ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.368.2004
sp. zn. 4 Azs 368/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. C.,
zast. JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 17, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 Az
19/2003 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2002, č. j. OAM-4/VL-14-P01-2001 nebyl žalobci udělen
azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákona o azylu“). Současně bylo rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný správní orgán v odůvodnění
rozhodnutí dospěl k závěru, že žadatelem o azyl uváděné problémy s mafií v zemi původu
(v Bulharsku) nelze pokládat za pronásledování ze strany státní moci a nejedná
se ani o diskriminaci z důvodu rasy, národnosti, náboženství, politické orientace, příslušnosti
k určité sociální skupině či pro uplatňování politických práv a svobod, což ve svém důsledku
znamená nesplnění podmínek ustanovení §12 zákona o azylu pro udělení azylu. Stejně
tak neshledal podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 téhož zákona (za účelem sloučení
rodiny či tzv. azylu humanitárního). Konstatoval, že žalobce nenáleží k osobám ohroženým
skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona a jejich existenci
neshledal.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podaným opravným prostředkem (žalobou),
v níž uvedl, že vše, co uvedl před správním orgánem je pravda, avšak když opustil Bulharsko
a přijel do České republiky, aby zde požádal o azyl, nevěděl, že potřebuje nějaké písemné
důkazy. Pokud mu policie v Bulharsku odmítla pomoc, tak by mu stejně o tom žádný písemný
doklad nevydala. Žádal o přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Žalobu podal žalobce u Vrchního soudu v Praze. V souvislosti s čl. II bod 1 zákona
č. 519/2002 Sb., jímž byl novelizován zákona o azylu, kdy věci, v nichž do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2003, Vrchní soud v Praze, který byl k jejich vyřízení
do té doby soudem věcně i místně příslušným nerozhodl, převezme k dalšímu řízení
a rozhodnutí krajský soud, v jehož obvodu byl žalobce v den podání žaloby nebo žadatel
o udělení azylu v den předložení opravného prostředku Ministerstvem vnitra soudu hlášen
k pobytu, přičemž ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), se pro tyto případy nepoužije, došlo v souzené věci k jejímu postoupení
Městskému soudu v Praze.
Posledně uvedený soud napadeným rozsudkem ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 6 Az 19/2003 – 27, žalobu zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel z obsahu správního spisu, zejména
výpovědi žalobce, z níž vyplynulo, že důvodem jeho žádosti o udělení azylu byly problémy
s mafií a s náboženskou sektou v zemi původu. Soud se ztotožnil se závěrem správního
orgánu, že v případě žalobce nejsou dány důvody pro udělení azylu, neboť pokud jde
o pronásledování ze strany mafie, nejedná se o pronásledování za uplatňování politických
práv a svobod nebo o odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Pokud jde o problémy s náboženskou sektou, ze správního spisu nevyplynulo,
že by žalobce byl touto sektou nějak pronásledován, pouze uvedl, že stoupenci této sekty
chtěli, aby žil s přítelkyní odděleně, přičemž žádné jiné skutečnosti, které by svědčily
o nějakém nátlaku ze strany této sekty neuvedl. Soud v daném případě neshledal pochybení
správního orgánu, jeho skutková zjištění označil za dostatečná a právní závěry za odpovídající
zjištěnému skutkovému stavu. Zdůraznil, že podmínky pro udělení azylu splňuje ten cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, resp. má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů předpokládaných zákonem o azylu, přičemž za pronásledování
se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt těchto negativních jevů za předpokladu, že nejde o součást státní politiky,
nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované či státními orgány vědomě trpěné
a záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže orgány státní moci negativní jevy cíleně potírají,
jako je tomu v projednávané věci, a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam,
kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají stoprocentní efekt.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
a současně požádal o přiznání odkladného účinku této stížnosti. Městskému soudu v Praze
vytýká, že se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu o odmítnutí žádosti
o udělení azylu v důsledku značně zúženého výkladu ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu, pokud pokládá pronásledování a ohrožení stěžovatelova života ze strany
bulharské mafie za fakticky nespadající pod podmínky pro udělení azylu. Vyslovil
přesvědčení, že právo člověka na bezpečný život je jedním ze základních lidských práv,
přičemž neschopnost bulharského státu vytvořit stěžovateli bezpečné podmínky pro život
a zabránit mafii v ohrožování jeho života je neschopností politickou. Česká republika
by mu tudíž měla umožnit pobyt alespoň do té doby, než budou bulharské orgány schopny
zajistit účinnou a dostatečnou bezpečnost jeho osoby před mafií. Navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud „obě stížností napadená rozhodnutí“ přezkoumal a rozhodl tak, že se napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na skutečnost, že výkon rozhodnutí by pro něj znamenal vážnou újmu, navrhoval,
aby soud usnesením přiznal odkladný účinek kasační stížnosti do doby nabytí právní moci
rozhodnutí o ní.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel zřejmě
uplatňuje stížnostní důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když soudu
vytýká, že podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu si vykládá
„značně zúženě“, nikoliv však chybně. Podle mínění správního orgánu však zákonný rámec
podmínek pro udělení azylu úzký je. Stěžovatel se svým příběhem o setkání se před lety
s mafií minul s důvody pro udělení azylu a z jeho názoru lze dovodit, že naopak jeho výklad
azylu je poněkud zkreslený a stěžovatel mu přičítá jiný charakter, než tento institut má.
Žalovaný odkázal na správní spis, resp. na vlastní podání a výpověď stěžovatele ve správním
řízení. Zdůraznil, že soud v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost ani vady řízení
neshledal. Žalovaný nepodpořil návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti a v této souvislosti uvedl, že řízení o udělení azylu od počátku slouží stěžovateli
pouze jako prostředek legalizace jeho pobytu na území České republiky. Navrhoval proto
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a je jí napadáno rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovení §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Ačkoli kasační stížnost neobsahuje výslovný odkaz na příslušné ustanovení soudního
řádu správního, jehož se stěžovatel podáním kasační stížnosti dovolává, lze z obsahu kasační
stížnosti dovodit, že je v ní uplatňován důvod, na nějž pamatuje ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Vytýká tomuto soudu totiž zúžený právní výklad příslušných
ustanovení zákona o azylu, tj. ustanovení §12, §13 a §14 uvedeného zákona.
K tomu nutno uvést, že nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takové pochybení ze strany Městského soudu
v Praze však Nejvyšší správní soud neshledal.
Podle ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu, v platném znění, se azyl cizinci udělí,
bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod. Podle ustanovení §12 písm. b) téhož zákona se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §13 odst. 1 výše uvedeného zákona udělí správní orgán azyl
manželu azylanta nebo jeho svobodným dětem mladším 18-ti let, i když v řízení o udělení
azylu nebudou zjištěny důvody podle §12 výše uvedeného zákona. Udělení azylu manželu
azylanta je podmíněno trváním manželství ve státě, který azylant opustil z důvodů podle §12.
Příslušný správní orgán dále podle ustanovení §13 odst. 2 zákona o azylu udělí azyl rodičům
azylanta mladšího 18-ti let, i když v řízení o udělení azylu nebudou zjištěny důvody podle
§12 uvedeného zákona. Podle ustanovení §14 téhož zákona může správní orgán udělit
cizinci azyl z humanitárních důvodů, i když v řízení o udělení azylu nebudou zjištěny důvody
podle §12 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
i Městským soudem v Praze v tom, že stěžovatel neprokázal, že je pronásledován z důvodů,
na něž pamatuje ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jím tvrzené problémy
se soukromými osobami (členy mafie) k nimž mělo docházet v roce 1997, kvůli nimž
se údajně po dobu dalších čtyř let v Bulharsku skrýval, nelze pokládat za pronásledování
z důvodu uplatňování politických práv a svobod či politických názorů, ani za jednání
vzbuzující odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní a sociální). Skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický
systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domoci se ochrany svých práv
u státních orgánů a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.
Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno
leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto
odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě zjevně nebylo,
neboť jak stěžovatel sám uvedl, pokud se obrátil na policii, nebyl přímo odmítnut, ale bylo
mu řečeno, že skutek nelze prokázat a tudíž jej nelze řešit. Po odjezdu do České republiky
mu sdělila jeho přítelkyně z Bulharska, že policie jednoho z příslušníků mafie, kteří
stěžovateli vyhrožovali, již obvinila. Za této situace nelze dovozovat, že by orgány státní moci
v Bulharsku nebyly schopny či neochotny účinnou ochranu stěžovateli poskytnout, pokud
by sám podnikl kroky, které by k takové ochraně mohly účinně přispět. Je třeba se ztotožnit
s názorem Městského soudu v Praze, že mezinárodní ochrana může být žadateli o udělení
azylu poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní
příslušnosti, případně je-li tato ochrana neúčinná, přičemž je nutné, aby žadatel využil všech
prostředků, které právní řád jeho vlasti k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje. Přitom
z obsahu zpráv Ministerstva zahraničních věcí USA o situaci v oblasti dodržování lidských
práv v Bulharsku za rok 2000 (z února 2001) jakož i o svobodě vyznání ze dne 5. 9. 2000,
lze jednoznačně dovodit, že Bulharsko patří k zemím, které se snaží, přes určité nedostatky,
situaci v oblasti lidských práv zlepšit a svým občanům jejich dodržování zaručit a zajistit.
Stěžovatel měl možnost se s těmito informacemi v průběhu řízení před správním orgánem
seznámit, ale jak vyplývá z protokolu o pohovoru s ním ze dne 18. 12. 2001, tuto možnost
nevyužil. Pokud jde o stěžovatelovy problémy s náboženskou sektou, nejsou tyto důvodem
pro udělení azylu, neboť jejím stoupencem byl stěžovatel pouze tři měsíce a uvedl,
že příslušníci této sekty mu zasahovali do života potud, že mu chtěli zabránit ve společném
soužití s jeho přítelkyní. S tímto problémem se však stěžovatel na orgány státu vůbec
neobrátil, takže v tomto směru prostředků, které právní řád jeho vlasti k ochraně práv
a svobod jednotlivce poskytuje, vůbec nevyužil.
Stejně tak nelze Městskému soudu v Praze vytýkat zúžený výklad ustanovení §13
a §14 zákona o azylu, když této formy azylu se přezkumná činnost a rozsudek uvedeného
soudu vůbec netýkaly. Nutno v této souvislosti zdůraznit, že rozsah přezkumné činnosti soudu
ve správním soudnictví je dán rozsahem žaloby, tedy žalobních bodů. Žaloba stěžovatele
se však přezkumu rozhodnutí o neudělení azylu podle §13 (za účelem sloučení rodiny)
či §14 (tzv. humanitárního azylu) vůbec netýkala.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro který by bylo třeba napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Proto
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci (stěžovateli) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu