ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.64.2004
sp. zn. 4 As 64/2004 – 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: J. B.,
proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2004, č. j. 57 Ca
113/2003 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 7. 2002, č. j. KUJI 803/2002, bylo podle §59
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, k odvolání podanému žalobcem rozhodnutí
Okresního úřadu Žďár nad Sázavou ze dne 11. 4. 2002, č. j. RDSH/7435/01/2-Da, změněno
tak, že ve výroku napadeného rozhodnutí se splatnost uložené pokuty a nákladů řízení žalobci
stanovuje do 30ti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. V dalších částech zůstal výrok
napadeného rozhodnutí beze změn. Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán
vinným přestupkem podle §22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb.
Uvedeného přestupku se měl podle rozhodnutí správního orgánu I. stupně dopustit tím, že dne
1. 11. 2001 v 7:55 hod. na silnici II. třídy č. 602 v katastru obce V. M. mezi obcemi S. Z. – V.
M., okres Ž. n. S., jako řidič motorového vozidla registrační značky, jel po vedlejší silnici ke
křižovatce, kde chtěl odbočit vlevo na hlavní silnici směr V. M. Při odbočování vlevo nedal
přednost v jízdě z jeho pravé strany po hlavní silnici jedoucímu vozidlu registrační značky,
řízené řidičem M. E., kterého tímto ohrozil a omezil a následně došlo ke střetu vozidel a
vznikla hmotná škoda na vozidlech. Podle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.
byla žalobci uložena pokuta ve výši 2000 Kč a podle ustanovení §79 odst. 1 téhož zákona
mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 500 Kč. Uloženou pokutu
a náklady řízení byl žalobce uznán povinným zaplatit do 15ti dnů po nabytí právní moci
rozhodnutí přiloženou složenkou.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že tento orgán dospěl k závěru,
že spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích bylo žalobci
spolehlivě prokázáno. Bylo konstatováno, že z postavení vozidel po srážce je zřejmé,
že k dopravní nehodě došlo bezprostředně po odbočení jmenovaného na hlavní pozemní
komunikaci směrem na V. M. I z výpovědi pana M. K. učiněné do protokolu o podání
vysvětlení vyplynulo, že ke srážce vozidel došlo po odbočení, kdy vozidlo jmenovaného jelo
10 – 15 metrů v přímém směru. Dále bylo podle názoru žalovaného z fotodokumentace
patrno, že hlavní náraz do vozidla jmenovaného směřoval na pravý zadní roh vozidla, a to
levým předním rohem vozidla Mgr. M. E. Místa poškození obou vozidel dokládají skutečnost,
že v době střetu se jmenovaný teprve řadil do pravého jízdního pruhu. Sám jmenovaný
přiznal, že se v této době věnoval situaci před vozidlem a do zpětného zrcátka se nedíval.
Odvolací orgán tedy spatřoval příčinnou souvislost mezi způsobením dopravní nehody a
nedáním přednosti a nikoliv v nepřiměřenosti rychlosti Mgr. M. E., a to zejména vzhledem
k tomu, že ke střetu došlo bezprostředně po odbočení na přehledné křižovatce s dobrými
rozhledovými rozměry (ve směru přijíždějícího vozidla Mgr. M. E. je výhled z vedlejší silnice
na hlavní silnici směrem k M. 195,6 metrů). Žalovaný dále konstatoval, že výše sankce i
náklady řízení byly jmenovanému uloženy v souladu se zákonem o přestupcích a je třeba je
považovat za odpovídající závažnosti spáchaného přestupku. Konstatoval dále, že zjistil, že
při ústním vyhlášení rozhodnutí stanovil správní orgán I. stupně splatnost pokuty a nákladů
řízení ve lhůtě 30ti dnů ode dne právní moci rozhodnutí. V písemném vyhotovení rozhodnutí
stanovil lhůtu splatnosti odlišně, a to do 15ti dnů ode dne právní moci rozhodnutí. Z tohoto
důvodu odvolací orgán přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí, kdy tuto nepřesnost
odstranil a stanovil lhůtu splatnosti uložené pokuty a nákladů řízení do 30ti dnů ode dne
právní moci rozhodnutí.
V podané žalobě žalobce namítal, že v průběhu celého řízení uváděl, že dne
1. 11. 2001 žádnou dopravní nehodu nezavinil. Do předmětné křižovatky z vedlejší silnice
vyjížděl v situaci, kdy na hlavní silnici žádné vozidlo neviděl a v žádném případě
proto neporušil §4, §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., což je mu rozhodnutími dáváno
za vinu. Upozorňoval na potřebu výslechu svědků, vedle M. K. především Mgr. H. K., která
seděla v jím řízeném vozidle vpředu na sedadle spolujezdce a potvrdila, že v době vjíždění do
křižovatky po hlavní silnici nebylo vidět přijíždějící vozidlo. Konstatoval, že pro rozhodnutí
správních orgánů bylo zřejmě rozhodující, že se nepodíval do zpětného zrcátka, a dále
odvolací orgán považoval za významné i to, že k nehodě došlo v přehledné křižovatce
bezprostředně po jeho odbočení na hlavní silnici, a z fotodokumentace dovodil, že se žalobce
v době střetu teprve řadil do pravého jízdního pruhu. Tento závěr je ovšem v rozporu
s výpovědí druhého účastníka dopravní nehody - Mgr. E., který tvrdí, že se žalobce měl
zařadit v jeho pohledu do levého jízdního pruhu ve směru jízdy ve V. M., tam se srovnat do
přímého směru a při následném najíždění do pravého jízdního pruhu mělo dojít k nehodě.
Žalobce dovozoval, že se v předmětné věci nabízí jako rozhodující příčina dopravní nehody
nepřiměřená rychlost jízdy vozidla, které řídil Mgr. E. K tomu se jeví potřebné objektivní
posouzení situace znalcem z oboru silničního provozu – dopravní nehody, což se nestalo.
Navíc nebyli vyslechnutí očití svědci, zejména Mgr. K., což vede k závěru, že zjištění
skutkového stavu bylo nedostačující pro posouzení věci. Navrhoval, aby rozhodnutí
žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 57 Ca 113/2003 – 28,
rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu kraje Vysočina č. j. KUJI 803/2002 ze dne 2. 7. 2002
zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále rozhodl tak, že žalovaný
má povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5802 Kč do 15ti dnů od právní moci
rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Josefa Konečného, AK Žďár
nad Sázavou, Horní 30. V odůvodnění rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že žaloba
žalobce je důvodná. Podle názoru soudu nebyl ze strany správního orgánu přesně a úplně
zjištěn skutečný stav věci, který by provedeným dokazováním jednoznačně vedl k závěru,
že předmětnou dopravní nehodu způsobil žalobce. Soud přitom vycházel z předloženého
správního spisu, kdy oznámením o přestupku Policie ČR, OŘ dopravního inspektorátu
ve Žďáru nad Sázavou, bylo k uvedené dopravní nehodě sděleno, kterého dne a v kolik hodin
se stala, bylo označeno místo dopravní nehody, a jako podezřelý z uvedené dopravní nehody
byl označen druhý účastník dopravní nehody – Mgr. M. E., přičemž policie měla rovněž
k dispozici protokol o podání vysvětlení učiněný Mgr. M. E. i J. B. a svědkem M. K. Správní
orgán po postoupení spisového materiálu nařídil ústní jednání, u kterého vyslechl pouze J. B.,
přičemž v podstatě rozhodnutí opřel o jeho sdělení, že se do zpětného zrcátka již nedíval a
věnoval se prostoru vpředu, a ze skutečnosti, že se jednalo o přehlednou křižovatku s dobrými
rozhledovými poměry, přičemž výpověď obou účastníků dopravní nehody a svědka M. K.
není jednotná v tom, ve které části vozovky se vozidlo žalobce po odbočení z vedlejší
komunikace na hlavní nacházelo. Za dané situace žalobce oprávněně vytýká žalovanému
správnímu orgánu, že nebyly provedeny všechny důkazy a nebyl tedy zjištěn úplně skutečný
stav věci. Soud proto rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení podle §78 odst. 4 a vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení. Vyslovil dále, že podle §78 odst. 5 s. ř. s. je správní orgán
vázán názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku. Správní orgán zavázal k tomu,
aby bylo doplněno řízení o výslech navrhované svědkyně Mgr. H. K., a aby byl vypracován
znalecký posudek znalce z oboru silničního provozu – dopravní nehody, který by po doplněné
výpovědi svědkyně K. a po zhodnocení všech listinných důkazů a výpovědi obou účastníků
dopravní nehody a svědka K. posoudil, který z účastníků nehody se jakým způsobem na jejím
vzniku podílel.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný správní orgán (dále
jen „stěžovatel“), a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle názoru stěžovatele je rozsudek soudu v rozporu
se zákonem. K dopravní nehodě, za jejíž zavinění byl žalobce v daném případě
v přestupkovém řízení sankcionován, došlo dne 1. 11. 2001. Dne 5. 9. 2002 žalobce napadl
rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou u Okresního soudu v Jihlavě. V té době bylo
správní soudnictví upraveno v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zákon
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2003. S ohledem na tuto
skutečnost lze konstatovat, že podáním žaloby u tehdy příslušného Okresního soudu v Jihlavě
nedošlo dnem 5. 9. 2002 k zastavení lhůty, se kterou spojuje zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, zánik odpovědnosti za přestupek, neboť §41 soudního řádu správního,
který tento institut nově zavedl, nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2003. Současně lze konstatovat,
že dne 2. 11. 2002 došlo ve smyslu §20 zákona o přestupcích k zániku odpovědnosti
za přestupek. Počínaje tímto dnem nemůže správní orgán I. stupně ani žalovaný jako odvolací
orgán v tomto přestupkovém řízení činit další úkony. V daném případě soud uložil
žalovanému, aby doplnil přestupkové řízení o důkazní prostředky, spočívající ve výslechu
svědkyně Mgr. H. K., a dále, aby byl vypracován znalecký posudek z oboru silničního
provozu – dopravní nehody. Tento postup by byl podle názoru stěžovatele v rozporu se
zákonem, neboť v daném případě již odpovědnost za přestupek zanikla a správní orgány
nemohou z tohoto důvodu činit v přestupkovém řízení žádné další úkony, které by směřovaly
ke zjištění skutečného stavu věci a následnému vyvození odpovědnosti za spáchání přestupku
spočívající v zavinění předmětné dopravní nehody.
Žalovaný dále vyslovil názor, že vydané rozhodnutí vycházelo z dostatečně zjištěného
skutečného stavu věci. Ze shromážděných podkladů měl žalovaný za spolehlivě prokázané,
že ke vzniku dopravní nehody došlo v důsledku nedání přednosti v jízdě ze strany žalobce
vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci. V kasační stížnosti popsal zjištěný
skutkový stav a dovozoval, že tento byl spolehlivě zjištěn a provádění dalších důkazů nebylo
nezbytně nutné. Domníval se, že vydání jeho rozhodnutí předcházelo řízení, které bylo
vedeno v souladu s §32 správního řádu. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že se rovněž domnívá,
že v této konkrétní věci již nepřichází v úvahu přestupek projednat, neboť došlo k zániku
odpovědnosti za tento přestupek. Podle jeho názoru důvody kasační stížnosti podle §103
s. ř. s. nejsou dány a navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. rozsudkem zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném
rozsudku neshledal.
V kasační stížnosti je především namítáno, že rozsudek soudu je v rozporu
se zákonem, neboť dne 2. 11. 2002 došlo ve smyslu §20 zákona o přestupcích k zániku
odpovědnosti za přestupek spočívající v zavinění předmětné dopravní nehody a počínaje tímto
dnem nemůže správní orgán I. stupně ani žalovaný jako odvolací orgán v tomto přestupkovém
řízení činit žádné úkony. Postup, jímž byl soudem zavázán, by byl v rozporu se zákonem,
neboť již nelze činit žádné další úkony, které by směřovaly ke zjištění skutečného stavu věci
a následnému vyvození odpovědnosti za spáchání přestupku spočívajícího v zavinění
dopravní nehody. Žalovaný správní orgán nemůže v daném případě provést úkony, ke kterým
jej soud ve zrušujícím rozsudku zavázal, neboť takový postup by byl v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že s jejím obsahem nelze zcela souhlasit,
a to především v úvaze, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu se zákonem, pokud
v něm byl vysloven závazný právní názor.
Podle §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. přestupek nelze projednat, uplynul-li
od jeho spáchání 1 rok; nelze jej též projednat, popř. uloženou sankci nebo její zbytek
vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.
Podle §20 odst. 2 do běhu lhůty podle odst. 1 se nezapočítává doba, po kterou
se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu.
Podle §76 odst. 1 písm. f) téhož zákona správní orgán řízení o přestupku zastaví,
jestliže se v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.
Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen „s. ř. s.“) soudy
ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné
správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou
nebo právnickou osobou, nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování
o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále
jen „správní orgán“). Podle §78 odst. 1 s. ř. s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené
rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené
rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního
uvážení, nebo jej zneužil.
Podle §78 odst. 3 s. ř. s. zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit
i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Podle odst. 4 tohoto
ustanovení zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že se věc vrací k dalšímu řízení
žalovanému. Podle §78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím
rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán. Podle
§78 odst. 6 s. ř. s. zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl
dokazování, zahrne správní orgán v dalším řízení tyto důkazy mezi podklady pro nové
rozhodnutí. Podle §78 odst. 7 s. ř. s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná.
V posuzované věci bylo postupováno podle zákona č. 150/2002 Sb., neboť v dané věci
nebylo rozhodnuto do 1. 1. 2003 a podle §132 s. ř. s. převzal a dokončil toto řízení Krajský
soud v Brně jako soud věcně příslušný podle tohoto zákona. Z výše citovaných ustanovení
je zřejmé, že krajský soud byl povinen o žalobě rozhodnout, a to postupem a způsobem
předepsaným v zákoně č. 150/2002 Sb. Uvedené ve svých souvislostech znamená, že zrušil-li
soud rozhodnutí správního orgánu, musel v odůvodnění napadeného rozsudku vyslovit
závazný právní názor, kterým měl být správní orgán v dalším řízení vázán. Skutečnost,
že zanikla odpovědnost žalobce za přestupek, nezbavuje krajský soud povinnosti rozhodnout
o podané žalobě. Pokud následně správní orgán zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla,
bude muset postupovat podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a řízení zastavit.
Nelze se ale účinně dovolávat nezákonnosti rozsudku krajského soudu z důvodu, že soud
postupoval při svém rozhodování podle platného právního předpisu. Je sice pravdou, že soud
mohl v odůvodnění napadeného rozsudku uvést, že zřejmě k realizaci tohoto právního názoru
nedojde pro zánik odpovědnosti přestupce, avšak nevyjádřil-li tuto skutečnost, nelze
jen z tohoto důvodu považovat jeho rozhodnutí za nezákonné. Právní mocí rozsudku soudu
přechází odpovědnost za další postup na správní orgán, který musí postupovat v dalším
řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., případně podle zákona č. 76/1967 Sb. správního řádu.
Soud není oprávněn zastavit řízení podle §76 zákona č. 200/1990 Sb., neboť toto rozhodnutí
je zákonem uloženo správnímu orgánu. Krajský soud byl povinen rozhodovat podle zákona
č. 150/2002 Sb. a této své povinnosti dostál. Uvedenou námitku stěžovatele proto nelze
považovat za důvodnou.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s další námitkou stěžovatele, v níž tvrdí,
že vydání rozhodnutí vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Především je nutno uvést, že napadenými rozhodnutími správních orgánů bylo žalobci
kladeno za vinu, že se dopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.
Uvedený zákon upravuje jak hmotněprávní materii, týkající se přestupků, tak i procesní
pravidla, která je třeba v řízení o přestupcích dodržovat. V části třetí zakotvuje řízení
o přestupcích. Podle ustanovení §51, není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak,
vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení. Podle §67 odst. 1
se přestupky projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají
jen na návrh (§68 odst. 1). Podle odst. 2 téhož ustanovení podkladem pro zahájení řízení
o přestupku je oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby
nebo občana o přestupku, poznatek z vlastní činnosti správního orgánu nebo postoupení věci
orgánem činným v trestním řízení. Podle §72 jsou účastníky v řízení o přestupku a) obviněný
z přestupku, b) poškozený, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené
přestupkem, c) vlastník věci, která může být zabrána nebo byla zabrána, v části řízení týkající
se zabrání věci, d) navrhovatel, na jehož návrh bylo zahájeno řízení o přestupku podle §68
odst. 1.
Podle §73 odst. 1 je občan obviněným z přestupku, jakmile správní orgán učinil vůči
němu první procesní úkon. Na takového občana se hledí, jako by byl nevinen, pokud
jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím. Podle odst. 2 téhož ustanovení
obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,
a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat
návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“),
je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit
potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení. Podle §34
odst. 1 téhož zákona v dokazování je možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit
a objasnit skutečný stav věci, a které jsou v souladu s právními předpisy. Podle odst. 2
jsou důkazy zejména výslech svědků, znalecké posudky, listiny a ohledání. Podle odst. 3
téhož ustanovení účastník řízení je povinen navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy,
které jsou mu známy. Podle §34 odst. 4 provádění důkazů přísluší správnímu orgánu.
Nejvyšší správní soud má shodně s krajským soudem za to, že v posuzované věci
nebylo podle výše uvedených ustanovení postupováno.
Jak již uvedl krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, Policie ČR ve Žďáře
nad Sázavou podáním ze dne 4. 12. 2001 oznámila podle §58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.
k projednání přestupek, kdy jako podezřelého označila Mgr. M. E. se závěrem,
že je podezřelý z porušení ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a ze spáchání
přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Dále jsou ve spise založeny
protokoly o podání vysvětlení Mgr. M. E., J. B. a M. K., protokol o nehodě v silničním
provozu, dokumentace a plánek místa dopravní nehody. Poté se ve spise nachází předvolání
žalobce za účelem projednání jeho přestupku. Podle protokolu o jednání ze dne 2. 4. 2002 byl
ve věci přestupku vyslechnut pouze žalobce, jiný důkaz nebyl proveden. Za situace, kdy
žalobce svou vinu popíral od počátku řízení a tvrdil, že viníkem dopravní nehody je Mgr. E.
(policií označený za podezřelého), důkazní řízení spočívající pouze v provedení výslechu
obviněného žalobce nelze považovat za dostačující. Ostatně žalobce již v odvolání podaném
proti rozhodnutí správního orgánu poukazoval na to, že správním orgánem nebyly objektivně
posouzeny a vyhodnoceny všechny skutečnosti, a vydané rozhodnutí nevychází ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Namítal rovněž, že správní orgán se nezabýval rychlostí jízdy řidiče
druhého vozidla, brzdnou dráhou tohoto vozidla a výpověďmi svědků. Nelze tedy souhlasit
s názorem žalovaného uvedeným v jeho vyjádření k žalobě, že výslech svědků navrhuje
žalobce až v žalobě. I kdyby tomu tak bylo, je soud povinen se žalobními námitkami zabývat
a vyjádřit se k nim. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §34 odst. 3 správního řádu
je účastník povinen navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou mu známy. Pokud
však tuto povinnost nesplní, nezbavovala by tato skutečnost správní orgán povinnosti zjistit
skutečnosti potřebné pro rozhodnutí. I kdyby tedy zůstal žalobce ve věci zcela nečinný (což
ovšem v posuzované věci nenastalo), nezbavila by tato skutečnost správní orgán povinnosti
uvedené v §32 odst. 1 správního řádu, podle něhož je povinen zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, kdy přitom není vázán
jen návrhy účastníků řízení.
Za výše popsané situace se jeví rozhodnutí správního orgánu I. stupně
nepřezkoumatelné, neboť nevycházelo z přesně a úplně zjištěného stavu věci, a důkazní řízení
zůstalo neúplné. Toto pochybení nebylo odstraněno ani odvolacím orgánem, tedy žalovaným,
přestože žalobce na ně v podaném odvolání poukazoval.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s názorem vysloveným krajským soudem
v odůvodnění napadeného rozsudku, že je třeba, aby v řízení byl proveden výslech svědkyně
K. i výslech svědka M. K., který dosud nebyl proveden (protokol o podání vysvětlení není
výslech svědka). Z obsahu správního spisu se pak nabízel jako další důkaz i výslech řidičky
z J., o níž je zmínka v protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 11. 2001 sepsaného s M. K.
Teprve po provedeném dokazování by mělo být zvažováno, zda měl být vypracován znalecký
posudek znalcem z oboru silničního provozu, který by po zhodnocení všech provedených
důkazů mohl posoudit způsob jízdy obou účastníků nehody, a z jeho závěru by pak bylo lze
usuzovat na to, kdo z účastníků nehody a jakým způsobem se na jejím vzniku podílel.
Zbývá dodat, že zjistí-li správní orgán, že odpovědnost za přestupek podle §20 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb. zanikla, nebude moci tento závazný právní názor soudu realizovat
a respektovat a řízení bude muset zastavit podle §76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že i když odpovědnost za přestupek
zanikla podle §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., je povinností soudu rozhodnout o žalobě.
Pokud napadené rozhodnutí správního orgánu zruší, je právním názorem vysloveným
v rozsudku soudu správní orgán vázán, pokud nezanikla odpovědnost za tento přestupek.
Došlo-li k zániku odpovědnosti za přestupek, správní orgán postupuje podle §76 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích a řízení o přestupku zastaví.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť úspěšný žalobce náklady řízení o kasační stížnosti
nepožadoval a stěžovatel nebyl s kasační stížností úspěšný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu