. 2003, které došlo na Městský soud v Praze dne
18. 9. 2003, se žalobce domáhal zrušení usnesení RO VZP ČR ze dne 16. 10. 2002,
č. j. 9200/02/kar. Uvedl, že toto usnesení úmyslně pomíjí poškození jeho práv v letech
1993 - 1994, kdy mu bylo upřeno právo na řádnou obhajobu. Poukazoval na to,
že pojištěncem Všeobecné zdravotní pojišťovny se stal až v roce 1998 jako osoba pobírající
částečný invalidní důchod. Vyslovil názor, že rozhodnutí o povolení obnovy se nezabývá tím,
že došlo k promlčení pojistného, a tím, že dlužné pojistné nebylo nikdy řádně vyměřeno.
Konstatoval, že rovněž Okresní soud v Jindřichově Hradci věc odložil s tím, že nepovažoval
za nutné ve věci dále postupovat, a žalovaný přesto ve věci dále jedná, aby to bylo
ku prospěchu Okresní pojišťovny v Jindřichově Hradci. Současně se žalobce domáhal vydání
předběžného opatření, kterým by soud zrušil veškerá rozhodnutí žalovaného vydaná
až do pravomocného rozhodnutí soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření podaném k žalobě konstatoval, že rozhodnutí
č. j. VP 271/2003 ze dne 3. 4. 2003 není rozhodnutím žalovaného, ale jde o oznámení
o zahájení správního řízení, které bylo vydáno na základě rozhodnutí žalovaného
č. j. 9200/02/kar ze dne 16. 10. 2002, kterým byla povolena obnova řízení ve věci rozhodnutí
Rozhodčího orgánu VZP ČR č. j. 611/02/kar ze dne 5. 6. 2002. Žalovaný provedl rekapitulaci
doby pojištění žalobce u Všeobecné zdravotní pojišťovny. Konstatoval, že žalobce byl
v období od 1. 1. 1993 do 19. 10. 1997 zařazen do kategorie – osoba bez zdanitelných příjmů
a následně do 31. 8. 2000 registrován jako uchazeč o zaměstnání, do 31. 3. 2001 byl veden
jako příjemce rodičovského příspěvku a od 1. 4. 2001 je registrován u jiné zdravotní
pojišťovny. Uvedl dále, že žalobce v prosinci 1992 nesplnil oznamovací povinnost
a nepřihlásil se do žádné kategorie plátců pojistného. V roce 1997 mu bylo zasláno
vyúčtování dlužného pojistného za období od 1. 1. 1993 do 19. 10. 1997 s výzvou, kdo byl
za něho plátcem pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Žalobce na uvedenou výzvu
nereagoval a k zahájení správního řízení se nevyjádřil. Na základě toho vystavila Okresní
pojišťovna Jindřichův Hradec následně platební výměr na dlužné pojistné a penále. Žalobce
se proti platebnímu výměru neodvolal. Po nařízení výkonu uvedeného platebního výměru
začal žalobce podávat na soudního vykonavatele žaloby. Výkon rozhodnutí byl zastaven
z toho důvodu, že u žalobce nebyly nalezeny věci postižitelné výkonem rozhodnutí. V období
od 20. 10. 1997 do 31. 8. 2000 byl žalobce registrován jako uchazeč o zaměstnání a plátcem
pojistného byl proto stát. Od 1. 9. 2000 do 31. 3. 2001 byl žalobce příjemcem rodičovského
příspěvku a za uvedené období žalobci nebylo vyměřeno dlužné pojistné ani penále. Dne
3. 12. 2001 byl vydán platební výměr, kterým bylo vyměřeno penále za neuhrazení shora
uvedeného platebního výměru na dlužné pojistné. Odvolání žalobce bylo žalovaným
zamítnuto. Následně podal žalobce žádost o revizi rozhodnutí o zamítnutí odvolání s tím,
že je poživatelem částečného invalidního důchodu. Z důvodu podání žádosti o revizi
rozhodnutí ze dne 5. 6. 2002 bylo rozhodnuto dne 16. 10. 2002 o povolení obnovy řízení.
Byla provedena oprava platebního výměru a původně vyměřená částka byla snížena
a změněno zařazení žalobce do kategorií tak, že od 1. 4. 1997 je žalobce veden jako důchodce
(a následně jako uchazeč o zaměstnání a příjemce rodičovského příspěvku). Proti tomuto
platebnímu výměru, který vydala Okresní pojišťovna VZP Jindřichův Hradec dne 25. 8. 2003,
podal žalobce odvolání k žalovanému. Žalovaný dále poukázal na to, že námitka promlčení
nebyla ze strany žalobce v předešlém řízení nikdy uplatněna a předložil argumenty pro závěr,
že námitce promlčení nelze vyhovět.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2004, č. j. 11 Ca 181/2003 – 55,
rozhodl tak, že žádost žalobce o ustanovení právního zástupce zamítl. Dále rozhodl o tom,
že návrh žalobce se odmítá, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, z něhož zjistil, že rozhodnutím
ze dne 16. 10. 2002, č. j. 9200/02/kar, rozhodl žalovaný o tom, že podle ustanovení §63
odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb. se povoluje obnova řízení ve věci rozhodnutí
Rozhodčího orgánu VZP č. j. 611/02/kar ze dne 5. 6. 2002, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti platebnímu výměru Okresní pojišťovny VZP Jindřichův Hradec č. 2140101333
ze dne 3. 12. 2001, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit penále ve výši 24 586 Kč.
Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 1. 11. 2002. Dne 3. 4. 2003 pod č. j. VP 271/2003
vydala Okresní pojišťovna Jindřichův Hradec oznámení o zahájení správního řízení,
kterým žalobci oznámila, že se s žalobcem zahajuje správní řízení ve věci porušení povinnosti
stanovené §10 zákona č. 592/1992 Sb. Správní řízení bylo zahájeno z důvodu rozhodnutí
o obnově řízení, neboť byly předloženy nové skutečnosti. Oznámení bylo doručeno žalobci
dne 7. 4. 2003. Soud dále konstatoval, že z žaloby, kterou žalobce podal dne 24. 4. 2003
plyne, že napadl jednak oznámení o zahájení správního řízení ze dne 3. 4. 2003,
č. j. VP 271/2003, které mu bylo doručeno dne 7. 4. 2003, a rovněž (jak plyne z doplnění
žaloby ze dne 18. 9. 2003) napadl rozhodnutí o povolení obnovy řízení č. j. 9200/02/kar
ze dne 16. 10. 2002. Pokud jde o oznámení o zahájení řízení ze dne 3. 4. 2003 (žalobcem
nesprávně označované datem doručení, tedy dnem 7. 4. 2003), dospěl soud k závěru,
že oznámení správního orgánu o tom, že se zahajuje správní řízení, není úkonem správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Svoje závěry podrobně odůvodnil a konstatoval,
že žalobu proti uvedenému oznámení je třeba odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud jde o rozhodnutí o povolení obnovy správního řízení ze dne 16. 10. 2002, zjistil
soud, že uvedené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 1. 11. 2002, žaloba však byla podána
až 23. 4. 2003, kdy byla podána k poštovní přepravě. Soud poukázal na ustanovení §250k
zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2002), podle něhož žaloba musí být
podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, pokud zvláštní zákon
nestanoví jinak, s tím, že zmeškání lhůty nelze prominout. Stejný obsah má i ustanovení §72
zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní). Soud konstatoval, že zákon účinný v době
doručení rozhodnutí o povolení obnovy řízení a stejně tak zákon účinný v době, kdy lhůta
k podání žaloby uplynula, stanovil dvouměsíční lhůtu k podání žaloby. Zvláštní zákon, podle
názoru soudu zákon č. 582/1991 Sb., jinou než obecnou dvouměsíční lhůtu v případě
rozhodnutí o povolení obnovy správního řízení ve věci výměru na pojistné v rámci
nemocenského pojištění nestanoví. Soud proto dospěl k závěru, že dvouměsíční lhůta
k podání žaloby, počítaná ode dne doručení tohoto rozhodnutí (1. 11. 2002), uplynula dnem
2. 1. 2003. Žaloba proti tomuto rozhodnutí podaná dne 23. 4. 2003, byla podána opožděně,
a proto ji soud odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o požadavek žalobce na ustanovení zástupce v řízení žalobním, konstatoval
soud, že musel přihlédnout k důvodům, pro které byla žaloba odmítnuta. Zdůraznil,
že napadené rozhodnutí nebylo možno věcně přezkoumat, přičemž ani ustanovený advokát
by nemohl odstranit nedostatky, které spočívají jednak v tom, že se nejedná o rozhodnutí
podléhající přezkumu, a jednak v opožděnosti podané žaloby. Soud proto žádost stěžovatele
o ustanovení zástupce zamítl. Dále uvedl, že samostatně nerozhodoval o návrhu na vydání
předběžného opatření, protože tímto usnesením rozhodl o odmítnutí návrhu (žaloby).
Uvedené usnesení obdržel žalobce dne 1. 3. 2004.
Podáním ze dne 5. 3. 2004, které došlo Městskému soudu v Praze dne 9. 3. 2004,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost a současně požádal o ustanovení
zástupce z řad advokátů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11 Ca 181/2003 – 88,
ustanovil žalobci pro řízení o kasační stížnosti zástupce – advokáta JUDr. Jiřího Drahotu,
se sídlem Masarykovo nám. 70/II., Jindřichův Hradec.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil, že ji podává z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Připustil sice, že rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002 obdržel
1. 11. 2002, avšak namítal, že uvedené usnesení neobsahuje řádné poučení o možnosti podat
odvolání (rozklad). V rozhodnutí je sice uvedeno, že je proti němu možno podat rozklad,
ale chybí v něm, kde je možno tento rozklad možno podat. Z toho dovozoval, že nelze
uplatňovat ustanovení §52 odst. 2 správního řádu o právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí.
Stěžovatel dále uvedl, že za této situace mu nezbylo než čekat, kdy budou takto vydaným
rozhodnutím ohrožena jeho práva. Tato situace nastala v dubnu 2003 činností Okresní
pojišťovny Jindřichův Hradec, a proto byl nucen podat žalobu. Trval na tom, že žalobu podal
včas. Stěžovatel dále uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu o tom, že by oznámení o zahájení
správního řízení nerozhodovalo o jeho právech a povinnostech. Poukazoval na to, že přílohou
tohoto oznámení je i příloha, jejíž součástí byly platební výměry a byla požadována jejich
úhrada. Takový akt se podle názoru stěžovatele dotýkal jeho práv a povinností. Trval na tom,
že akt Okresní pojišťovny VZP Jindřichův Hradec ze dne 3. 4. 2003, č. j. VP 271/2003,
je nutno považovat za rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech.
Stěžovatel dále nesouhlasil se závěry soudu o tom, že zde nebyly důvody
pro ustanovení advokáta. Zastával názor, že právě ustanovený advokát by byl schopen
rychlejší orientace ve věci a jeho přítomnost by byla pro stěžovatele oporou. Nesouhlasil dále
s postupem soudu, kdy soud, aniž by se zabýval jeho podáními, v nichž se vyjadřoval
ke stanovisku žalované strany, k jeho překvapení rozhodl a usnesení mu doručil 1. 3. 2004.
Trval na tom, aby zaslaná vyjádření byla soudem projednána a byly z nich učiněny závěry.
V doplnění kasační stížnosti znovu zdůraznil, že opožděnost podání žaloby nemůže
být důvodem pro odmítnutí návrhu a poukazoval na to, že rozhodnutí správního orgánu
neobsahovalo řádné poučení o podání odvolání. Dovolával se toho, že napadené rozhodnutí
správního orgánu není v právní moci. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud usnesení
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším podání ze dne
12. 4. 2004 vyčíslil stěžovatel náklady řízení ve výši 66 100 Kč, v podání ze dne 4. 4. 2004
poukazoval stěžovatel na ustanovení §100 – 114 občanského zákoníku, na ustanovení §205a
odst. 1b o. s. ř. Stěžovatel pak dále doplňoval kasační stížnost podáními ze dne 26. 4. 2004,
18. 5 a 8. 6. 2004, v nichž se dovolával doplnění písemného materiálu a dalších důkazů.
Žalovaná ve svém vyjádření zrekapitulovala obsáhle průběh řízení a navrhovala,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že je podávána z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost, e) nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení
řízení.
Taková pochybení, která by ve svých důsledcích znamenala naplnění stěžovatelem
namítaných důvodů, Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení Městského soudu v Praze
neshledal.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud především uvádí, že stěžovateli lze
přisvědčit potud, pokud tvrdí, že důvodem pro odmítnutí žaloby nemůže být její opožděnost.
Narozdíl od Městského soudu v Praze dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že řízení
v dané věci není řízením o nemocenském pojištění, a nelze proto postupovat podle zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. V daném případě správní
orgány postupovaly podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Podle §53
odst. 1 tohoto zákona se na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech placení pojistného,
penále (a dalších tam vyjmenovaných věcech), vztahují obecné předpisy o správním řízení,
nestanoví-li tento zákon jinak. Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou
vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání rozhoduje
rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny. Podle odst. 4 tohoto ustanovení (v jeho znění
do 31. 7. 2004) rozhoduje-li rozhodčí orgán v prvním stupni, použijí se obdobně ustanovení
správního řádu o rozkladu. Podle §53 odst. 5 pravomocná rozhodnutí zdravotních pojišťoven
podle odst. 1 jsou přezkoumatelná soudem podle zvláštních předpisů.
Z obsahu správního spisu plyne, že žalobou napadené rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002,
č. j. 9200/02/kar, bylo vydáno Rozhodčím orgánem Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 1. 11. 2002, což ostatně stěžovatel nijak
nezpochybňuje. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v uvedeném rozhodnutí je formulováno
poučení pouze tak, že „Proti tomuto rozhodnutí lze podat do 15ti dnů od jeho doručení
rozklad (§63 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb.).“ Lze tedy souhlasit se stěžovatelem, že poučení
o odvolání (rozkladu) neobsahuje všechny náležitosti uvedené v §47 odst. 4 správního řádu,
a že by bylo možno uplatnit ustanovení §54 odst. 3 správního řádu, podle něhož, pokud
účastník řízení v důsledku nesprávného poučení, nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal
opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří
měsíců ode dne oznámení rozhodnutí.
Z výše uvedeného lze pro stěžovatele vytěžit pouze to, že podal-li by proti rozhodnutí
ze dne 16. 10. 2002 rozklad ve lhůtě do tří měsíců od jeho oznámení, mělo by se za to,
že odvolání bylo podáno včas. Ať již tak stěžovatel učinil či nikoliv, pro přezkumné soudní
řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002, vyplývá, že nebyly splněny
podmínky ustanovení §5 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak,
lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh, a po vyčerpání řádných
opravných prostředků, připouští-li je zákon. Nutno tedy konstatovat, že ochrana práv
ve správním soudnictví může nastoupit až poté, kdy byl pořad správních stolic vyčerpán.
I když nelze najisto postavit, zda stěžovatel odvolání proti rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002
podal či nikoliv, lze zcela jednoznačně dospět k závěru, že žalobou bylo napadeno rozhodnutí
ze dne 16. 10. 2002, tedy rozhodnutí, v němž správní orgán rozhodoval jako správní orgán
v prvním stupni, a lze s jistotou tvrdit, že v době podání žaloby pořad správních stolic
vyčerpán nebyl. I kdyby stěžovatel podal rozklad proti rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002,
pak v době podání žaloby nevyčkal rozhodnutí odvolacího orgánu o rozkladu, a nenaplnil
tak podmínku vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem,
uvedenou v ustanovení §5 s. ř. s. a §68 písm. a) s. ř. s.
Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit v tom, že ve vztahu k rozhodnutí Rozhodčího
orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 16. 10. 2002, č. j. 9200/02/kar, nebyly splněny
podmínky pro odmítnutí žaloby pro opožděnost, nutno současně dospět k závěru, že žaloba
ve vztahu k tomuto rozhodnutí byla nepřípustná pro nesplnění podmínek ustanovení §5
s. ř. s., a měla být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Za této situace
pak nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvodné napadené usnesení Městského soudu
v Praze zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť soud by v tomto dalším řízení
nemohl dospět k jinému závěru než k tomu, že žalobu je třeba odmítnout z důvodů uvedených
v ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy k závěru, který by pro stěžovatele neznamenal
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o oznámení o zahájení řízení ze dne 3. 4. 2003, sdílí Nejvyšší správní soud
zcela názor vyslovený v usnesení Městského soudu v Praze, totiž ten, že oznámení správního
orgánu o tom, že se zahajuje správní řízení, není úkonem správního orgánu ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., neboť tímto oznámením bylo stěžovateli sděleno pouze to, že se zahajuje řízení.
O právech či povinnostech stěžovatele nebylo tímto oznámením rozhodováno. Nejvyšší
správní soud tedy souhlasí s tím, že žalobu směřující proti uvedenému oznámení o zahájení
správního řízení bylo třeba odmítnout podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť se jednalo o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Namítal-li stěžovatel, že přílohou tohoto oznámení byly platební výměry, nelze
s jeho tvrzením souhlasit. I kdyby byly platební výměry zaslány současně s tímto oznámením
(což ovšem ze správního spisu nevyplývá), stěžovatel v podání ze dne 21. 4. 2003 napadl
výslovně a pouze úkon správního orgánu č. j. VP 271/2003, který nad to označil nesprávným
datem 7. 4. 2003, a k tomuto podání připojil pouze oznámení správního orgánu o zahájení
správního řízení ze dne 3. 4. 2003. Jiné doklady k podání ze dne 21. 4. 2003 nepřipojil.
Teprve až v podání ze dne 16. 9. 2003 upřesnil, že požaduje zrušit „usnesení RO VZP ČR
ze dne 16. 10. 2002, č. j. 9200/02/kar. To, že k oznámení o zahájení správního řízení ze dne
3. 4. 2003 byly připojeny platební výměry (což neodpovídá obsahu správního spisu) uvedl
stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti, a i kdyby uvedené tvrzení stěžovatele bylo pravdivé,
nemohl by k němu Nejvyšší správní soud se zřetelem k ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlédnout. Pro úplnost však Nejvyšší správní soud uvádí, že podle obsahu správního spisu
bylo dne 3. 4. 2003 vydáno vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění
od 28. 1. 1998 do 24. 10. 2001, a toto mohlo být stěžovateli doručeno dne 7. 4. 2003 společně
s oznámením o zahájení správního řízení ze dne 3. 4. 2003. Ve správním spise se pak nachází
platební výměr č. 2140300918, který byl ovšem vydán až dne 25. 8. 2003, a nemohl tak být
předmětem tohoto přezkumného soudního řízení, neboť byl vydán až po podání žaloby.
K tomu nutno dodat, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud tedy
nemůže přihlížet ke skutečnostem, a zejména ne k rozhodnutím, vydaným v časových
obdobích následujících po vydání přezkoumávaných rozhodnutí, neboť nově vydaná
rozhodnutí je třeba napadnout novými opravnými prostředky. Ostatně z vyjádření žalovaného
ze dne 8. 12. 2003 plyne, že stěžovatel podal odvolání proti platebnímu výměru ze dne
25. 8. 2003.
V posuzované věci plyne dále z obsahu spisu, že v době od vydání usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004 do jeho doručení stěžovateli, t. j. do 1. 3. 2004,
zaslal stěžovatel soudu řadu podání s přílohami (č. l. 60 – 86 spisu), v nichž především
reaguje na vyjádření žalovaného ze dne 8. 12. 2003. Z obsahu spisu vyplývá, že soud na tato
podání reagoval, a pokud se jimi stěžovatel dovolával zrušení jednotlivých rozhodnutí, byla
tato jeho podání zapsána pod sp. zn. 11 Ca 78/2004, 11 Ca 77/2004 a 11 Ca 76/2004.
Pro informaci stěžovatele nutno konstatovat, že soud se těmito podáními v nyní posuzované
věci nemohl zabývat meritorně, neboť mu došla až po vydání přezkoumávaného usnesení.
Nelze však souhlasit s námitkami stěžovatele, že se soud těmito podáními nezabýval vůbec.
Výše uvedenými podáními se nemohl zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť rozsah
jeho přezkumné pravomoci je vymezen ustanovením §12 a §102 s. ř. s., podle
nichž Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasačních stížnostech, podaných proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů. V daném případě mohl Nejvyšší správní soud rozhodovat
pouze o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 11 Ca 181/2003 – 55. Jiné rozhodnutí správního orgánu ani soudu v řízení vedeném
pod sp. zn. 4 Ads 30/2004 Nejvyšší správní soud přezkoumávat nemohl.
Pokud jde o námitky stěžovatele proti výroku usnesení, jímž byla zamítnuta
jeho žádost o ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud dospěl posléze k témuž závěru,
k němuž došel Městský soud v Praze, totiž k tomu, že podané žaloby nemohly být
přezkoumány věcně, a ani ustanovený advokát by nemohl odstranit nedostatky spočívající
jednak v tom, že se nejednalo o rozhodnutí podléhající přezkumu ve správním soudnictví,
a jednak v tom, že žaloba proti rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002 nebyla přípustná podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud v některých tvrzeních stěžovateli přisvědčil,
v konečném důsledku nedospěl k závěru, že by kasační stížnost byla důvodná ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 a), b) a e) s. ř. s. Lze sice konstatovat, že Městský soud v Praze
správně neposoudil opožděnost žaloby ve vztahu k rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002, avšak toto
nesprávné posouzení právní otázky nemělo za následek nezákonnost napadeného usnesení,
neboť z výše uvedených důvodů by muselo dojít k odmítnutí žaloby podle ustanovení §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, neboť žalovaný náklady řízení o kasační stížnosti nepožadoval a stěžovatel nebyl
s kasační stížností úspěšný (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Jiřímu Drahotovi, se sídlem Jindřichův Hradec,
Masarykovo nám. 70/II., který byl stěžovateli ustanoven usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11 Ca 181/2003 – 88, byla stanovena za jeden úkon právní pomoci
po 1000 Kč (převzetí a příprava zastoupení - §11 písm. d/ ve spojení s §9 odst. 1 písm. d/
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a režijní paušál ve výši 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky,
celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 30ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu