ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.248.2004
sp. zn. 4 Azs 248/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce:
D. V. H., zast. JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem, se sídlem v Plzni, Božkovská 15,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Praha 7, Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. 59 Az 58/2003 – 18, spojené s návrhem na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 2003, č. j. OAM-5329/VL-22-05-2003, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g/ zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný
v odůvodnění vysvětlil, že skutečnosti uváděné žadatelem, t. j. těžkosti ekonomického
charakteru v zemi jeho původu a snahu o legalizaci pobytu na území České republiky, nelze
podřadit důvodům pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Tím jsou naplněny
podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g/ zákona o azylu v platném znění pro zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné. Dále pak uvedl, že žadatel o udělení azylu nesplňuje
též důvody pro jeho udělení podle §13 zákona o azylu (za účelem sloučení rodiny azylanta),
ani podmínky pro udělení tzv. humanitárního azylu ve smyslu §14 téhož zákona.
Ve včas podané žalobě vytýká žalobce správnímu orgánu (žalovanému), že byl jeho
rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád), když žadatelovu žádost
o udělení azylu neposoudil odpovědně a svědomitě. Porušil též ustanovení §3 odst. 4
správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak,
aby posílil žalobcovu důvěru ve správnost jeho rozhodování, porušil též §32 odst. 1 téhož
předpisu, když nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil
potřebné podklady pro rozhodnutí. Z téhož důvodu (tedy pro neúplnost zjištěného stavu věci)
porušil též §46 správního řádu, a v této souvislosti i §47 odst. 3 téhož zákona,
když odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo o správnosti postupu
správního orgánu. Vyslovil přesvědčení, že žalovaný porušil též §12 zákona o azylu,
neboť vzdor tomu, že žalobce splňuje důvody pro udělení azylu, byla jeho žádost zamítnuta
jako zjevně nedůvodná. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal žalobce na svou žádost
o udělení azylu, protokol o pohovoru, který s ním byl proveden a ostatní spisový materiál
vztahující se k předmětné žádosti. Navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č. j. 59 Az 58/2003 – 18, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že žalovaný zjistil dostatečně skutkový
stav, zejména podrobně provedeným pohovorem k důvodům žádosti o udělení azylu,
jakož i z dalších údajů poskytnutých samotným žalobcem. Zjištěné skutečnosti řádně
vyhodnotil a přijal k nim přiléhavé právní závěry. Krajský soud taktéž nezjistil žádné další
procesní pochybení žalovanému vytýkané. Uzavřel, že právem žalovaný zamítl žalobcovu
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
neboť bylo bezpečně zjištěno, že žalobce v řízení neuváděl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven v zemi původu pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, t. j. pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Jako jediný důvod své žádosti o udělení azylu uváděl totiž žalobce prokazatelně
jen ekonomické problémy, t. j. nemožnost získat v zemi původu stálé zaměstnání, a dále
snahu o legalizaci pobytu na území České republiky. Se zřetelem k tomu krajský soud
v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), žalobu jako zjevně nedůvodnou zamítl.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž uvedl, že napadá výše uvedené rozhodnutí soudu v celém rozsahu, a to z důvodů
uvedených v ustanovení §103 písm. a) a d) s. ř. s. Nesouhlasil s názorem Krajského soudu
v Ostravě, že jeho žaloba byla podána pouze v nekonkrétní a všeobecné podobě, a zdůraznil,
že napadl rozhodnutí žalovaného zcela konkrétně v celém jeho rozsahu, neboť žalovaný
jej svým rozhodnutím zkrátil na jeho právech, když porušil základní zásady řízení, jimiž
je při svém rozhodování vázán. Soud prvního stupně byl povinen se všemi těmito námitkami
řádně zabývat, a ve svém rozhodnutí uvést, proč a na základě jaké úvahy a jakých důkazů
dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou nedůvodné a že rozhodnutí žalovaného je věcně
správné a vydané v souladu se zákonem. Soud se přitom omezil pouze na konstatování
žalobních bodů, aniž by se k nim blíže vyjádřil. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudu
postrádá odůvodnění, t. j. uvedení toho, na základě jakých skutečností a právního přezkumu
rozhodnutí žalovaného dospěl k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelem vytýkaných
ustanovení správního řádu. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že obsahem jeho žádosti a pohovoru
provedeného správním orgánem byly jen důvody ekonomické, které jej vedly k odchodu
z vlasti a zejména nesouhlasil s tím, že by jím uváděné důvody nebylo možno podřadit
pod ustanovení §14 zákona o azylu, t. j. pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů.
Má za to, že v tomto směru je rozhodnutí žalované a rovněž rozhodnutí soudu nezákonné.
Namítá i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku s tím, že toto rozhodnutí zcela postrádá
odůvodnění, proč soud dospěl k závěru, že námitka žalobce ohledně porušení §3 odst. 3
správního řádu je nedůvodná. Stejně tak postrádá absenci odůvodnění o námitce porušení
ustanovení §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu, t. j. povinnost správního orgánu z úřední
povinnosti zjistit řádně a úplně skutkový stav věci. Má za to, že zprávy Ministerstva zahraničí
USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu jsou pouze všeobecné, a pro zjištění
skutkového stavu věci nedostačující, přičemž lze vytknout žalovanému i nedostatečnou
specifikaci toho, jaké údaje pro své rozhodnutí z těchto zpráv čerpal. Soudu vytýká,
že ani tímto pochybením žalovaného se nezabýval. Stejně tak námitka žalobce
o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ve smyslu §47 odst. 3
správního řádu zůstala soudem nepovšimnuta a nebylo o ní rozhodnuto. Soud tím zatížil
své rozhodnutí a řízení mu předcházející podstatnou vadou jak nezákonnosti,
tak i nepřezkoumatelnosti. Shrnuje, že podaná žaloba byla důvodná a soud porušil svou
povinnost učinit právní přezkum napadeného rozhodnutí v rozsahu všech žalobních bodů
a námitek. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že nesouhlasí ani s výrokem o náhradě
nákladů řízení, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. 59 Az 58/2003 – 18 a věc mu vrátil k novému projednání
a rozhodnutí. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popřel oprávněnost jejího podání s tím,
že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek Krajského soudu
v Ostravě byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal zcela na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele, učiněné ve správním řízení. Neztotožnil
se s názorem stěžovatele, že Krajský soud v Ostravě řádně neposoudil jednotlivé žalobní
námitky; jak vyplývá z napadeného rozsudku, krajský soud se žalobními body (byť zcela
nekonkrétně formulovanými), zabýval a v odůvodnění rozsudku vyslovil, že nezjistil žádné
procesní pochybení, zejména to, že by si žalovaný pro své rozhodnutí neopatřil dostatek
potřebných důkazů. Připomíná, že krajský soud konstatoval, že správní orgán zjistil řádně
skutkový stav, řádně jej vyhodnotil a přijal k němu přiléhavé správní závěry. Žalovaný
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl
a nepřiznal jí odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost neshledal důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává stížnostních důvodů
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím správním řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popřípadě je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, v platném znění, se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
tedy z důvodů výše citovaných.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel podal dne 15. 10. 2003
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že je rozvedený, má vyživovací povinnost k jednomu
dítěti, nemá žádný cestovní doklad, neboť cestovní pas ztratil zřejmě v Rusku v srpnu 2003.
Je ateista – bez vyznání, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany či organizace,
vojenskou službu nikdy nevykonával. Jako důvod k udělení azylu uvedl, že ve Vietnamu
neměl práci a proto se rozhodl odjet. O azyl žádá též proto, že nemá platné cestovní doklady.
V zemi původu nebylo, a ani v současnosti není, proti němu vedeno trestní stíhání, a k dotazu
správního úředníka, čeho se obává v případě návratu do vlasti uvedl, že ničeho. Do protokolu
o pohovoru, který byl se stěžovatelem proveden dne 20. 10. 2003 stěžovatel uvedl,
že se v roce 1997 rozvedl, dítě nyní žije u rodičů bývalé ženy. Ve Vietnamu neměl stálou
práci, pracoval jen příležitostně, peníze nestačily na živobytí, a životní úroveň rodiny byla
velmi nízká. Jeho pokusy o vyhledání zaměstnání byly neúspěšné, neboť nemá odbornou
kvalifikaci, dostatečné vzdělání, a nemá ani známosti či peníze, které též byly k vyhledání
zaměstnání potřebné. Protože ztratil cestovní doklady, má zájem zlegalizovat svůj pobyt
na území České republiky, která je jeho cílovým státem. Potvrdil, že byl seznámen s obsahem
protokolu o pohovoru, souhlasí s ním a nežádá změny, nechce se seznámit s obsahem
informací o dodržování lidských práv ve Vietnamu (významných pro posouzení uváděných
skutečností).
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i soud, a jejich
závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, vychází ze skutkového
stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního
řádu. Nejvyšší správní soud tedy neshledal, a že by skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Z podané kasační stížnosti ostatně nelze zjistit, z čeho stěžovatel dovozuje, že správní orgán
porušil ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, tedy že se podanou žádostí o udělení azylu
nezabýval dostatečně a svědomitě. Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje správnost jeho
závěru, že jedinými důvody podání žádosti o udělení azylu byly důvody ekonomické a snaha
o legalizaci pobytu v ČR, avšak současně neuvádí, jaké jiné důvody ještě uvedl. Ze správního
spisu nelze jiné než důvody ekonomické a snahu o legalizaci pobytu na území České
republiky zjistit. Ostatně nutno podotknout, že pokud ze žádosti či protokolu o pohovoru
nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, nevznikla
žalovanému povinnost provádět dokazování ohledně existence důvodů uvedených v §12
zákona o azylu. Nebylo rovněž shledáno, že by správní orgán při svém rozhodování porušil
i další stěžovatelem vytýkaná ustanovení správního řádu.
Pokud jde o námitku stěžovatele, kterou odůvodňuje ustanovení §103 odst. 1 písm. d),
je třeba uvést, že ani v tomto případě Nejvyšší správní soud důvod pro podání
kasační stížnosti neshledal. Stěžovatel zde namítá, že soud zatížil své rozhodnutí
a řízení mu předcházející podstatnou vadou nezákonnosti i nepřezkoumatelnosti tím,
že se nevypořádal s jeho námitkou o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaného ve smyslu §47 odst. 3 správního řádu, přičemž nedostatek odůvodnění
lze vytknout i samotnému rozhodnutí soudu.
Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než znovu jen odkázat na důvody
stěžovatelovy žádosti o udělení azylu a odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného,
které je velmi podrobné, a se žádostí stěžovatele se po všech stránkách vypořádává. Nejde
v žádném případě o odůvodnění nedostatečné, které by neobstálo ve smyslu ustanovení §47
odst. 3 správního řádu. Stejně tak rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nelze vytknout
nedostatek odůvodnění, mající za následek jeho nepřezkoumatelnost či nezákonnost.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci krajským
soudem, a pokud jde o stěžovatelem vytýkanou vadu spočívající v tom, že se krajský soud
nevypořádal v celém rozsahu s napadeným rozhodnutím žalovaného, když ponechal
bez povšimnutí přezkoumání důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, tedy
z tzv. humanitárních důvodů, Nejvyšší správní soud podotýká, že rozhodnutí správního
orgánu správně neobsahuje výrok o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu, avšak vzdor tomu v odůvodnění svého rozhodnutí se posouzením těchto dvou typů
azylu správní orgán zabývá. V tomto směru však jde pouze o nedostatek odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu, neboť za situace, kdy je žádost stěžovatele zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu, pak není rozhodnutí podle §13 (sloučení
rodiny) a §14 (humanitární azyl) uvedeného zákona součástí takového rozhodnutí. Pokud
totiž z řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených
v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2
téhož ustanovení – žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou. Rozhodne tedy konečným
způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu
podle §12 téhož zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z důvodů předvídaných
v ustanovení §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti zjišťován není, dostal
by se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu do logického rozporu
s výrokem o neudělení azylu podle §13 a 14 téhož zákona. Toto formální pochybení
správního orgánu, t. j. nadbytečné odůvodnění rozhodnutí o neudělení azylu podle §13 a 14
téhož zákona, zůstává však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí,
a nezpůsobuje ani jeho nicotnost. Nebylo tudíž povinností Krajského soudu v Ostravě
se k této části odůvodnění napadeného rozsudku vyjadřovat, neboť byla nadbytečná.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že důvody uvedené v kasační stížnosti,
které označil stěžovatel jako důvody spadající pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby jí byl přiznán odkladný
účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti rozhodl přednostně, po nezbytném poučení účastníků řízení o složení
senátu, se z důvodu nadbytečnosti samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a ze spisu ani žádné mu vzniklé náklady nevyplývají,
přičemž stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl, bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 31. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu