ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.17.2004
sp. zn. 4 Afs 17/2004 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce:
Ing. L. V., zast. JUDr. Pavlem Koudelkou, advokátem, bytem Sinkulova 768/18, Praha 4,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 19. 11. 2003,
č. j. 5 Ca 54/2003 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2002, č. j. 8324/02-110. Tímto rozhodnutím bylo
změněno rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi, kterým byla dodatečně vyměřena daň
z příjmů fyzických osob za rok 1998; došlo ke snížení daňové povinnost na částku 72 832 Kč.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel
dne 3. 2. 2003 u Městského soudu v Praze žalobu, ve které ve vztahu k souzené věci
zejména namítal, že správce daně nesprávně vyměřil daňovou povinnost, kdy nepřihlédl
ke všem zjištěným skutečnostem, zejména pak ke znaleckému posudku statika a neuznal
výdaje spojené s odstraněním stavby, a nepostupoval v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“). Na základě
výše uvedeného pak požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Následným rozsudkem Městský soud v Praze žalobu zamítl. Z odůvodnění
tohoto rozhodnutí vyplynulo, že soud neshledal namítané porušení zákona a nepřisvědčil
žádné z žalobních námitek. Své závěry opíral i o skutečnosti zjištěné ze správního spisu,
který si od žalovaného správního orgánu vyžádal, a ze kterých dovodil nedůvodnost žaloby.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítá kasační
důvod podřaditelný §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), když tvrdí, že rozhodnutí Městského soudu
je nepřezkoumatelné z důvodu vady řízení, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Tento závěr podepřel tvrzením, že Městský soud v Praze neoprávněně vyžádal
od žalovaného správního orgánu správní spis v předmětné věci, týkající se stěžovatele.
Toto tvrzení dovozoval ze znění ustanovení §24 odst. 3, 5 a 6 daňového řádu, s tím, že žaloba
ke správnímu soudu není podle stěžovatele opravným prostředkem v daňové věci.
K tomuto doplnil, že i když ustanovení §74 s. ř. s. připouští, aby žalovaný předložil správní
spis, nelze toto ustanovení chápat jako lex specialis, tedy speciální předpis (stěžovatel uvedl –
„leg specialis“ – pozn. Nejvyššího správního soudu) k daňovému řádu; odkázal na ustanovení
§2 odst. 5 daňového řádu, interpretační zásady práva a §124 občanského soudního řádu.
Z výše uvedeného pak stěžovatel v kasační stížnosti dovodil, že Městský soud v Praze
rozhodoval na základě důkazů opatřených v rozporu s daňovým řádem.
Stěžovatel navrhoval zrušení označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že výklad
stěžovatele je nelogický a vedl by ke zbavení práv účastníků řízení a tedy i stěžovatele,
neboť by nebylo možné správní rozhodnutí přezkoumávat. Žalovaný správní orgán
ve vyjádření provedl právní výklad v kasační stížnosti označených ustanovení a dospěl
k závěru, že ustanovení §24 odst. 3 daňového řádu prolamuje ve vztahu k soudnímu
přezkumu povinnost mlčenlivosti pracovníků správce daně. S odkazem na uvedené závěry
navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. V průběhu řízení stěžovatel doložil, že je v daném řízení o kasační stížnosti
zastupován JUDr. Pavlem Koudelkou, bytem Sinkulova 768/18, 147 00 Praha, přičemž uvedl,
že se jedná o jeho zaměstnance, který splňuje podmínky vysokoškolského právnického
vzdělání, přičemž přiložil i kopii diplom o absolvování vysokoškolského studia v oboru právo
na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nejvyšší správní soud se s tímto doložením
zastoupení spokojil a dovodil, že zastoupení stěžovatele splňuje podmínky ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, jako v případě Městského
soudu v Praze, námitky související s řízením před správním orgánem, nýbrž je jeho úkolem
primárně posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel za tento důvod označil důvod podřaditelný písm. d)
§103 odst. 1 s. ř. s, tedy nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro vadu řízení, posuzoval
Nejvyšší správní soud relevanci stížnostních námitek ve vztahu k tomuto důvodu,
avšak neshledal jeho naplnění.
Tvrzení stěžovatele o tom, že Městský soud v Praze si pro potřeby přezkumného řízení
neoprávněně vyžádal od žalovaného správního orgánu správní spis týkající se předmětné věci,
je třeba odmítnout.
Institut řádného soudního přezkumu správních rozhodnutí totiž vyžaduje, aby soud
měl k dispozici veškeré materiály, které měl k dispozici správní orgán. V opačném případě
by soud nemohl vycházet ze zjištěného stavu věci žalovaným správním orgánem,
tento posoudit a porovnávat jej s dovozenými závěry. Následně by tak byl znevýhodněn
sám navrhovatel takového soudního přezkumu, nejčastěji právě občan, který se soudního
přezkoumání domáhá. Z tohoto důvodu zákonodárce umožnil plnou soudní kontrolu veřejné
správy, kdy soud musí mít k dispozici veškeré materiály, na jejichž základě rozhodoval
správní orgán. Toto vyplývá jak z hlavy první a čtvrté Ústavy, tak i po promítnutí
jejich obsahu do zákonné úpravy z příslušných zákonných ustanovení. Tak konkrétně
v zákonné rovině toto vyplývá zejména z ustanovení §74 s. ř. s., a podpůrně i z ustanovení
§23 daňového řádu, (které se však vztahuje na povinnost mlčenlivosti pracovníků správce
daně). Opačná argumentace stěžovatele by vedla ke zcela absurdním závěrům, kdy,
jak již bylo poznamenáno, by soud nemohl vycházet ze správním orgánem zjištěných
skutečností, porovnávat je se skutečnostmi, které lze dovodit toliko ze spisového materiálu
a následně dovozovat porušení či neporušení zákona. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo
by mimo jiné i k porušení Ústavy či Listiny základních práva svobod, a to včetně práva
na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
S odkazem na výše uvedené tak nelze přisvědčit stěžovatelovým námitkám,
že Městský soud v Praze rozhodoval na základě důkazů opatřených v rozporu se zákonem.
Stěžovatelův výklad ustanovení §24 odst. 3, 5 a 6 daňového řádu odporuje smyslu a účelu
zákona a Nejvyšší správní soud se s ním neztotožňuje. Ustanovení §24 daňového řádu
připouští poskytování informací ze spisu, neb pojmem opravný prostředek v daňové věci,
je třeba rozumět i správní žalobu; jiný „soudní“ opravný prostředek v daňových věcech
ostatně ani neexistuje. Ostatně stěžovatel sám k žalobě přiložil kopie všech rozhodnutí,
o která se opíral žalovaný správní orgán. Stejně tak je třeba uvést, a to bez vyložení vztahu
speciality, která nemá na věc vliv, že v případě soudního přezkumu je třeba vycházet
z ustanovení §74 s. ř. s., který správci daně ukládá předložit v zákonem stanovené lhůtě
správní spis pro řádné posouzení věci. V těchto námitkách tak Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřisvědčil. Podle Nejvyššího správního soudu nedošlo ani k porušení ustanovení
§2 odst. 5 daňového řádu, který se vztahuje na osoby zúčastněné na řízení, interpretačních
zásad či ustanovení §124 občanského soudního řádu, které na souzenou věc evidentně
nedopadá. V těchto námitkách tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit.
S odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že Městský soud v Praze,
který v dané věci rozhodoval ve spojení s posouzením obsahu správního spisu, rozhodoval
na základě důkazů opatřených v souladu se zákonem.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatele obsažených
v kasační stížnosti s významem jednotlivých důvodů, pro které by bylo lze kasační stížnosti
přisvědčit, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění důvodů, podřaditelných
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v posuzované věci nedošlo. Z procesní opatrnosti Nejvyšší
správní soud zvažoval i případné naplnění jiných stížnostních důvodů, upravených v §103
odst. 1 s. ř. s., tedy důvodů vymezených v písm. a), b), c) a e) tohoto ustanovení,
avšak naplnění ani žádného takového jiného stížnostního důvodu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., tak, že se žádnému z účastníků řízení, za situace,
kdy stěžovatel nebyl v řízení úspěšný a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu