ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.331.2004
sp. zn. 4 Azs 331/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: N.
V., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, č. j. 64 Az
3/2004 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR – odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 12. 2003,
č. j. OAM-6438/VL-20-12-2003, jímž byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
její žádost o udělení azylu. Žalovaný dovodil, že skutečnosti uvedené v průběhu správního
řízení žadatelkou o azyl, tedy obavy z možného ohrožení zdraví či života ze strany jejího
druha na Ukrajině a snahu o legalizaci pobytu na území ČR, nelze v žádném případě podřadit
pod důvody taxativně vyjmenované v ustanovení §12 zákona o azylu.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl, když po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že důvodům pro udělení azylu vymezeným v §12 zákona o azylu nelze
podřadit snahu žalobkyně legalizovat svůj pobyt v ČR, kam přicestovala proto, že na Ukrajině
měla problémy se svým druhem, který ji fyzicky napadal. Jiné konkrétní skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
žalobkyně neuvedla. Dále soud uvedl, že žalovaný měl dostatečné podklady ke zjištění
úplného skutkového stavu a k posouzení důvodnosti stěžovatelčiny žádosti. Stěžovatelka měla
možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich
doplnění ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu, což neučinila. Z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl
správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval ve smyslu §47 odst. 3 správního řádu. Soud proto v souladu s ustanovením
§78 odst. 7 s. ř. s. zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka včas
kasační stížnost dovolávajíc se důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
K označenému písm. a) citovaného zákonného ustanovení stěžovatelka uvedla,
že krajský soud (a žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice,
zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
tedy že žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně. Konkrétně uvedla,
že se ve své domovské zemi dostala do finančních potíží, přičemž za situace, kdy nemohla
nalézt v domovské zemi žádnou práci a kdy jí nebylo vypláceno ani minimum sociálních
dávek a hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání, neměla možnost uživit se jinak,
než trestnou činností nebo odejít do exilu. Pronásledování státním aparátem lze přiřadit
pod ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobkyně patří do sociální skupiny
nezaměstnaných a sociální skupiny nesympatizující s politickým zřízením na Ukrajině
a je pronásledována právě z tohoto důvodu, což domovský stát toleruje. Žalobkyně v tomto
postupu státní moci domovského státu a ve své situaci viděla naplnění humanitárních důvodů
ve smyslu §14 zákona o azylu. Odkázala v této souvislosti na čl. 65 metodologické Příručky
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká
za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet
též od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané
země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být
tyto považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou
schopné zajistit účinnou ochranu.
K ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka uvedla, že žalovaný provedl
nedostatečným způsobem dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu nebylo
možno spravedlivě rozhodnout. V této souvislosti poukázala na to, že žalovaný nerespektoval
situaci stěžovatelky, která má omezené možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci
v domovské zemi a krajský soud se tímto nijak nezabýval.
K označenému písm. d) citovaného zákonného ustanovení stěžovatelka v kasační
stížnosti uvedla, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení,
předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Stěžovatelce je vytýkáno, že sice
označila konkrétní ustanovení správního řádu, které měl žalovaný ve správním řízení porušit,
avšak již k těmto zákonným ustanovením nepřiřadila konkrétní skutkové důvody
pro svá tvrzení o porušení procesních pravidel. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení,
že i v tomto případě je soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska dodržení
procesních předpisů. Žalovaný se dopustil porušení správního řádu minimálně tím,
že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci a své rozhodnutí nedostatečně
zdůvodnil. Řízení před ním tak trpí neodstranitelnou vadou a je proto třeba je zopakovat.
Závěrem uvedla, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud I. stupně vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Uvedla, že soud přehlíží situaci
na straně stěžovatelky, která svůj návrat na Ukrajinu s ohledem na chybějící ochranu ze strany
policie nepovažuje za bezpečný. Dále uvedla, že při návratu jí hrozí nebezpečí mučení,
nelidského a ponižujícího zacházení a perzekuce, resp. administrativní šikany ze strany
policie a dalších státních orgánů při zjištění, že požádala v České republice o azyl.
Stěžovatelka odkazuje rovněž na zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských
práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003. Vyslovuje přesvědčení, že splňuje podmínky
pro přiznání překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, jímž se žalovaný ani soud
nezabývaly. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Zdůrazňuje, že stěžovatelka
opustila zemi původu a požádala o udělení azylu kvůli obavám z jednání svého druha
a ve snaze o legalizaci pobytu v ČR. Žalovaný poukazuje na judikát Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 9. 2004, č. j. 4 Azs 195/2004, podle něhož za situace, kdy žádost uchazeče
o azyl byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
nemůže se žadatel v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §12 a §14
zákona o azylu, neboť o těchto formách azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.
Připomíná, že příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
jíž se stěžovatelka dovolává, není pro správní orgán závazná a má pouze doporučující
charakter. Stěžovatelka dle názoru správního orgánu nenaplňuje důvody uvedené v této
příručce, neboť ve své žádosti o azyl neuvedla žádné důvody spadající pod čl. 65 výše
jmenované příručky. K námitkám stěžovatelky o nehodnocení překážek vycestování
ze strany správního orgánu, žalovaný připomíná, že logickým výkladem „argumentum
per eliminationen“ lze z ustanovení §28 zákona o azylu dovodit, že výrok týkající
se překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu může být obsažen
v rozhodnutí, v němž správní orgán neudělil azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu, nikoliv ale v rozhodnutí, jímž se žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně
nedůvodná. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost, navrhuje nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti; neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání věci neshledal kasační stížnost důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatelka se dovolávala důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal. Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i soud, vycházel
v posuzované věci ze zjištění učiněných v průběhu správního řízení od samotné stěžovatelky.
Z obsahu spisu plyne, že stěžovatelka v žádosti o udělení azylu uvedla, že je ukrajinské
národnosti, pravoslavného vyznání a že není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany
a není a nebylo proti ní vedeno trestní stíhání. Sdělila též, že měla problémy s mužem,
se kterým žila. Jednalo se o zločince, několikrát trestaného, který měl narušenou psychiku.
Tento muž ji fyzicky napadal a pokud se obrátila se žádostí o pomoc na policii, sdělili
jí policisté, že pokud nemá žádné svědky, nemohou nic dělat. Když jí uvedený muž začal
vyhrožovat zabitím, rozhodla se opustit Ukrajinu a odjet do České republiky. V pohovoru
ze dne 19. 12. 2003, který byl na žádost stěžovatelky veden v jazyce ruském, stěžovatelka
opakovala své obavy před mužem, s nímž na Ukrajině žila a dále uvedla, že z počátku soužití
uvěřila slibům tohoto muže, že se změní a nebude již pít. Opak však byl pravdou, neboť
ten v důsledku psychické lability ji několikrát zbil, pronásledoval ji a vyhrožoval zabitím.
Obrátila se s žádostí o pomoc na policii, ale protože neměla žádné svědky neshod, pomoci
se nedočkala. Rozhodla se proto opustit Ukrajinu a odjet do České republiky, aby zde mohla
pobývat. Potvrdila, že obavy z možného ohrožení zdraví či života ze strany jejího druha byly
jediným důvodem jejího odjezdu z vlasti a dodala, že jeho jednání vůči ní bylo zapříčiněno
žárlivostí a psychickou labilitou. Nikdy neměla žádné problémy se státními orgány Ukrajiny
a v souvislosti s azylovým řízení nemůže doložit žádné důkazní materiály potvrzující
její výpověď.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i soud, a jejich
závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla žádnou skutečnost svědčící tomu, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu vychází ze skutkového
stavu zjištěného v průběhu azylového řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního
řádu. Bylo totiž takto bezpečně zjištěno, že cizinka nebyla v zemi původu pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měla odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Nejvyšší správní
soud pokládá výklad provedený krajským soudem (a žalovaným správním orgánem)
za odpovídající zákonu. S takto učiněným závěrem se ztotožňuje a dovozuje, že krajský soud
citované ustanovení zákona o azylu vyložil správně.
Ke konkrétnímu tvrzení stěžovatelky, že v domovské zemi se obávala chování, včetně
fyzických útoků, ze strany svého druha, Nejvyšší správní soud uvádí, že uvedenou skutečnost,
byť se jedná o skutečnost závažnou, pod důvody vymezené zákonem o azylu, podřadit nelze
a stěžovatelce proto nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud odkazuje na svou ustálenou
judikaturu, z níž vyplývá, že potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající
např. ve vydírání, vyhrožování apod., nelze považovat za důvody pro udělení azylu vymezené
v §12 uvedeného zákona.
K navazující námitce týkající se příslušnosti stěžovatelky k sociální skupině
nezaměstnaných a sociální skupině nesympatizujících s politickým zřízením (tehdejším)
na Ukrajině, přičemž státní aparát tato situace nezajímá, neřeší ji, resp. ji zneužívá,
což lze označit za pronásledování státním aparátem ve smyslu ustanovení §12 písm.
b) zákona o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí, že jde o kasační námitku nepřípustnou, neboť
stěžovatelka ji neuplatnila v řízení před Krajským soudem v Ostravě, jehož rozhodnutí
je přezkoumáno, ale zcela nově až v kasační stížnosti. Proto k ní nemohl přihlédnout (§104
odst. 4 s. ř. s.). Pro úplnost, nad rámec potřebného odůvodnění, Nejvyšší správní soud
odkazuje ve vztahu k výkladu pojmu „sociální skupina“ na svou ustálenou judikaturu, podle
níž pod tímto pojmem lze chápat jen takové společenské uskupení, které je určitelné natolik
přesně, aby bylo vůbec způsobilé k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž
nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může Česká republika poskytnout ochranu
i z jiných důvodů motivujících k pronásledování, než z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost např. k sexuálním
menšinám, skupinám spojeným přesvědčením náboženské a nepolitické povahy a jiným
skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době
přijímání zákona o azylu vůbec znám. Důvodem pro zařazení pod pojem „sociální skupiny“
tudíž nemůže být takový „sjednocovací“ znak, jímž je příslušnost do skupiny nezaměstnaných
a skupiny nesympatizujících s politickým zřízením v určitém státě. Ani v této námitce proto
Nejvyšší správní soud by nemohl stěžovatelce přisvědčit. Nemohl přisvědčit ani tvrzenému
naplnění čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro ustanovení uprchlíka.
Ač se za pronásledování v označené příručce považuje pronásledování nejen ze strany
státních orgánů, ale též ze strany některých složek obyvatelstva (má se na mysli např.
zločineckých skupin obyvatelstva) nelze přehlédnout, že o takové pronásledování se v případě
stěžovatelky nejednalo, neboť ta dobrovolně žila s mužem, o němž věděla, že je násilnické
povahy a že je psychicky labilní a jen doufala, že se tato situace změní. Nelze též opustit
i další podmínku a sice, že orgány státu musí tuto činnost ze strany obyvatelstva vědomě
schvalovat. Za takové schvalování nelze označit (sice poněkud laxní) postup policie, která
údajně sdělila stěžovatelce, že pokud nemá ohledně vyhrožování ze strany svého druha žádné
svědky, nelze s případem nic dělat.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že nenastaly podmínky vymezené zákonem o azylu
a krajský soud při posouzení právní otázky nijak nepochybil. Ve všech námitkách
vztahujících se k naplnění prvního tvrzeného důvodu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] proto
Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.
Stěžovatelka dále uváděla důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm.
b) s. ř. s., které stanoví, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých částí označeného ustanovení.
K významu první části písm. b) cit. ustanovení s. ř. s. (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl
k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Krajský soud se zabýval konkrétními dopady právě uvedeného
a neshledal, že by žalovaný nezjistil úplně skutkový stav. Nejvyšší správní soud dospěl
obdobně k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal
svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů. Po důkladném posouzení závěrů Krajského soudu v Ostravě se s nimi
Nejvyšší správní soud také ztotožňuje a konstatuje, že skutkový stav má oporu ve spisech
a není s nimi v rozporu.
Význam další části písm. b) cit. zákonného ustanovení („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení
stěžovatelem uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedošlo.
K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě,
jakož i k jemu předcházejícímu rozhodnutí žalovaného správního orgánu, zaujal Nejvyšší
správní soud názor, že uvedená rozhodnutí ani touto vadou netrpí.
Lze tak tedy o první konkrétní námitce stěžovatelky shrnout, že žalovaný provedl
dokazování dostatečným způsobem a na základě zjištěného skutkového stavu spravedlivě
rozhodl. Krajský soud tak učinil správně, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil. K další
konkrétní námitce stěžovatelky - žalovaný nerespektoval situaci stěžovatelky, která má
omezené možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci v domovské zemi a krajský soud se tímto
nijak nezabýval – Nejvyšší právní soud uvádí, že žalovaný si obstaral pro své rozhodnutí
dostatek důkazů, z kterých se dal řádně dovodit jím učiněný závěr, přičemž respektoval
omezené možnosti stěžovatelky a vycházel pouze z dostatečně prokázaných skutečností;
krajský soud pak rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal. Ani v této námitce proto
stěžovateli Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že žádný
z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledal.
Stěžovatelka dále namítala i porušení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (kasační stížnost,
lze podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
I zde je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu jednotlivých důvodů. První důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá buď v tom,
že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval
v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět
k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému důvodu, tedy že se může jednat
nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což v souzené věci podle Nejvyššího
správního soudu však nenastalo.
Ke konkrétní námitce stěžovatelky - krajský soud nesprávným způsobem posoudil
právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou; správní orgán provedl
nedostatečným způsobem dokazováním, resp. rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci §47
odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba jej zopakovat - zaujal
Nejvyšší správní soud závěr, že rozhodnutí je zcela v souladu s dikcí ustanovení §47 odst. 3
správního řádu, řízení není zatíženou neodstranitelnou vadou, a není je třeba proto zopakovat;
krajský soud tak postupoval i v této otázce správně. K další opakované námitce,
kdy stěžovatelka namítala, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování,
odkazuje Nejvyšší správní soud na výklad podaný k §103 odst. 1 písm. b) (viz výše)
a stěžovatelce rovněž nepřisvědčil.
Stejně tak k další námitce - stěžovatelka uváděla, že krajský soud byl povinen
v jeho případě přezkoumat rozhodnutí, jakož i jemu předcházející řízení z hlediska dodržení
procesních předpisů – Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud rozhodnutí přezkoumal
zcela v souladu se zákonem, a s jeho závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší
správní soud tak uzavírá, že v souzené věci naplnění žádného z důvodu vymezeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Konečně k poslední skupině námitek – stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí
se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením žalovaného správního orgánu
o neexistenci překážek vycestování, správní orgán ani krajský soud se v odůvodnění svých
rozhodnutí vůbec nezabývaly překážkami vycestování, resp. krajský soud přehlíží situaci
na straně stěžovatelky, která svůj návrat s ohledem na chybějící ochranu ze strany policie
nepovažuje za bezpečný, při návratu mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského, ponižujícího
zacházení, perzekuce a administrativní šikana ze strany milice a dalších státních orgánů –
Nejvyšší správní soud uvádí, že s odkazem na ustanovení §28 zákona o azylu není třeba
v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu (jako zjevně nedůvodné) podle §16 zákona
o azylu odůvodňovat existenci překážek vycestování. Žalovaný správní orgán, ani Krajský
soud v Ostravě zákon neporušily. Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje v těchto
námitkách rovněž na výše uvedené závěry. Ani v těchto námitkách tak Nejvyšší správní soud
stěžovatelce nemohl přisvědčit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu