ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.7.2004
sp. zn. 4 Afs 7/2004 – 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N., spol. s r.
o. „v likvidaci“, zast. JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 8a, Brno,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2003, č. j.
22 Ca 133/2000 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 12. 1999, č. j. FŘ 6329/130/1998. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Finančního úřadu
v Havířově ze dne 16. 6. 1998, č. j. 43832/98/370911/7047, kterým byla stěžovateli
na základě provedené daňové kontroly vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
prosinec 1993 a prosinec 1994 ve výši 5 643 647 Kč.
V žalobě stěžovatel brojil proti označenému rozhodnutí žalovaného. Žalovanému
přitom vytýkal, že došlo k porušení §2 odst. 1, 3, §31 odst. 2, 8 písm. c) a 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“). Stejně tak namítal, že došlo k porušení §16 odst. 2 zákona
č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Na základě výše
uvedeného pak požadoval zrušení napadaného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2000, č. j. 22 Ca 133/2000 - 15, řízení
přerušil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ze zprávy žalovaného ze dne 2. 5. 2000
vyplynulo, že ještě před podáním žaloby požádal žalobce o přezkoumání napadeného
rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. Poukázal na ustanovení §250i odst. 2 o. s. ř.
a §55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a dovodil, že podání žádosti o přezkoumání rozhodnutí
podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. je podáním mimořádného opravného prostředku,
kdy je nutno řízení o žalobě přerušit podle §250i odst. 2 o. s. ř. až do jeho vyřízení. Jestliže
napadené rozhodnutí bude zrušeno nebo změněno, soud řízení o žalobě zastaví.
Usnesením ze dne 25. 9. 2003, č. j. 22 Ca 133/2000 - 52, Krajský soud v Ostravě
žalobu odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak uvedl, že Ministerstvo financí povolilo
s odkazem na §55b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků přezkoumání označeného
rozhodnutí a žalovaný dne 22. 7. 2002 vydal nové rozhodnutí, kterým nahradil označené
rozhodnutí a uloženou daňovou povinnost za zdaňovací období prosinec 1993 změnil
z 1 441 339 Kč na 430 217 Kč a uloženou daňovou povinnost za zdaňovací období prosinec
1994 změnil ze 4 202 318 Kč na 405 145 Kč. Výzvou ze dne 4. 9. 2003, doručenou
zástupkyni stěžovatele dne 8. 9. 2003, byl pak stěžovatel Krajským soudem v Ostravě vyzván,
aby ve lhůtě 7 dnů sdělil, zda je postupem žalovaného uspokojen [§62 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Krajský
soud v Ostravě k tomuto dále uvedl, že z důvodu, že se stěžovatel ve stanovené lhůtě
nevyjádřil a z důvodu, že ze všech okolností případu nebylo zřejmé, že došlo
k jeho k uspokojení, nemohl postupovat podle §62 odst. 4 s. ř. s. a zastavit řízení.
Z ustanovení §65 s. ř. s. pak Krajský soud v Ostravě dovodil, že žalobou napadané
rozhodnutí musí existovat po celou dobu řízení o žalobě. Není-li tomu tak, což je i souzený
případ, jak dále Krajský soud v Ostravě dovodil, neb rozhodnutí bylo nahrazeno jiným,
odpadla podmínka řízení a soud proto s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s žalobu odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodu upraveného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, žaloby. Konkrétně pak namítal, že rozhodnutí správce daně
ze dne 31. 1. 2001, kterým byl ustanoven stěžovateli zástupce pro daňové řízení (Ing. K. A.)
je s odkazem na znění §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků neplatné, a to z důvodu, že
mu chybí základní náležitost rozhodnutí - číslo jednací, a v důsledku toho nemohlo být
stěžovateli řádně doručeno žádné další rozhodnutí (např. rozhodnutí Ministerstva financí o
povolení přezkoumání dle §55b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, resp. navazující
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2002, kterým mu byla opětovně vyměřena daňová
povinnost), neboť bylo doručováno neplatně ustanovenému zástupci, a takto doručovaná
rozhodnutí nenabyla ani právní moci. Na základě výše uvedeného pak stěžovatel dovozoval,
že nebyly dány důvody pro odmítnutí žaloby a požadoval zrušení označeného rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že rozhodnutí
o ustanovení zástupce pro daňové řízení bylo napadeno odvoláním, přičemž námitka ohledně
čísla jednacího nebyla stěžovatelem uplatněna. Námitku uplatnil až ústně do protokolu
o ústním jednání ze dne 5. 11. 2003, resp. písemně v podání ze dne 6. 11. 2003,
na které žalovaný negativně reagoval v rozhodnutí ze dne 13. 11. 2003; v odůvodnění
rozhodnutí pak zejména uvedl, že číslo jednací bylo uvedeno pod údajem „naše značka“
a nelze tak dovodit, že rozhodnutí nesplňuje náležitosti vymezené zákonem o správě daní
a poplatků.
Ve vyjádření stěžovatele ke stanovisku žalovaného ke kasační stížnosti ze dne
10. 2. 2004 pak stěžovatel uvedl, že pro podporu svých tvrzení odkazuje i na nález Ústavního
soudu, sp. zn. II ÚS 31/99, v jehož smyslu má podle ustanovení §32 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb. vada, spočívající v tom, že chybí některá z ostatních základních náležitostí
rozhodnutí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejich obsahem, za následek neplatnost
rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat jako krajský soud námitky
související s řízením před správním orgánem, nýbrž je jeho úkolem primárně posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž byla žaloba odmítnuta, přichází pak v úvahu důvod
upravený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, tedy tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu (žaloby) a Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval naplněním tohoto stížnostního
důvodu.
Rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby se opíralo o argument,
že z ustanovení §65 s. ř. s. plyne, že žalobou napadané rozhodnutí musí existovat po celou
dobu řízení o žalobě; bylo-li napadané rozhodnutí nahrazeno jiným, odpadla podmínka řízení
a žalobu je tak třeba s odkazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout.
Z obsahu správního spisu přitom vyplynulo, že kasační stížností napadeným
usnesením Krajského soudu v Ostravě byla odmítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 12. 1999, č. j. FŘ 6329/130/1998, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Finančního úřadu v Havířově
č. j. 43832/98/370911/7047, ze dne 16. 6. 1998, jímž byla stěžovateli na základě provedené
daňové kontroly vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 5 643 647 Kč. Stěžovatel požádal
o přezkoumání označeného rozhodnutí žalovaného dle §55b odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků. Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 18. 10. 2001 bylo přezkoumání (žalobou
napadeného) rozhodnutí dle označeného ustanovení povoleno. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 22. 7. 2002, č. j. 7572/130/2002 bylo (žalobou napadené) rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 12. 1999, č. j. FŘ 6329/130/1998 nahrazeno jiným, kterým byla snížena daňová
povinnost celkem na částku 835 362 Kč. K vydání tohoto změnového rozhodnutí došlo
po podání žaloby.
Ze spisu tedy vyplývá, že žalobou napadané rozhodnutí bylo nahrazeno jiným,
které však není předmětem přezkoumání v rámci podané kasační stížnosti.
Z ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového úkonu, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Z logiky ustanovení §65 s. ř. s. tak podle Nejvyššího správního soudu plyne,
že stěžovatel se může bránit pouze proti takovému rozhodnutí, které jej zkracuje na jeho
právech. Za situace, kdy bylo takové rozhodnutí nahrazeno jiným, a tedy již neexistuje,
resp. stěžovatele na jeho právech nezkracuje, není nutné a stejně tak ani možné, se proti němu
bránit.
Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že ze spisu dále zjistil, že stěžovateli byl
rozhodnutím Finančního úřadu v Havířově dne 31. 1. 2001, č. j. 7276/01/370911/7047,
ustanoven zástupce pro daňové řízení Ing. Karel Adamec, trvale bytem Rodinná 13/12015,
Havířov – Podlesí, který se proti uvedenému rozhodnutí odvolal a Finanční ředitelství
v Ostravě svým rozhodnutím ze dne 19. 6. 2001 č. j. 338/150/2001 odvolání zamítlo. Dále
se ze spisu podává, že stěžovatel se za situace, kdy bylo rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 12. 1999, č. j. FŘ 6329/130/1998 nahrazeno rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 7. 2002,
č. j. 7572/130/2002, kterým byla původně stanovená daňová povinnost stěžovatele snížena,
proti novému rozhodnutí odvolal a Ministerstvo financí svým rozhodnutím ze dne
27. 5. 2003, č. j. 184/19 793/2003 odvolání zamítlo. Ze spisu není patrno, zda stěžovatel proti
tomuto rozhodnutí podal žalobu.
Rozhodující, resp. jedinou, námitku uvedenou v kasační stížnosti, na jejímž základě
stěžovatel považuje napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí žaloby
za nezákonné, je, že soud nezohlednil, že rozhodnutí Finančního úřadu v Havířově dne
31. 1. 2001, č. j. 7276/01/370911/7047, kterým byl stěžovateli ustanoven zástupce pro daňové
řízení Ing. Karel Adamec, trvale bytem Rodinná 13/12015, Havířov – Podlesí, je s odkazem
na znění §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků neplatné, neboť mu chybí základní
náležitost rozhodnutí „číslo jednací“ a v důsledku toho nemohlo být stěžovateli řádně
doručeno žádné další rozhodnutí, a taková rozhodnutí nemohla nabýt právní moci, Nejvyšší
správní soud v souzené věci označenou stížnostní námitku neshledal důvodnou. Předmětné
rozhodnutí nese číselné označení, umístěné v rámci identifikačních údajů rozhodnutí
pod slovním spojením „naše značka“, a tato vada (správně mělo být slovní spojení „číslo
jednací“) není podle názoru Nejvyššího správního soudu taková, resp. natolik závažná,
aby měla za následek neplatnost rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
Nejvyšší správní soud již dříve ve spojení s výkladem §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
(ve věci sp. zn. 2 Afs 12/2003) judikoval, že chybějící zákonné náležitosti správního aktu
mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní
a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento
správní akt respektovali.
Proto také Nejvyšší správní soud neshledal v souzené věci ani relevanci stěžovatelem
označeného rozhodnutí Ústavního soudu.
Nejvyšší správní soud již dříve ve spojení s výkladem §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. (ve věci sp. zn. 2 Afs 12/2003) judikoval, že chybějící zákonné náležitosti správního aktu
mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní
a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento
správní akt respektovali.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že Krajský soud v Ostravě postupoval správně,
pokud žalobu odmítl z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2000 předmět tohoto přezkumného
řízení, tj. rozhodnutí žalovaného ze 28. 12. 1999, neexistoval. Pokud stěžovatelé namítají,
že jim nemohla být doručena další rozhodnutí a taková rozhodnutí nenabyla právní moci,
je třeba upozornit na to, že stěžovatelé proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2002 podali
odvolání, o němž bylo rozhodnuto Ministerstvem financí ze dne 27. 5. 2003. Jejich námitku
o tom, že další rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2002 a rozhodnutí Ministerstva financí
ze dne 27. 5. 2003, nejsou pravomocná, proto z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud za právně významnou nepovažuje.
Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud uzavírá, že naplnění
označeného stížnostního důvodu, tedy písm. e) §103 odst. 1 s. ř. s., s ohledem na všechny
stěžovatelem tvrzené skutečnosti, neshledal. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval všemi tvrzeními stěžovatele i ve vztahu k jiným stížnostním důvodům,
avšak ani naplnění těchto důvodů neshledal.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížností napadené usnesení
Krajského soudu v Ostravě nenaplňuje důvody pro jeho zrušení (§§103 odst. 1 a 109 odst. 3
s. ř. s.). Kasační stížnost tak není důvodná a Nejvyšší správní soud ji proto jako takovou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Účastníkům nebyla přiznána v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. a ve spojení s §120 s. ř. s.
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení
nepožadoval a stěžovatel neměl v řízení úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu