ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.1.2005
sp. zn. 4 Azs 1/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. B., zast.
JUDr. Miroslavem Ouředníkem, advokátem, se sídlem Praha 10 – Vinohrady, Bratří Čapků
20, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 1. 2004, č. j. 14 Az 142/2003 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Miroslavu Ouředníkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 24. 4. 2003, č. j. OAM-1344/VL-10-04-
2003 byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdější předpisů (dále jen zákon o azylu). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení
azylu byly jeho ekonomické potíže na Ukrajině v souvislosti s nezaměstnaností a snaha
žalobce o legalizaci pobytu v České republice. Dle názoru žalovaného neuvedl žalobce žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Žalovaný se dále zabýval podmínkami pro udělení azylu podle §13
odst. 1, 2 zákona o azylu, přičemž dospěl k závěru, že žalobce podmínky pro tyto formy azylu
rovněž nesplňuje. Po posouzení osobní situace žalobce a poměrů na Ukrajině neudělil
žalovaný žalobci ani humanitární azyl dle §14 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž vyjádřil svůj nesouhlas
s rozhodnutím správního orgánu. Namítal, že správní orgán na podkladě shromážděných
důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a vydal rozhodnuti, které žalobce považuje
s ohledem na příslušná ustanovení zákona o azylu, uvedená ve výroku rozhodnutí,
za nesprávné. Zemi původu byl žalobce nucen opustit v důsledku mimořádně tíživých
životních okolností a s vědomím bezvýchodnosti své situace. Je si vědom toho, že důvody,
pro něž požádal o azyl, neodpovídají zcela přesně podmínkám ustanovení §12 zákona
o azylu, žádal soud o posouzení možnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu s ohledem na svou tíživou životní situaci. Žalobce navrhl, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost tvrzení v žalobě, která jsou
jen obecná a neprokazují nezákonnost výroků napadeného rozhodnutí. Odkázal na napadené
rozhodnutí a obsah správního spisu, zejména na výpovědi žalobce. Žalovaný uvedl,
že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a je zcela v kompetenci správního
orgánu zvážit, zda jej udělí. Správní orgán se touto možností zabýval, posoudil osobní situaci
žalobce a poměry v zemi jeho původu a neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu.
Žalovaný vyslovil názor, že jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebylo
podanou žalobou zpochybněno, a proto navrhl, aby soud tuto žalobu jako nedůvodnou
v plném rozsahu zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 14 Az 142/2003 – 20, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že skutečnosti uváděné žalobcem
jednoznačně svědčí o tom, že žalobce neprokázal, ani netvrdil, že je nebo by mohl být
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Krajský soud shledal, že žalobce požádal
o azyl z ekonomických důvodů a ve snaze legalizovat svůj pobyt na území České republiky
poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění. Krajský soud dále uvedl, že žalovaný
dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc náležitě právně posoudil. Pokud žalovaný neudělil
žalobci humanitární azyl, rozhodl tak ve své vlastní výlučné kompetenci podle své volné
správní úvahy, jejíž rozsah nepřísluší soudu přezkoumávat. Z těchto důvodů krajský soud
žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost
a požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. Namítal, že správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Důkazy, které si správní orgán opatřil
pro rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo k porušení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního
řádu. Dle názoru stěžovatele nemohl žalovaný správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Stěžovatel napadenému rozhodnutí
správního orgánu rovněž vytkl, že nevyplývá ze zjištěných podkladů a neexistuje logická
vazba mezi těmito podklady a rozhodnutím. Stěžovatel dále citoval z Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem
pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě, a upozorňoval na skutečnost, že odůvodněné obavy
z pronásledování se nemusejí zakládat na osobních zkušenostech žadatele o azyl, ale mohou
být založeny na zkušenostech osob blízkých žadateli nebo mohou vyplývat z různých opatření
vůči žadateli, která ve spojení s dalšími faktory mohou logicky opravňovat k tvrzení
o opodstatněnosti pronásledování. Stěžovatel konstatoval, že žalovaný nesprávně posoudil
jeho žádost o azyl a s ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby byl napadený rozsudek
krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal
na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Konstatoval, že krajský soud
neshledal v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost, ani vady řízení. Žalovaný
navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Na žádost stěžovatele ustanovil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne
5. 8. 2004, č. j. 14 Az 142/2003 – 29, stěžovateli zástupce pro řízení o kasační stížnosti
JUDr. Miroslava Ouředníka, advokáta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem neshledal.
Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i soud, vycházely v posuzované věci
z informací poskytnutých v průběhu správního řízení samotným stěžovatelem. Z obsahu
správního spisu plyne, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu E. č. X ze dne 1. 4. 2003 uvedl,
že o azyl žádá z toho důvodu, že na Ukrajině nemohl získat žádné zaměstnání a měl
existenční problémy, proto odjel za prací do České republiky, kde žije od září 2002.
Stěžovateli bylo uděleno správní vyhoštění, a proto požádal o azyl. Při pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu stěžovatel doplnil, že mu mafie vyhrožovala zabitím,
pokud jí neodevzdá polovinu svých úspor. Stěžovatel poté jezdil za příležitostnými pracemi
do jiných měst a dle svého vyjádření mafiány již neviděl. V případě návratu do země původu
se stěžovatel neobává ničeho, avšak vrátit se nechce, protože v zemi svého původu nemá
práci. Stěžovatel nikdy nebyl členem politické strany, ani jiné organizace, neměl ani žádné
problémy se státními orgány.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud.
Oba shodně dospěly k tomu, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo
možno dovodit, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Stěžovatelem uvedené důvody, t.j. ekonomické důvody a legalizace pobytu na území
České republiky, nejsou z hlediska českého práva azylově relevantní.
V souladu se svou konstantní judikaturou Nejvyšší správní soud konstatuje,
že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené
v §16 odst. 2 tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 – 48).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl žádný azylově relevantní důvod, ani netvrdil,
že byl v zemi svého původu pronásledován, považuje Nejvyšší správní soud rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí žádosti dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu za správné
a příhodné.
Nejvyšší správní soud shledal zcela nedůvodnými námitky stěžovatele uvedené
v kasační stížnosti směřující proti tomu, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci před vydáním rozhodnutí, neopatřil si všechny pro rozhodnutí potřebné důkazy,
a proto nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřeboval zodpovědět. Správní orgán vycházel z údajů získaných přímo od stěžovatele,
pro jejichž posouzení žádné další podklady nepotřeboval. Správní orgán navíc nemůže
suplovat stěžovatele a sám konstruovat úvahy o potenciálním ohrožení jeho osoby v zemi
původu. Takovéto přenášení břemene tvrzení je nepřípustné a prakticky nerealizovatelné,
neboť správní orgán nemá jinou možnost potřebné informace zjistit než právě od stěžovatele.
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyšší správní soud nadto konstatuje,
že zjišťování dalších skutečností nebylo třeba, neboť posouzení politické situace a stavu
dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství cizinec má, není nezbytné, jestliže cizinec
v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován či diskriminován ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003 – 38).
Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou rovněž argumentaci stěžovatele
převzatou z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
vydané Vysokým komisařem pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě. Odůvodněné obavy
z pronásledování se sice nemusejí zakládat na osobních zkušenostech žadatele o azyl a mohou
být založeny na zkušenostech osob blízkých žadateli, avšak stěžovatel netvrdil, že někdo
z osob jemu blízkých byl pronásledován z azylově relevantních důvodů. Netvrdil ani, že byl
podroben nějakým opatřením ze strany státní moci, která ve spojení s dalšími zápornými
faktory mohou odůvodňovat oprávněnost obav z pronásledování, jak uvádí citovaná příručka
pro uprchlíky. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel v průběhu řízení před správním orgánem,
ani v průběhu řízení před krajským soudem netvrdil, že by měl obavy z pronásledování.
Zmíněná argumentace příručkou pro uprchlíky je proto zcela irelevantní.
Závěr krajského soudu, stejně tak jako správního orgánu, vychází ze skutkového stavu
zjištěného v průběhu azylového řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu.
Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, na základě jakých skutečností a úvah dospěl správní orgán
k výroku o zamítnutí žádosti.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud
podanou kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Miroslavu Ouředníkovi, advokátovi, který byl
stěžovateli ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2004,
č. j. 14 Az 142/2003 – 29, byla stanovena za jeden úkon právní služby ve výši 1000 Kč
dle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. [převzetí a příprava zastoupení dle §11
odst. 1 písm. b) téže vyhlášky] a režijní paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč
za jeden úkon. Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 1075 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Zástupce stěžovatele přípisem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne
18.08.2005 požádal, aby soud z ekonomických důvodů, které však blíže nevymezil, ustanovil
stěžovateli jiného advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tvrzené
ekonomické důvody neshledal a vzhledem k tomu, že věc již byla způsobilá k vydání
meritorního rozhodnutí, nerozhodl o ustanovení jiného zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu