ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.386.2004
sp. zn. 4 Azs 386/2004 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
žalobců: a) O. P., b) nezletilý A. K., žalobce b) zastoupen žalobkyní O. P. jako jeho
zákonnou zástupkyní, zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích,
Školní 1238, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č. j. 11 Az 201/2003 – 49, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 8. 2003, č. j. OAM-1786/VL-11-P06-2001, rozhodl žalovaný
tak, že azyl se podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že důvodem návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu žalobců je obava žalobkyně a) z pokračujícího obtěžování
ze strany starosty obce, který jí i v minulosti sexuálně obtěžoval a vyhrožoval zabitím.
Dalšími důvody pro podání žádosti o udělení azylu je zbití manžela žalobkyně a) osobami,
které si najal tentýž starosta, a obtěžování ze strany Gruzínce, který se snažil získat jejich dům
všemi možnými prostředky.
Proti citovanému rozhodnutí podali žalobci včas žalobu, ve kterém uvedli, že správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále jen „správní řád“), a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy,
které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně; správní orgán nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí
a tím porušil povinnost, kterou mu ukládá §47 odst. 3 správního řádu. K odůvodnění
své žaloby žalobci dále poukázali na to, že správní orgán nepřihlédl k tomu, že důvodem
problémů, které žalobkyně a) měla a na základě kterých požádala o azyl, je skutečnost,
že jako národnostně smíšenému manželskému páru (její muž je Ukrajinec) nebylo manželům
umožněno žít ani v jedné zemi původního pobytu. Správní orgán nevzal v úvahu,
že se žalobci snažili situaci řešit stěhováním do zemí, kde by jim mělo být umožněno žít,
bohužel se vždy setkali s problémy. Dále žalobci namítli, že obě žádosti o azyl měl správní
orgán posuzovat společně a měl v napadeném rozhodnutí uvést úvahy, kterými byl veden
při posouzení žádosti žalobců ve smyslu ustanovení zákona o azylu o případném udělení
azylu z humanitárních důvodů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2004, č. j. 11 Az 201/2003 – 49, žalobu
zamítl, když konstatoval, že důvody označené žalobkyní a) v žádosti o udělení azylu nelze
podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou v ustanovení §12 zákona o azylu uvedeny
jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu. Jednání soukromých osob nelze považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Správní orgán při svém posouzení splnění
zákonných podmínek pro udělení azylu žalobcům vycházel z objektivních podkladů a zjištění
vyplývajících z nezávislých pramenů, proti obsahu těchto dokladů žalobkyně v žalobě
neuplatnila žádnou konkrétní námitku. Ačkoliv ze zpráv o situaci v Gruzii vyplývá,
že se státní moc potýká s korupčním prostředím, jak na to žalobkyně poukázala, je nutno
konstatovat, že žalobkyně nevyužila v plné míře svého práva obrátit se na policii a případné
další státní orgány. Nelze tedy učinit jednoznačný závěr o tom, že právě v případě žalobců
jde o nečinnost státních orgánů při vyřizování jejich oznámení. Situace popisovaná žalobkyní
postihuje veškeré obyvatelstvo Gruzie, a ačkoliv lze chápat snahu žalobkyně o zabezpečení
lepšího způsobu života její rodiny v České republice, je nutno konstatovat, že jí uváděné
důvody nelze považovat za důvody, jejichž existence je nutná pro splnění podmínek
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a situaci rodiny žalobkyně tak nelze řešit
podle právních ustanovení zákona o azylu. K námitkám o neúplně zjištěném skutkovém stavu
věci Městský soud v Praze uvedl, že žalobkyně tyto námitky nekonkretizovala, neuvedla
žádné konkrétní důkazy, jejichž provedení by mohlo dle jejího názoru přispět k úplně
zjištěnému stavu věci. Neuvedla žádné důkazy, které by podle jejího mínění měly vést
ke zjištění skutečné situace v Gruzii. Zjištění učiněná správním orgánem soud považuje
za dostatečná, neboť tuto námitku vznesenou v obecné poloze mohl posoudit rovněž
jen ve zcela obecné poloze. Krajský soud dále konstatoval, že správní orgán se v napadeném
rozhodnutí zabýval i otázkou splnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení §13
a §14 zákona o azylu. Udělení azylu je institutem chránícím výjimečné situace a týkajícím
se politického pronásledování v zemi původu žadatele o azyl. Důvody, které žalobkyně
ve správním řízení uplatnila, nelze podřadit pod důvody stanovené v zákoně o azylu. V dané
věci je přitom třeba vzít v úvahu, že na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní
nárok.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“)
včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé především namítají, že správní orgán nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil
žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo
opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl
tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje
zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba
mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. K odůvodnění své kasační stížnosti stěžovatelka
a) poukázala na to, že v zemi jejího původu byla ohrožena na životě, nemá se kam obrátit
o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V jejím případě jde i o důvody
humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použít §14 zákona o azylu.
Odvolává se proto na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že „nikdo nesmí být
mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, nebo trestu“.
V této souvislosti stěžovatelka a) poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201, 69-70, a rozsudek ve věci Vilvarajah z roku 1991,
A-215, 3 (vyhoštění). Dále se stěžovatelka a) dovolává názoru v Příručce k postupům
a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu
1992 v Ženevě, kde je v čl. 53 uvedeno: „Může se stát, že žadatel byl podroben různým
opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám
diskriminace), ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory
(např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různé
se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat
k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě. Vzhledem k uvedenému
se stěžovatelé obrací na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhují, aby tento ve smyslu
§107 s. ř. s. přiznal odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a vydal
rozsudek, kterým rozhodnutí Městského soudu v Praze zruší a věc se mu vrátí k dalšímu
projednání. Stěžovatelka a) současně žádá o nařízení veřejného soudního projednání
věci v její přítomnosti. Protože si je vědoma povinnosti být zastoupen advokátem,
na něhož ale nemám finanční prostředky, žádá ve smyslu §30 o. s. ř., s odvoláním na §138
o. s. ř. o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, osvobození od soudních
poplatků.a tlumočníka do ukrajinského jazyka.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti s ohledem na její obsah odmítl vyjádřit.
K přiznání odkladného účinku neshledává důvody, jeho návrh proto nepodporuje.
Nutno předeslat, že usnesením ze dne 16. 8. 2004, č. j. 11 Az 201/2003 – 66, zamítl
Městský soud v Praze žádost žalobců o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení
o kasační stížnosti a zdejší soud kasační stížnost žalobců, podanou proti tomuto usnesení
zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 4 Azs 227/2005 – 101, z důvodů v tomto rozsudku
podrobně uvedených, na něž pro stručnost odkazuje. Stěžovatelka navíc v průběhu řízení
o kasační stížnosti doložila, že je již v řízení zastoupena advokátkou (na základě plné moci),
takže tuto zákonem požadovanou podmínku řízení splňuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
S ohledem na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelé
měli v úmyslu ji podat z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka O. P. podala dne
3. 3. 2001 jménem svým a jménem svého nezletilého syna A. K. žádost o udělení azylu, v níž
uvedla, že svou vlast opustila v únoru 1997 z národnostních a ekonomických důvodů. Žila
sice v Gruzii, ale je ruské národnosti a nezná gruzínský jazyk. Uvedla, že ji sexuálně
obtěžoval starosta města, kde bydlela. Manžel žadatelky je Ukrajinec, měl problémy s
Gruzínci, kteří nemají rádi osoby jiné národnosti. Odjeli proto na Ukrajinu, kde neměli kde
bydlet a žalobkyně nemohla najít zaměstnání. Na Ukrajině se vzmáhá nacionalismus, který se
dotkl i žalobkyně. Ve vlastnoručně psaném prohlášení doplnila, že by ji i její dítě mohli v
Gruzii i zabít a nejsou tam dodržována její práva, protože je ruské národnosti. Doplnila dále,
že chce svému dítěti zabezpečit budoucnost. V rámci pohovoru před správním orgánem, který
se konal dne 17. 9. 2002, stěžovatelka O. P. zopakovala výše uvedené důvody a uvedla, že na
území České republiky pobývala legálně dva roky na základě povolení k pobytu a získala zde
živnostenský list. Na počátku roku 2001 ji cizinecká policie vyzvala k návratu do Gruzie, aby
odtud požádala o prodloužení pracovního povolení. To žalobkyně udělat nemohla, proto
pobývala v ČR dva měsíce nelegálně a posléze požádala o azyl. Jako další problémy uvedla,
že jejich byt v Batumi se snažil všemi možnými způsoby získat Gruzínec, který chtěl vykoupit
vše, co dříve patřilo jeho rodině; v říjnu 1995 jim hodil do okna kámen a křičel, aby Rusové
odjížděli pryč. Na jednání souseda ani na jednání starosty si žalobkyně nikde nestěžovala,
protože se bála; starosta byl velmi vlivný člověk. Z Ukrajiny rodina odjela, protože bylo těžké
najít si zaměstnání a nevěděli, kde se octnou další den. Do Gruzie by se žalobkyně musela
vrátit sama bez manžela a syna, neví co by se stalo a bojí se.
Podle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Na základě §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané,
že stěžovatelka a) jménem svým i jménem svého nezletilého syna žádá o udělení azylu
zejména z důvodu obavy z pokračujícího obtěžování ze strany starosty obce, který ji údajně
v minulosti sexuálně obtěžoval a vyhrožoval zabitím, z důvodu obavy o manžela, který byl
napaden lidmi najatými dotyčným starostou, a konečně z důvodu obtěžování ze strany
Gruzínce, který se snažil získat jejich dům všemi možnými prostředky. Jak již bylo vícekrát
judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímž jedinými důvody jsou pouze potíže
se soukromými osobami v domovském státě, je podle §12 zákona o azylu zřejmě
bezdůvodná. Ohrožení žadatelů o azyl, které vyplývá z možné násilné činnosti soukromých
osob, není relevantním důvodem pro udělení azylu, neboť není pronásledováním ve smyslu
§12 zákona o azylu. Za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených
stěžovatelkou a) pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu
před prokázaným ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany
veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem
v posuzovaném případě zjevně nebylo, neboť nelze vycházet z pouhého stěžovatelčina tvrzení
o protizákonném chování jednotlivce, byť zástupce státní správy či samosprávy,
které však nijak neprokazuje, a to zejména za situace, kdy stěžovatelka se o možnou nápravu
ani nepokusila (na orgány veřejné moci se neobrátila a situaci se nesnažila
jejich prostřednictvím řešit).
Jakkoliv jsou důvody uváděné stěžovatelkou lidsky pochopitelné, stejně
jako její snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, nelze je bez dalšího pod důvody
rozhodné pro udělení azylu podřadit.
K námitkám týkajícím se pochybení žalovaného při zjišťování skutkového stavu věci,
Nejvyšší správní soud¨uvádí, že žalovaný postupoval v souladu se správním řádem,
dostatečně zjistil skutkový stav věci, když při svém rozhodování vycházel z podání
a výpovědi stěžovatelky, jakož i ze zpráv MZV USA o situaci v Gruzii. Nejvyšší správní soud
neshledal žádné pochybení, pro něž by bylo nutno napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Za nedůvodnou považuje zdejší soud i námitku stěžovatelky a) směřující k chybné
aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu. Posuzování podmínek pro udělení azylu
z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci
žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (obdobně viz. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Nejvyšší správní soud, shodně
s Městským soudem v Praze, neshledal ani v tomto směru ze strany žalovaného žádné
pochybení.
K žádosti stěžovatelky a), aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
sděluje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné. V návaznosti na to pak nebylo zapotřebí,
aby stěžovateli byl ustanoven tlumočník. V dané věci vycházel Nejvyšší správní soud,
na základě §64 s. ř. s., z ustanovení §18 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení
však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatelka podala kasační stížnost v češtině
a dokázala na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně
zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činila stěžovatelka osobně
nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala
aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud nenařídil.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení,
jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního
orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšným žalobcům (stěžovatelům) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu