ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.1.2003
sp. zn. 4 As 1/2003 – 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce J. N.,
zast. JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, proti
žalovanému Celnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Elišky Krásnohorské 2378/24, Ústí nad
Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 29. 1. 2003, č. j. 15 Ca 229/2002 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Dodatečnými platebními výměry ze dne 25. 2. 2002, č. j. 797/02-2065-01, č. j. 796/02-
2065-01, č. j. 799/02-2065-01, ze dne 26. 2. 2002, č. j. 800/02-2065-01, č. j. 801/02-2065-01,
č. j. 802/02-2065-01, č. j. 803/02-2065-01, č. j. 804/02-2065-01, č. j. 805/02-2065-01,
č. j. 806/02-2065-01, č. j. 807/02-2065-01, č. j. 808/02-2065-01, č. j. 809/02-2065-01,
č. j. 810/02-2065-01, č. j. 811/02-2065-01, č. j. 812/02-2065-01, č. j. 813/02-2065-01,
č. j. 814/02-2065-01, č. j. 815/02-2065-01, ze dne 19. 2. 2002, č. j. 902/02-2065-01, ze dne
4. 3. 2002, č. j. 911/02-2065-01, č. j. 910/02-2065-01, č. j. 909/02-2065-01, č. j. 908/02-2065-
01, č. j. 907/02-2065-01, č. j. 906/02-2065-01, č. j. 905/02-2065-01, č. j. 904/02-2065-01,
č. j. 903/02-2065-01, ze dne 6. 3. 2002, č. j. 949/02-2065-01, č. j. 948/02-2065-01, ze dne
25. 2. 2002, č. j. 950/02-2065-01, ze dne 20. 3. 2002, č. j. 1206/02-2065-01, ze dne 6. 3. 2002,
č. j. 1205/02-2065-01, ze dne 20. 3. 2002, č. j. 1203/02-2065-01, č. j. 1204/02-2065-01,
č. j. 1202/02-2065-01, č. j. 1201/02-2065-01, č. j. 1200/02-2065-01 a č. j. 1199/02-2065-01,
celní úřad Most podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále jen „daňový řád“) žalobci dodatečně vyměřil cla a daně z přidané hodnoty za dovozy
zboží uskutečněné v roce 1998. Proti citovaným dodatečným platovým výměrům podal
žalobce odvolání, která žalovaný rozhodnutími ze dne 9. 5. 2002, č. j. 2987/02-01/2,
č. j. 2987/02-01/3, č. j. 2987/02-01/4, č. j. 2987/02-01/5, č. j. 2987/02-01/6, č. j. 2987/02-
01/7, č. j. 2987/02-01/8, č. j. 2987/02-01/9, č. j. 2987/02-01/10, č. j. 2987/02-01/11,
č. j. 2987/02-01/12, č. j. 2987/02-01/13, č. j. 2987/02-01/14, č. j. 2987/02-01/15, č. j. 2987/02-
01/16, č. j. 2987/02-01/17, č. j. 2987/02-01/18, č. j. 2987/02-01/19, č. j. 2987/02-01/20,
č. j. 2987/02-01/21, č. j. 2987/02-01/22, č. j. 2987/02-01/23, č. j. 2987/02-01/24, č. j. 2987/02-
01/25, č. j. 2987/02-01/26, č. j. 2987/02-01/27, č. j. 2987/02-01/28, č. j. 2987/02-01/29,
č. j. 2987/02-01/30, č. j. 2987/02-01/32, č. j. 2987/02-01/33, č. j. 2987/02-01/34, č. j. 2987/02-
01/35, č. j. 2987/02-01/36, č. j. 2987/02-01/37, č. j. 2987/02-01/38, č. j. 2987/02-01/39,
č. j. 2987/02-01/40, č. j. 2987/02-01/41 zamítl.
Ve včas podaných žalobách žalobce namítl, že žalovaný mu dodatečně vyměřil cla
a daně z přidané hodnoty na základě závěrů o místních hodnotách kupní ceny jím dovezeného
vína značky M. obsažených ve fakturách pro celní řízení v České republice oproti údajům
uvedeným na zahraničním celním úřadě jeho španělským obchodním partnerem, společností
B. B. H.. Z obsahu celních spisů a dohod uzavřených s tímto subjektem je však zřejmé, že se
jako kupující zavázal za odebrané zboží zaplatit hodnoty uvedené právě na těchto fakturách,
v nichž na základě vzájemných dohod nebyla započtena úplata za exkluzivní prodej značky,
která nebyla součástí kupní ceny. Toto ujednání bylo výslovně zahrnuto i v dodatcích
ke zmiňovaným dohodám. Nízké prodejní ceny přitom španělský obchodní subjekt
při vzájemných jednáních vždy odůvodňoval obdržením vysokých dotací na export vína
do zahraničí a svými vysokými přebytky ve výrobě. Od dopravců vždy obdržel pouze faktury
a další listiny, jež založil mezi účetní doklady za rok 1998, přičemž za toto zboží platil vždy
pouze částky v nich uvedené a jiné faktury neměl k dispozici. Prodejce byl tak od počátku
roku 1998 srozuměn se smluvními podmínkami, které sám potvrdil, přičemž se nikdy
nedožadoval vyššího plnění, než byly platby provedené na základě zmiňovaných faktur.
Z tohoto důvodu žalobce překvapilo, že zahraniční obchodní partner předložil španělským
celním úřadům jiné faktury s odlišnou kupní cenou, přičemž o tomto počínání prodejce
mu nebylo dříve nic známo. Je však třeba přihlédnout k tomu, že zmiňovaný zahraniční
subjekt byl na vývoz vína pojištěn, a proto vystavení faktur v jakékoliv výši nad sjednaný
rámec zboží pro něho neznamenalo žádnou újmu ani riziko, neboť pokud mu nebyla celá
částka odběratelem zaplacena, mohl získat zbylou část fakturované částky od pojišťovny
v rámci pojistného plnění za neproplacení celé faktury. Proto mu mohlo být lhostejné,
zda odběratel zaplatí částku odpovídající vystavené faktuře, avšak z důvodu prokázání nároku
na čerpání pojistného plnění musel předmětné faktury uschovat ve svém účetnictví.
Při zjišťování skutečné hodnoty dovezeného zboží tak nebylo možné vycházet pouze
z vyjádření španělského prodejce na zahraničním celním úřadě. Žalovaný tímto postupem
proto podle názoru žalobce porušil své zákonné povinnosti spočívající v řádném a důsledném
zjištění skutkového stavu a provedení důkazů k prokázání tvrzení, které byly základem
jím vydaných rozhodnutí. Žalobce proto žádal, aby krajský soud po provedeném řízení vydal
rozsudek, jímž by napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem všechny podané žaloby spojil ke společnému
řízení a rozhodnutí a rozsudkem ze dne 29. 1. 2003, č. j. 15 Ca 229/2002 - 43, je zamítl.
V odůvodnění uvedl, že v projednávaných věcech celní orgán stanovil základ pro vyměření
cel a daní z přidané hodnoty u dovezeného zb oží při jeho propuštění do volného oběhu
na základě částek, které podle předložených faktur měl zaplatit žalobce španělskému prodejci
po předání tohoto zboží, přičemž později zjistil uvedení nesprávných údajů o nákladech
na jeho dopravu do tuzemska, a tak vyměřil žalobci nedoplatky celních dluhů. Následnou
kontrolou však navíc celní orgán ověřoval správnost údajů o celních hodnotách dovezeného
zboží ve spolupráci se španělskými celními úřady. Přitom zjistil, že podle účetních dokladů
prodávajícího zahraničního subjektu žalobce za zboží zaplatil několikanásobně vyšší částky,
než uváděl na fakturách, které předložil při propuštění zboží do celního oběhu. Celní orgán
následně projednal se žalobcem výsledek provedené kontroly a vyzval jej, aby objasnil,
jakým způsobem vznikl rozdíl mezi převodními hodnotami dovezeného zboží uvedenými
na jím předložených fakturách při propuštění zboží do volného oběhu a v účetních dokladech
zahraničního prodejce. Tuto okolnost však žalobce v rámci tohoto jednání neobjasnil,
a ani později neprokázal, že částky uvedené na jím předložených fakturách skutečně
představovaly celní hodnoty dováženého zboží. Přitom celní orgán provedenou kontrolou
podle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu prokázal existenci skutečností vyvracejících
věrohodnost účetnictví a jiných povinných evidencí vedených žalobcem, takže ten měl podle
§31 odst. 9 téhož zákona prokázat všechny skutečnosti, které byl povinen uvádět v hlášení
nebo k jejichž průkazu byl celním orgánem v průběhu celního řízení vyzván, když na něho
přešlo důkazní břemeno k doložení toho, že jím uvedené údaje na předmětných fakturách
odpovídaly převodním hodnotám dovezeného zboží. Žalobce však tuto skutečnost ničím
neprokázal. Případné započtení úhrad za exkluzivní prodej značky prodejcem do kupních cen
uvedených v účetních dokladech, které předložil španělským celním úřadům, nemohlo
ovlivnit výši celní hodnoty dovezeného zboží, neboť podle ustanovení §67 odst. 1 věty první
zákona č. 13/1993 Sb, v platném znění (celního zákona) se do ceny skutečně placené nebo té,
která má být zaplacena za zboží, zahrnují i platby, jež se mají uskutečnit jako podmínka
prodeje dováženého zboží. Rovněž tak případné pojištění zahraničního prodejce pro případ
nezaplacení plné výše sjednané kupní ceny ze strany odběratele nemůže zpochybnit správnost
údajů v účetních dokladech, které byly předloženy španělským celním úřadům, neboť
zahraniční pojistitel by nepochybně před poskytnutím pojistného plnění nevycházel toliko
z faktur vystavených pojistníkem, nýbrž by ověřil skutečnou výši kupní ceny i na základě
dalších podkladů, takže lze vyloučit, že by prodejce záměrně vystavil příslušné účetní doklady
na vyšší částky. Pokud žalobce navrhuje provedení důkazů, jichž se domáhal neúspěšně
již v tomto řízení, je povinností soudu zkoumat, zda-li by jejich případným provedením mohly
být prokázány skutečnosti uvedené žalobcem. Avšak i pokud soud dojde k závěru, že takové
důkazy měly být v rámci celního řízení opatřeny, nemůže je provést sám, pokud se jedná o
rozsáhlé nebo zásadní doplnění dokazování, protože v takovém případě by již neprováděl
přezkoumání rozhodnutí celního orgánu, nýbrž nahrazoval jeho činnost. Pokud taková situace
nastane, soud v souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí zruší.
V případě zjištění, že případným provedením některých důkazů navržených žalobcem již
v rámci celního řízení mohly být prokázány jím uvedené skutečností, může soud tyto důkazy
sám provést pouze za situace, kdy nepůjde o rozsáhlé či zásadní dokazování, nýbrž toliko o
ověření toho, zda-li skutkový stav existující v době napadeného rozhodnutí byl zjištěn
v dostatečném rozsahu či nikoliv. V projednávané věci byl předložen protokol o výslechu
svědka J. K. až po vydání napadených rozhodnutí, takže je zřejmé, že jej nelze v rámci
správního soudnictví jako důkaz použít. Výslech žalobce by rovněž nemohl ničeho změnit na
skutkových závěrech celního orgánu, neboť ten se již k rozhodným skutečnostem vyjádřil
v rámci celního řízení i v žalobě proti napadeným rozhodnutím. Rovněž tak ani z případného
výslechu svědka Ing. J. H. by nebylo možné ověřit tvrzení žalobce, že údaje uvedené na jím
předložených fakturách odpovídaly celním hodnotám dovezeného zboží, neboť tento svědek
byl sice přítomen jednáním s španělským obchodním subjektem, avšak nemůže vědět, jaké
částky mu ve skutečnosti byly zaplaceny. Navíc i žalobce požadoval při soudním jednání jeho
výslech za účelem potvrzení, že nedošlo k rozdělení plnění na kupní ceny a úplaty
za exkluzivní prodej, což je otázka, která nemá jakýkoliv vliv na správnost napadených
rozhodnutí, jak již bylo konstatováno v předchozí části rozsudku. Na základě těchto úvah
soud v souladu s ustanovením §52 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žalobcem navržené důkazy
neprovede. Krajský soud proto konstatoval, že celní orgán již zjistil skutkový stav
v dostatečném rozsahu, takže vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k porušení žádného
zákonného ustanovení.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Vada řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. podle
stěžovatele spočívá v tom, že při zjišťování skutkové podstaty bylo porušeno ustanovení
§2 odst. 3 daňového řádu ve spojení s §320 odst. 1 celního zákona takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Stěžovatel je toho názoru, že celní orgán nezjistil skutečnou
celní hodnotu zboží a pouze se ztotožnil s tvrzením španělského prodejce o tom,
že jím předkládané faktury za zboží na španělském celním úřadě jsou správné. Pokud by celní
orgán hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti,
a zejména pokud by přitom přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nemohl by celní
orgán dojít k závěru, že stěžovatel neprokázal podle §31 odst. 9 daňového řádu všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl celním orgánem v průběhu celního řízení vyzván. Podle stěžovatele je z celního spisu
a předložených dohod mezi stěžovatelem a španělským prodejcem zřejmé, že dovoz a koupě
vína značky M. v roce 1998 probíhal na základě uzavřené smlouvy, ve které se stěžovatel mj.
zavázal za odebrané zboží od prodejce zaplatit cenu uvedenou ve faktuře. Tuto cenu
stěžovatel španělskému prodejci následně zaplatil. Ve shora uvedené smlouvě se stěžovatel a
prodejce dohodli, že nebude španělským prodejcem fakturována a žalobcem hrazena úplata za
exkluzivitu a prodej značky. Stěžovatel zdůrazňuje, že celní orgán nezjistil, že by
španělskému prodejci byla za předmětné zboží ve skutečnosti zaplacena jiná než v účetnictví
stěžovatele uvedená kupní cena. Pokud jde o faktury poskytnuté celnímu orgánu španělským
celním orgánem, stěžovatel jednoznačně popírá, že by mu ze strany prodejce byly vystaveny a
doručeny. Stěžovatelem zaplacená kupní cena je cenou skutečně placenou, a tudíž i celní
hodnotou dovezeného zboží podle §66 odst. 2 celního zákona. Podle názoru stěžovatele je
také dána nepřezkoumatelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tuto vadu řízení
představuje skutečnost, že krajský soud vydal napadený rozsudek v neprospěch stěžovatele,
ačkoliv stěžovatel nebyl poučen o tom, že neunesl důkazní břemeno a že pokud neoznačí další
důkazy, rozhodne soud v neprospěch stěžovatele. Tím byl porušen jednak §36 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., jakož i §118a odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §64 s.
ř. s. Stěžovatel posléze zaslal i doplnění kasační stížnosti, ve kterém poukazuje na to, že
dopravu vína ze Španělska až do České republiky platil španělský prodejce. Objednaným
dopravcům platil španělský prodejce dopravu na základě faktur dopravců, což již bylo
v předchozím řízení zjištěno a potvrzeno rozhodnutími v obdobných dovozních případech
Celním úřadem ve Folmavě. Pokud celní úřad v Mostě a následně Krajský soud v Ústí nad
Labem ve svých rozhodnutích tvrdí, že jeden z důvodů, proč se úřad i soud přiklonily při
svém rozhodnutí k vysvětlení španělského prodejce ohledně předkládaných faktur v různé
výši, je to, že by si španělský prodejce zvyšoval daňovou zátěž, když by předkládal na
španělské celnici faktury s vyšší částkou než je cena zboží, pak podle stěžovatele tuto
skutečnost celní úřad neúplně prošetřil. Pokud by stěžovatel v důsledku této fikce předkládal
faktury v nižší výši, než je skutečná hodnota zboží, způsobilo by to, že by stěžovatel zbytečně
levně prodával a zvyšoval by se mu tak zbytečně podstatně odvod DPH ve srovnání s přijatým
DPH, čímž by se zvětšoval i jeho daňový základ, o čemž svědčí daňová přiznání. Tento
postup by tak byl pro stěžovatele velmi nevýhodný. Celní úřad zároveň nezkoumal, čím bylo
pro španělského prodejce tak důležité vracet potvrzené jednotné celní deklarace z české
hranice.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že skutková podstata, z níž celní
orgány vycházely v napadených rozhodnutích, má oporu v důkazech obsažených ve správních
spisech. Všechny skutečnosti, uvedené nyní v odůvodnění kasační stížnosti, byly celními
orgány řádně projednány a posouzeny v souladu s ustanoveními celního zákona i daňového
řádu, které upravují řízení před celními orgány při rozhodování o vyměření a vybrání
dovozního cla, jak v původním řízení, tak ve vyjádření k žalobám na přezkoumání správních
rozhodnutí soudem. Tato vyjádření, která jsou součástí spisů ke stěžovanému rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem, platí tudíž v celém rozsahu také pro řízení o kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v roce 1998 dovážel stěžovatel
od španělské společnosti B. B. H. víno značky M., přičemž celním orgánům předkládal
faktury, na kterých bylo uvedeno, že za předmětné zboží zaplatil svému obchodnímu
partnerovi částku 262 080 ESP. Při následné kontrole, kterou celní orgán prováděl ve
spolupráci se španělskými celními úřady, však byla u prodejce zjištěna existence jiných faktur
vztahujících se na totožné zboží, kde částka za prodané víno činila 1 512 000 ESP. Podle
výslovného vyjádření prodávajícího (španělského prodejce) v řízení před tamními celními
orgány byly na základě požadavku zákazníka (stěžovatele) pro jeho potřeby vystaveny jiné
faktury. Dané faktury (na nižší částky) pak stěžovatel předkládal celním orgánům v ČR. Za
účelem objasnění vzniklého rozporu ohledně dvojí fakturace dovezeného zboží předvolal
celní orgán stěžovatele k ústnímu jednání, na kterém k dotazu, jak může stěžovatel vysvětlit
rozpor v částkách faktury předložené španělskými kontrolními úřady a faktury předložené
stěžovatelem v celním řízení, stěžovatel odpověděl, že si tuto skutečnost nedovede nijak
vysvětlit; při celním řízení obdržel od řidiče veškeré doklady, které doprovázejí zásilku, mimo
jiné i faktury, které předkládal při celním řízení; tyto faktury se však nikdy nepohybovaly ve
výškách, jež jsou uvedeny na předložených fakturách. Na základě zjištěného stavu věci vydal
Celní úřad Most dodatečné platební výměry, kterými stěžovateli vyměřil doplatek na celním
dluhu.
Stěžovatel v souvislosti s §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. především namítá nedostatečně
zjištěný stav věci, když žalovaný nepřihlédl ke všemu, co v daném řízení vyšlo najevo.
Pro posouzení věci je proto rozhodné zjistit, zda žalovaný ve správním řízení pro svůj závěr
shromáždil dostatek důkazů a tyto důkazy vyhodnotil způsobem odpovídajícím relevantní
právní úpravě.
Z ustanovení §320 písm. b) celního zákona, platného v době vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného, vyplývá, že při vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání
pokut a skladného a vymáhání nedoplatků se, až některé v tomto ustanovení taxativně
vymezené výjimky, uplatňují obecné předpisy o správě daní a poplatků, v daném případě
především daňový řád. Podle §2 odst. 3 daňového řádu při rozhodování hodnotí správce
daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Podle §31 odst. 1 a 2 daňového řádu dokazování provádí správce daně (zde celní
orgán), který vede daňové řízení, přičemž správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán
jen návrhy daňových subjektů. Za účelem řádného plnění fiskálních povinností ze strany
daňových subjektů je správce daně povinen podle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu
prokazovat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem, čemuž
zrcadlově odpovídá povinnost daňového (celního) subjektu prokazovat všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl
správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§31 odst. 9 daňového řádu). Z uvedeného
tak vyplývá, že v případě prokázání citovaných skutečností v celním řízení dochází
k přechodu důkazního břemene na celní subjekt, takže v rámci daného řízení je jeho
povinností navrhnout či označit důkazy, které mají potvrdit skutečnosti jím uvedené
v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl celním orgánem v průběhu celního
řízení vyzván. Pokud celní subjekt toto důkazní břemeno neunese, má to za následek, že z jím
tvrzených skutečností se nevychází, což umožňuje celnímu orgánu uložit mu povinnost
zaplatit povinné platby v jiné výši, než odpovídalo údajům uvedeným celním subjektem při
propuštění dovezeného zboží do volného oběhu.
Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že celní orgán ve spolupráci se španělskými
celními úřady předložil stěžov ateli skutečnosti, které závažným způsobem zpochybnily údaje
jím uváděné při propuštění dovezeného zboží do volného oběhu. Nejvyšší správní soud
tak má za to, že celní orgán dostatečným způsobem prokázal existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost účetnictví vedených stěžovatelem. Za daného stavu věci nelze
akceptovat stěžovatelovu námitku, že celní orgán nezjistil skutečnou celní hodnotu zboží
a pouze se ztotožnil s tvrzením španělského prodejce o tom, že jím předkládané faktury
za zboží na španělském celním úřadě jsou správné, neboť povinnost prokázat, jaká skutečná
částka byla za prodej vína zaplacena, v důsledku přechodu důkazního břemene přešla
na stěžovatele. Omezil-li se stěžovatel pouze na konstatování, že si neumí vzniklý rozpor
vysvětlit, aniž předložil jakýkoliv relevantní důkaz vyvracející pochybnost o správnosti
jím uváděných skutečností při propuštění dovezeného zboží do volného oběhu v roce 1998,
nelze než konstatovat, že stěžovatel ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu neprokázal
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl celním orgánem vyzván. Celní orgán měl pro svůj závěr dostatek podkladů,
jejichž pravdivost a věrohodnost stěžovatel nezpochybnil ani nevyvrátil.
Tento závěr obstojí i vzhledem ke skutečnostem namítanými stěžovatelem
až v doplnění kasační stížnosti. Není povinností celních orgánů zkoumat, zda porušení celních
či daňových předpisů přináší stěžovateli v konečném důsledku užitek či nikoli, nýbrž
zjišťovat, zda neexistují skutečnosti zpochybňující pravdivost a věrohodnost údajů
předkládaných v průběhu celního řízení. Pochopitelně, pozitivní řešení otázky, zda daňový
subjekt unesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu nemůže být založeno
na pouhém popření skutečností uváděných stěžovatelem. Celní orgán musí předložit
dostatek podkladů, které jeho pochybnosti odůvodňují, neboť nelze tolerovat situaci,
kdy by celní orgán vycházel pouze z teoretických spekulací nebo konstrukcí, jakkoli
pravděpodobných. Totéž však platí i pro celní subjekt. Pokud na základě provedeného
dokazování ze strany celních orgánů došlo k přechodu důkazního břemena na stěžovatele,
musí tento prokazatelným způsobem vyvrátit pochybnosti o pravdivosti a věrohodnosti
jím předkládaných údajů při propuštění dovezeného zboží do volného oběhu. Argumentace
směřující ke zvýšení daňové zátěže na úkor „ušetřených“ peněz na cle tak nepostačuje k tomu,
aby bylo možno uzavřít, že stěžovatel v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu prokázal
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl celním orgánem vyzván.
Stěžovatelovou námitkou, že celní úřad nezkoumal, čím bylo pro španělského
prodejce tak důležité vracet potvrzené jednotné celní deklarace z české hranice, se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť tato námitka byla stěžovatelem uplatněna v průběhu
dosavadního řízení až v doplnění kasační stížnosti, tedy až v době, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Poslední ze stěžovatelových námitek směřuje k nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to z toho důvodu, že krajský soud vydal
rozsudek v neprospěch stěžovatele, ačkoli stěžovatel nebyl poučen o tom, že neunesl
důkazní břemeno a že pokud neoznačí další důkazy, rozhodne soud v neprospěch stěžovatele.
Dovolává se přitom aplikace §36 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., jakož i §118a
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. Jak již Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl,
při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Smyslem řízení před správními soudy pak
je pouze v mezích žalobních bodů přezkoumat napadené výroky, nikoli znovu nalézat
skutkový základ věci, jako je tomu u sporného řízení před civilními soudy. Je plně v dispozici
žalobce či stěžovatele předkládat soudu jakékoli důkazy svědčící pro to, že postup správního
orgánu nebyl v souladu se zákonem. Povinnost soudů ve správním soudnictví poučovat
účastníka řízení o tom, kdo nese důkazní břemeno, však není žádným ustanovením soudního
řádu správního dána. Dovolává-li se stěžovatel porušení poučovací povinnosti soudu ohledně
osoby, která je v řízení nositelem důkazního břemene, svědčí to o stěžovatelově neznalosti
principů řízení před soudy jednajícími a rozhodujícími ve správním soudnictví. V žádném
případě však vytýkaná skutečnost nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit, neboť zdejší soud neshledal
žádnou vadu řízení, jež by sp očívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to m ohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž
rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Stejně tak nebylo
shledáno, že by napadené rozhodnutí bylo stiženo nepřezkoumatelností spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu