ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.84.2005
sp. zn. 4 Azs 84/2005 – 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobkyně: G. G.,
zast. Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 4, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č. j. 55 Az 85/2004 – 18,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č. j. 55 Az 85/2004 – 18
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 3. 2004 č. j. OAM-420/VL-20-04-2004 žalovaný rozhodl,
že se žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu),
neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona nevztahuje překážka vycestování.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že důvodem
žádosti žalobkyně o azyl jsou ekonomické obtíže v Mongolsku, nezaměstnanost a snaha
o legalizaci pobytu v České republice. Tyto skutečnosti však pramení z celkově se zhoršující
ekonomické situace v její vlasti a udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu
neodůvodňují. Neshledal ani důvody pro udělení azylu podle §13 (za účelem sloučení rodiny)
a §14 zákona o azylu (humanitární důvody). Jelikož žalobkyni v zemi původu žádné
nebezpečí nehrozí (vláda dlouhodobé pobyty občanů v cizině právě z ekonomických důvodů
podporuje) a ani další podmínky vyjmenované v §91 zákona o azylu na ni vztáhnout nelze,
vyslovil rovněž, že nejsou dány překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 7. 4. 2004 žalobu a na výzvu soudu
předložila český překlad jejího odůvodnění. Uvedla, že do ČR přijela v roce 1996 pracovat,
aby mohla zaplatit dluh. Co vydělala, posílala věřiteli, který však zdvojnásobil úroky,
což vedlo ke sporu. Věřitel vyhrožuje, že jestli se vrátí domů, zabije ji. Proto doma poslední
tři roky nebyla. Také jí skončila platnost víza. Požaduje azyl z důvodu ekonomického
a legalizace pobytu a žádá o pomoc a pochopení její situace.
Ve výroku označeným usnesením krajský soud návrh žalobkyně ze dne 7. 4. 2004
odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že podání žalobkyně postrádá jak základní
náležitosti podání dle §37 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen s. ř. s.), tak i základní náležitosti žaloby vymezené v §71 odst. 1 písm. a) až f)
s. ř. s., neboť žalobkyně se omezila v podstatě na ohlášení nesouhlasu s napadeným
rozhodnutím ve lhůtě stanovené zákonem. Z obsahu jejího podání je pouze patrno,
kdo je účastníkem řízení a které rozhodnutí je napadeno. Bez doplnění žaloby tvrzeními
o důvodech nezákonnosti, upřesněním právní argumentace či petitu žaloby není možno
ve věci dále jednat. V podání žalobkyně chybí i označení výroků rozhodnutí,
které je napadáno, skutkové důvody, v nichž spatřuje jejich nezákonnost a jimiž by soud byl
při přezkumu vázán. Není-li z obsahu podání zřejmé, jaké jsou důvody nezákonnosti,
jaké ustanovení obecně závazného právního předpisu mělo být napadeným rozhodnutím
porušeno, jde o vadu podání, která brání meritornímu přezkoumání v mezích vytčených
žalobních bodů. Nedostatek podmínky řízení umožňující návrh podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. odmítnout, spatřoval krajský soud v absenci náležitostí žaloby uvedených v §37 odst. 2
a 3 a §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Jelikož nelze s ohledem na uplynutí lhůty k podání
žaloby její vady již odstranit, je nedostatek podmínek řízení neodstranitelný. Poučení soudu
s výzvou k odstranění vad by tedy bylo úkonem nadbytečným, jelikož by soud k dodatečně
(po lhůtě) uplatněným argumentům nemohl přihlížet.
Včasnou kasační stížnosti žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) napadla
toto usnesení pro nezákonnost (uplatnila důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.).
Namítala, že její podání sice obsahovalo vady, avšak ty nikdy nemohou představovat
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Odkázala na §43 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (za použití §64 s. ř. s.), podle něhož soud podání odmítne, není-li
ve stanovené lhůtě opraveno nebo doplněno, ačkoli k tomu byl účastník vyzván usnesením
předsedy senátu a byl o těchto následcích poučen. V daném případě soud stěžovatelku
k odstranění vad podání nevyzval, a proto nebyly splněny podmínky pro odmítnutí
jejího návrhu (žaloby). Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil a pouze písemně sdělil,
že ponechává rozhodnutí o ní na uvážení Nejvyššího správního soudu. Navrhl, aby odkladný
účinek kasační stížnosti nebyl přiznán.
Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Dle §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2
a 3 s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného
oznámení žalobci [písm. a)], označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy
[písm. b)], označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá [písm. c)], žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky za nezákonné nebo nicotné [písm. d)], jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje
žalobce provést [písm. e)] a návrh výroku rozsudku [písm. f)]. Dle odstavce 2 věty třetí
téhož ustanovení může žalobce žalobu rozšířit na dosud nenapadené výroky rozhodnutí
nebo o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání
a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení
nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením
odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen
(§37 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud již dříve opakovaně judikoval, že z ustanovení §71 odst. 2
s. ř. s. lze dovodit, že neobsahuje-li žaloba žádný žalobní bod, lze jej doplnit jedině
ve lhůtě pro podání žaloby. V takovém případě není soud povinen žalobce k odstranění
vady spočívající v absenci žalobních bodů vyzývat podle §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť by to odporovalo zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, kterými je řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ovládáno (např. rozsudek
z 23. 10. 2003 č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS
pod č. 113/2004, rozsudek z 27. 2. 2004 č. j. 4 Azs 3/2004 – 48).
V tomto případě připadal poslední den 15-ti denní lhůty pro podání žaloby
na 8. 4. 2004. Stěžovatelka podala osobně u soudu podání označené jako žaloba dne
7. 4. 2004, tj. předposlední den lhůty. Krajský soud poté, co stěžovatelka vyhověla jeho výzvě
a předložila český překlad odůvodnění své žaloby, dospěl k názoru, že její podání postrádá
jak obecné náležitosti dle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. (blíže nevymezené), tak i náležitosti
zvláštní, vyjmenované ve výše citovaném ustanovení §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s.,
když stěžovatelka pouze označila účastníky řízení, napadené rozhodnutí a projevila
s ním nesouhlas. Z napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud zřejmě po posouzení
podání ze dne 7. 4. 2004 shledal, že neobsahuje jediný žalobní bod a s ohledem na to,
že tento nedostatek lze odstranit toliko do konce lhůty pro podání žaloby (následující den),
považoval výzvu žalobkyni s takovým pokynem za nadbytečnou, jelikož by jí nebylo možné
včas vyhovět.
Nejvyšší správní soud je s krajským soudem zajedno v tom, že podání mu doručené
mělo vady. Nezastává však názor, že by se jednalo o vady neodstranitelné, resp. že by v tomto
případě řízení trpělo neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, tj. podmínek,
které musejí být splněny, aby bylo možné rozhodnout ve věci. Nejvyšší správní soud
se s krajským soudem rozchází v hodnocení obsahu podání stěžovatelky, označeného
jako žaloba. Je totiž přesvědčen, že v něm žalobní bod spatřovat lze, i když není vyjádřen
nijak pregnantně. Minimálně je z jejího podání zřetelně patrná obava z návratu do země
původu, kvůli výhrůžkám od osoby, které dluží peníze. Tvrdí, že vyhrožování zabitím
jí už tři roky brání v návratu domů. Jelikož byl součástí napadeného rozhodnutí žalovaného
i výrok, že se na stěžovatelku nevztahují překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu, lze mít důvodně za to, že jej stěžovatelka nepovažuje za správný (zákonný) a tvrdí
skutečnosti, pro které se návratu obává. Ačkoli rozsah napadení rozhodnutí žalovaného
výslovně nevymezila, resp. neoznačila konkrétní výrok, je z jejích tvrzení seznatelné, že míří
proti výroku, že se na ni nevztahují překážky vycestování dle §91 zákona o azylu. Své výtky
právně nekvalifikovala, ale ani to projednání věci nebrání, když je z jejího laického vyjádření
zřejmé, že má za to, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §91 zákona o azylu, upravující
případy, kdy povinnost ukončit pobyt v České republice neplatí, i když azyl nebyl udělen.
Podobně je možné nahlížet na větu, v níž žádá o azyl z důvodu ekonomického a legalizace
pobytu. Žalovaný ve svém rozhodnutí z takového tvrzení vyšel a dospěl k závěru, že nejde
o azylově relevantní důvody. Stěžovatelka patrně má za to, že tyto skutečnosti mohou udělení
azylu odůvodnit, avšak má-li v tomto směru soud pochybnosti o skutečné podstatě takové
námitky, může a má k jejich rozptýlení použít prostředek, který mu k tomu zákon nabízí –
výzvu předsedy senátu k opravě nebo odstranění vad podání dle §37 odst. 5 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že osobě, jež se domáhá pomoci u soudu, nesmí být
na újmu neznalost práva ani nedostatek vzdělání jako takový. U osoby přicházející z cizí
země, kulturně i společensky zcela odlišného prostředí, je třeba zvlášť obezřetně hledat
pomyslnou hranici, za kterou je odepření soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu,
zvláště je-li takové povahy, jako rozhodnutí o azylu, které může znamenat fatální zásah
do života jednotlivce a v krajním případě i předznamenat ztrátu jeho svobody nebo i života.
Rovný přístup, pokud jde o procesní práva účastníků řízení, je vždy třeba ctít. Ve správním
soudnictví tato zásada vyvstává ještě zřetelněji, když tu proti sobě stojí správní orgán
vybavený odborným aparátem, nadaný pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob, znalý svých procesních práv, účastnící se stovek obdobných
sporů, a na druhé straně jednotlivec, adresát rozhodnutí správního orgánu, který se zejména
v azylovém řízení často potýká kromě společenských, kulturních a dalších odlišností
i s jazykovou bariérou. To, co bylo právě uvedeno, však rozhodně neznamená, že by měl být
žadatel o azyl jako účastník řízení před soudem jakkoli zvýhodňován. Toliko je nezbytné
zajistit, aby se nedokonalost jeho podání nestala překážkou přístupu k soudu, aniž by mu byla
dána šance k nápravě, zahrnující přiměřené poučení, lhůtu a vyrozumění o následcích,
jež nastanou v případě, že pokynům nevyhoví, eventuálně i poučení o možnosti požádat
o ustanovení zástupce (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. omezuje konkrétní lhůtou toliko rozšíření žaloby
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu
s konstantní judikaturou i doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod
neobsahovalo, nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby. Jak už bylo naznačeno výše,
k odstranění vad se užije postupu stanoveného v citovaném §37 odst. 5 s. ř. s. Nejde-li
tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, nýbrž tento je pouze formulován
nedostatečně přesně a podrobně, popřípadě chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body
a vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí (jako v této věci), je předseda senátu
povinen usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být
věcně projednáno. Pouze v případě, že vadné podání není přes tuto výzvu ve stanovené lhůtě
doplněno nebo opraveno, a nedostatky jsou takového rázu, že pro ně nelze v řízení
pokračovat, soud usnesením řízení o takovém podání odmítne, byl-li podatel o tomto následku
ve výzvě poučen.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud dodává, že v situaci, kdy soudní řád správní
stanovící pravidla pro postup soudu, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví,
obsahuje vlastní ustanovení řešící konkrétní procesní situaci (§37 odst. 5 s. ř. s.
pro odstranění vad podání), nepřichází v úvahu aplikace ustanovení občanského soudního
řádu, a to ani za použití §64 s. ř. s. Účelem tohoto ustanovení je umožnit přiměřenou aplikaci
ustanovení o. s. ř. toliko v případech soudním řádem správním neupravených. Odkaz
stěžovatelky na §43 o. s. ř. byl tedy nepřípadný, což však na právní posouzení věci v duchu
zásady iura novit curia (soud zná právo) bylo zcela bez vlivu.
Jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro odmítnutí návrhu
(žaloby) podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., byl důvod kasační stížnosti uvedený v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší správní soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Krajský soud se v dalším řízení v souladu s právě vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) pokusí o odstranění vad žaloby postupem
podle §37 odst. 5 s. ř. s. a podle jeho výsledku zvolí další procesní kroky.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu