ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.15.2005
sp. zn. 4 Azs 15/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: N.
K., zast. JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem v Železném Brodě, Štefánikova 416, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 30 Az 281/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 8. 2004, č. j. OAM-112/VL-20-VL02-2003, bylo
rozhodnuto tak, že se žalobkyni azyl podle §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Současně bylo rozhodnuto, že se na cizinku
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu v platném znění. V odůvodnění
svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že skutečnosti uvedené stěžovatelkou jako důvody
žádosti o udělení azylu nebylo možno podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 odst. 1
písm. a) a písm. b) zákona o azylu, když stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických
práv a svobod a jakkoli se politicky angažovala, a že by za tuto činnost byla v zemi původu
pronásledována, ani neuvedla žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno pokládat
za odůvodněný strach z pronásledování v případě návratu do své vlasti. Správní orgán dospěl
k závěru, že stěžovatelka nesplňuje ani zákonné podmínky pro udělení azylu podle §13
odst. 1 zákona (za účelem sloučení rodiny azylanta), či pro udělení tzv. humanitárního azylu
ve smyslu ustanovení §14 téhož zákona. Neshledal rovněž, že by stěžovatelka patřila
do okruhu osob ohrožených skutečnostmi zakládajícími překážku vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Ve včas podané žalobě stěžovatelka žádala o soudní přezkum napadeného rozhodnutí
správního orgánu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
a vyslovila přesvědčení, že v předcházejícím řízení o udělení azylu byla zkrácena
na svých právech. Namítala nezákonnost všech výroků napadeného rozhodnutí správního
orgánu a vytýkala mu zejména porušení některých ustanovení procesního předpisu,
podle něhož probíhá azylové řízení, tedy zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), konkrétně porušení §3 odst. 3, protože žalovaný se její žádostí nezabýval odpovědně
a svědomitě. Dále se mělo jednat o porušení §3 odst. 4 a §32 odst. 1, neboť žalovaný nevyšel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil důvěru žalobkyně
ve správnost rozhodování. Z toho důvodu označila napadené rozhodnutí za nepřesvědčivé,
neboť se v něm žalovaný nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Vyslovila názor,
že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu uvedené v §12 a §14 zákona o azylu,
a že se na ni vztahují překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Pokud žalovaný
rozhodl opačně, posoudil její žádost nesprávně, a v tom žalobkyně spatřovala nezákonnost
napadeného rozhodnutí. Odkázala na svou žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru,
jakož i ostatní spisový materiál. Zdůraznila, že z vlasti utekla zejména před svým bývalým
manželem, kterým se cítí být nadále ohrožena a v případě návratu do vlasti je přesvědčena,
že manžel své výhrůžky uskuteční. Navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak bez nařízení jednání
podle §51 odst. 1 s. ř. s., když s takovým postupem žalobkyně i žalovaný výslovně souhlasili.
Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť pokud jde o tvrzené procesní důvody
nezákonnosti napadeného rozhodnutí, pak k vytýkaným pochybením před správním orgánem
nedošlo a z tohoto pohledu není rozhodnutí nezákonné. Ohledně skutkového stavu věci
zdůraznil ustanovení §12, 13 a 14 zákona o azylu, jakož i ustanovení §91 odst. 1 téhož
zákona a uzavřel, že žalovaný správní orgán postupoval správně, když rozhodl o neudělení
azylu podle §12 zákona, neboť naplnění žádné ze zákonných podmínek v tomto ustanovení
vymezených se v případě stěžovatelky nepodařilo prokázat. Shodně se správním orgánem
neshledal v případě stěžovatelky podmínky pro udělení azylu podle §13 (za účelem sloučení
rodiny rodinného příslušníka azylanta), ani pro udělení azylu podle §14 téhož zákona,
na nějž ostatně není právní nárok a je proto výhradně na posouzení žalovaného,
zda žadatelčinu konkrétní situaci posoudí jako zvláštního zřetele hodnou, přičemž
v této souvislosti zdůraznil, že žalobkyně se udělení humanitárního azylu v průběhu
azylového řízení výslovně nedomáhala a nepředložila v tomto směru žádné důkazy. Krajský
soud neshledal pochybení ze strany správního orgánu ani v případě rozhodování o existenci
překážek vycestování a shodně s ním dovodil, že z informací o zemi původu a z údajů
uváděných samotnou žalobkyní nelze učinit závěr, že by náležela k osobám takto ohroženým
ve smyslu §91 zákona o azylu. Pro případ návratu do země původu se totiž žalobkyně
obávala pouze jednání bývalého manžela, přičemž v takovém případě může pro svoji ochranu
využít některý z kontrolních mechanismů na Ukrajině (například stížnost na nadřízené
policejní složky, soudní ochranu, oznámení prokuratuře nebo ombudsmanovi). Protože žádný
z žalobních bodů neshledal krajský soud důvodným, žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včas kasační stížnost podle §103 odst. 1
s. ř. s., v níž uvedla, že s rozhodnutím nesouhlasí, neboť se domnívá, že byla zkrácena
na svých právech, ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) (správně zřejmě mělo být uvedeno
písm. a/). Označila jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak zamítavý rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, za nezákonné. Vyslovila přesvědčení, že soud při svém rozhodování
vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Znovu připomíná, že ze strany
žalovaného došlo k porušení ustanovení správního řádu vytýkaných již v žalobě, především
to, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci. Zdůrazňuje, že hlavním důvodem
její žádosti o azyl je obava z bývalého manžela, který je Ukrajinec a sloužil v bývalé
sovětské a pak v ruské armádě v Afghánistánu. Jde o psychicky nemocného člověka,
který se opakovaně léčil v psychiatrické léčebně, a ke stěžovatelce se choval natolik surově
a krutě, že se s ním musela dát rozvést již po půlročním manželství, neboť ji stále bil
a vyhrožoval zabitím. Tyto výhružky trvají dodnes, kdy jednak vyhrožuje stěžovatelčiným
rodičům, kteří žijí na Ukrajině, a jednak vyhrožuje telefonicky i stěžovatelce, a to ublížením
na zdraví či zabitím. Stěžovatelka má obavu, že v případě návratu na Ukrajinu by mohl
své výhružky splnit, takže má strach o svůj život. Vzdor těmto skutečnostem, které uváděla
již při pohovoru k žádosti o udělení azylu, si žalovaný autentičnost jejích tvrzení neověřoval,
například v místě jejího bývalého bydliště na Ukrajině či dotazem v příslušné psychiatrické
léčebně, eventuelně výslechem stěžovatelčiných rodičů. Dále stěžovatelka uvedla,
že je Ruska, narodila se v bývalé NDR, kde její otec působil jako voják z povolání a neumí
ani dobře ukrajinsky, takže má s jazykovým problémem na Ukrajině velké potíže. Setkala
se též s určitou perzekucí ze strany ukrajinských orgánů v důsledku této skutečnosti.
Zdůraznila, že nemá na Ukrajině kde bydlet a jako Ruska nemá ani možnost nalézt si tam
zaměstnání. Naopak v České republice si našla bydlení, v případě, když by jí byl udělen azyl,
našla by si okamžitě stálou práci a vzala by si k sobě svou nezletilou dceru žijící na Ukrajině.
V České republice pobývá již dva roky, má vážnou známost se svobodným mužem z P.,
s nímž hodlá uzavřít sňatek. Domnívá se proto, že splňuje zákonné podmínky pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, a dále též namítá, že u ní existuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť v její zemi panují takové politické poměry,
které jí nedovolují návrat zpět, neboť nesouhlasí s politikou prezidenta Kučmy. Navrhuje
Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a pro vady
řízení, a to jak rozhodnutí žalovaného správního orgánu, tak v plném rozsahu též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové. Žádá, aby kasační stížnosti byl ve smyslu §107 s. ř. s.
přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis
a na vydané rozhodnutí, a dále uvedl, že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla
žádné relevantní skutečnosti k udělení azylu podle zákona. Neprávem je proto správnímu
orgánu vytýkán nespolehlivě zjištěný skutečný stav věci, jakož i to, že si správní orgán
pro své rozhodnutí nepořídil potřebné důkazy. Prokazatelně byla důvodem stěžovatelčiny
žádosti o azyl legalizace pobytu na území České republiky a potíže s bývalým manželem
na Ukrajině. Žádný z těchto důvodů s přihlédnutím ke konkrétní situaci stěžovatelky není
podřaditelný pod ustanovení §12 zákona o azylu, což bylo v průběhu správního řízení
spolehlivě prokázáno. Soud v jeho postupu a závěrech neshledal nezákonnost ani vady řízení.
Žalovaný proto navrhoval zamítnutí kasační stížnosti a dále též nepřiznání odkladného
účinku.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
- takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V podané kasační stížnosti se stěžovatelka dovolává výslovně důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nutno předeslat, že podle tohoto ustanovení
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí (usnesení) o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení. O takový případ nepochybně v projednávané věci nejde,
když o žalobě stěžovatelky bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem a nikoliv usnesením,
jímž by žaloba byla odmítnuta či řízení zastaveno. Z obsahu kasační stížnosti však vyplývá,
že stěžovatelka měla na zřeteli důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s.,
tedy jednak tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a dále vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech,
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud však v rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové neshledal.
Protože stěžovatelka v kasační stížnosti napadá rozsudek krajského soudu proto,
že nesprávně posoudil důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu,
jakož i překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, je třeba nejdříve citovat uvedená
ustanovení. Podle §12 písm. a) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
Podle §12 písm. b) téhož zákona se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o jeho udělení zjištěno,
že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §91 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt cizince na území České
republiky neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, a nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Povinnost posoudit existenci překážek vycestování ukládá ustanovení
§28 zákona o azylu.
Především je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i soud, rozhodl na základě
skutečností obsažených ve správním spise, kdy rozhodující pro posouzení žádosti byly
skutečnosti, které uvedla sama stěžovatelka. Z nich vyplývá, že příčina jejího odchodu
ze země původu tkvěla zejména v obavách z jednání bývalého manžela, což žalobkyně
zdůraznila i v kasační stížnosti. Je evidentní, že nejde o důvod pronásledování ve smyslu výše
citovaného ustanovení §12 zákona o azylu, či obavu z takového pronásledování ze strany
státní moci na Ukrajině. Pronásledováním se totiž rozumí ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. V případě
stěžovatelky se však nejednalo o pronásledování ze strany úřadů ve státě, kde měla poslední
trvalé bydliště, ani nebylo zjištěno, že by bylo státní mocí podporováno či trpěno.
V souvislosti s tím totiž žalovaný zhodnotil situaci na Ukrajině, týkající se stavu dodržování
lidských práv, jak na to již odkázal i Krajský soud v Hradci Králové, a s odkazem
na dokumenty (v napadeném rozhodnutí citované) dovodil, že na Ukrajině fungují
mechanismy vytvořené státní mocí, ale i působení nevládních organizací, které umožňují
účinnou ochranu lidských práv jedince, a to na takové úrovni, kterou je možno označit
za dostatečnou i z pohledu mezinárodních standardů. Pokud se tedy žalobkyně cítila ohrožena
útoky ze strany bývalého manžela, přičemž policie, na kterou se v souvislosti s tím údajně
obrátila, řešila situaci pouze tím, že předvolala jejího bývalého manžela k výslechu a poté,
co tento tvrzení stěžovatelky popřel, jej propustila, měla možnost obrátit se na nadřízené
policejní složky, využít ochrany soudní, popřípadě obrátit se na prokuraturu či ombudsmana,
neboť i tyto orgány na Ukrajině fungují. Pokud tak neučinila, nelze konstatovat, že by země
jejího původu nebyla schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním, nebo že by takové jednání podporovala. K tomu nutno navíc uvést, že smyslem
práva azylu je sice poskytnout žadateli ochranu, avšak nejde o ochranu před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi původu, ale jen z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Důvody pro udělení azylu nelze spatřovat ani v obecné nespokojenosti žalobkyně
s vládnoucí politikou a životní situací v zemi původu, nehledě k tomu, že v tomto směru došlo
již na Ukrajině k politické změně. Pokud pak stěžovatelka v kasační stížnosti nově tvrdí,
že na Ukrajině měla potíže i z důvodu své ruské národnosti, nezbývá než konstatovat, že jde
o důvod zcela nový, který neuváděla v řízení před správním orgánem, ani v žalobě, a Nejvyšší
správní soud k němu nemohl přihlédnout, neboť jde o důvod, který stěžovatelka
neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí se přezkoumává, ač tak učinit mohla,
a jde tedy o důvod nepřípustný ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené nesprávné posouzení existence překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, pak ani takové pochybení Nejvyšší správní soud
neshledal. Z údajů uváděných samotnou stěžovatelkou a z obsahu informací o zemi
jejího původu nelze učinit závěr, že by stěžovatelka náležela k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládajícími překážku vycestování ve smyslu výše citovaného ustanovení
§91 zákona o azylu, jak správně již uvedl ve svém rozhodnutí Krajský soud v Hradci
Králové. Jakkoliv je důvod stěžovatelky, pro který se obává návratu na Ukrajinu, t. j. obava
před chováním jejího bývalého manžela, lidsky pochopitelný, nejde v žádném případě
o některý z taxativně vyjmenovaných důvodů uvedených v §91 zákona o azylu. Ostatně
pro svoji ochranu může stěžovatelka využít některý ze státních mechanismů, jak již bylo
naznačeno shora.
Nejvyšší správní soud tudíž neshledal, že by napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Hradci Králové bylo třeba zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Dovolává-li se stěžovatelka porušení řady ustanovení správního řádu v řízení
před správním orgánem, tak Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle jeho názoru
k žádnému takovému pochybení nedošlo, neboť žalovaný zjistil přesně a úplně skutečný stav
věci a za tím účelem si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, dal stěžovatelce možnost
se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě
navrhnout jeho doplnění. Napadené rozhodnutí je v souladu se zákony, vyšlo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a je přesvědčivě odůvodněno. Proto Nejvyšší správní soud uzavírá,
že neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla
v rozporu, nebo že by při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Nebylo současně zjištěno, že by rozhodnutí správního orgánu bylo
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Důvody kasační stížnosti tvrzené ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu v posuzované věci dány
nejsou.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch neměla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu