ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.2.2004
sp. zn. 5 As 2/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Ing. S. C., zast. JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem AK České Budějovice,
Kněžská č. 11, proti žalovanému Krajskému úřadu – Jihočeský kraj České Budějovice, se
sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 6. 2003, č. j. OZZL/3223/03-Ps, o kasační stížnosti žalovaného – stěžovatele proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2003, č. j. 10 Ca 156/2003
– 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 1075 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce
JUDr. Zlatuše Čaňové, advokátky se sídlem AK České Budějovice, Kněžská č. 11.
Odůvodnění:
Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2003, č. j.
OZZL/3223/03-Ps, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu
Český Krumlov, odboru životního prostředí č. j. ŽP/6178b/02-221/Hor.-101 ze dne 7. 4. 2003
a toto rozhodnutí potvrdil. Podle žalobce rozsah a způsob opatření, jak je uvedl ve výrokové
části správní orgán nejsou adekvátní dané situaci, a proto se domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud) napadeným rozsudkem
zrušil rozhodnutí Městského úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 4. 2003, č. j. ŽP/6178b/02-
221/Hor.-101 a vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně zrušil i rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 6. 2003, č. j. OZZL/3223/03-Ps a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 5650 Kč. Krajský soud
v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně byla vydána v rozporu s §22 lesního zákona a §33 lesního zákona, protože
žalobce v daném případě nestíhá povinnost stromy odstranit v rozsahu určeném v napadeném
rozhodnutí. Ustanovení §22 lesního zákona dopadá pouze na případy, kdy lze vlastníku
nemovitosti uložit pouze nezbytně nutná opatření, aby se předešlo vzniku škody na jeho
majetku. Rozsah nezbytně nutného opatření musí odpovídat bezprostřednímu ohrožení a musí
vést pouze k odstranění nebezpečí vzniku škody, např. před pádem stromu, musí jít o vážné
ohrožení, které bezprostředně vlastníku nemovitosti hrozí. V daném případě nelze usuzovat
o nezbytně nutném opatření.
Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), d) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s. ř. s.),
pro nezákonnost a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti důvodů
rozhodnutí. Podle jeho názoru rozhodnutí správních orgánů nejsou v rozporu s ust. §22 ani
§33 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon),
v platném znění, jak je chybně konstatováno v napadeném rozsudku. Správní orgán před
vydáním rozhodnutí celou problematiku posoudil a stanovil žalobci povinnost (mimo jiné)
pokácet všechny stromy ve vzdálenosti 30 m od jeho nemovitosti, které by svým případným
pádem ohrozily jeho nemovitost, z důvodu zajištění bezpečnosti osob a majetku. Toto
opatření je plně v souladu s §22 odst. 1 a 2 lesního zákona a vzhledem k průměrné výšce
lesního porostu 30 m (uvedené ve výpise z platného LHP pro LHC Vyšší Brod) i v nezbytně
nutném rozsahu. Pokud jde o ust. §33 lesního zákona pak žalovaný namítá, že při místním
šetření provedeném dne 14. 3. 2003 bylo zjištěno, že v předmětném lesním porostu vlastník
lesa již nahodilou těžbu provedl a nenacházejí se zde žádné stromy, které by odpovídaly
charakteru nahodilé těžby. Není tedy pravdou, že se správní orgány otázkou nahodilé těžby
nezabývaly. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vlastník lesa povinnost dle §33 odst. 1
lesního zákona neporušil, neboť stromy, které by odpovídaly charakteru nahodilé těžby
se v dané lokalitě nenacházely. Vlastník lesa neporušil své povinnosti ani tím, že zde
nevytěžil stromy, které by dosáhly mýtního věku, neboť takovou povinnost lesní zákon
neukládá. Žalovanému není jasné, z čeho soud dovodil, že vlastník lesa neplnil nějaké
povinnosti. V daném případě vzhledem k uvedenému nastal oprávněný důvod pro uložení
opatření dle §22 odst. 1 a 2 lesního zákona. Dále žalovaný namítl, že soud si přisvojil právo
posoudit tuto odbornou otázku, tedy zda bylo nutné provést v lesním porostu nahodilou těžbu
podle §33 odst. 1 lesního zákona bez jakékoliv znalosti situace, bez odborných znalostí a bez
znaleckého posudku nezávislého soudního znalce. V odůvodnění svého rozsudku soud uvádí
skutečnosti, které nemají žádnou oporu v lesním zákoně. Konkrétně soud uvádí, že „vlastník
lesa je povinen usilovat při hospodaření v lese o to, aby nepoškozoval zájmy jiných vlastníků,
prováděl těžbu stromů dosahujících mýtního věku a zabezpečil stromy před pádem“. První
část výše uvedeného tvrzení soudu se zdá být neúplnou citací znění §11 odst. 2 lesního
zákona, kde se uvádí, že „vlastník lesa je povinen usilovat při hospodaření v lesích o to, aby
nepoškozoval zájmy jiných vlastníků lesů a funkce lesa byly zachovány (pl něny rovnoměrně
a trvale) a aby byl zachován (chráněn) genofond lesních dřevin“. Druhá část výše uvedeného
tvrzení soudu, tedy povinnost vlastníka lesa provádět těžbu stromů dosahujících mýtního věku
a zabezpečovat stromy proti jejich pádu, není v lesním zákoně nikde stanovena. Správní orgán
usuzuje, že soud pravděpodobně vycházel z občanského zákoníku. V takovém případě
mu však není jasné, proč by tak soud činil, když zvláštní právní předpis, kterým lesní zákon
je, konkrétním ustanovením na řešení předmětné problematiky pamatuje.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil a navrhl její odmítnutí. Především má zato,
že kasační stížnost podal „Jihočeský kraj, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu
1952/2 (dále jen kraj) jako žalovaný“, ačkoliv žalovaným byl správní orgán Krajský úřad –
Jihočeský kraj České Budějovice. Kasační stížnost podepsala jiná osoba, a to v zastoupení
vedoucího odboru životního prostředí zemědělství a lesnictví Ing. K. Č. (podpis je nečitelný),
avšak ve stížnosti je jako zhotovitel stížnosti uveden Ing. P. P. Ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
vyžaduje, aby stěžovatel byl zastoupen advokátem, pokud zaměstnanec nebo člen, který za
stěžovatele jedná nebo jej zastupuje, nemá vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Žalobce má důvodné pochybnosti, zda
kasační stížnost odpovídá požadavkům kladeným soudním řádem správním. Ta neobsahuje
ani obecné náležitosti podání, jak vyžaduje ust. §106 odst. 1 s. ř. s., neboť z ní není zřejmé,
kdo všechno jsou účastníci řízení o kasační stížnosti a jaké je jejich procesní postavení.
Z písemnosti označené jako kasační stížnost není vůbec patrno, kdo tento úkon činí, proti
komu směřuje, čeho se stěžovatel domáhá a chybí i petit. Obsahem stížnosti je dle stěžovatele
nezákonnost a nesrozumitelnost rozsudku, aniž by samostatně rozebral, v čem nezákonnost
a nepřezkoumatelnost spočívají. Sám stěžovatel tvrdí, že správní orgán své povinnost
neporušil a neporušil je ani vlastník lesa tím, že zde nevytěžil stromy, které již dosáhly
mýtního věku, neboť takovou povinnost lesní zákon neukládá. K tomu žalobce uvedl, že
vlastník lesa v letošním roce (přitom stížnost byla podána na s. p. L. ČR dne 30. 9. 2002)
prováděl těžbu stromů v nedaleké vzdálenosti cca 300m od porostní skupiny 406 A 10b za
pomoci příslušné techniky a zaměstnanců lesního závodu, avšak raději volil cestu řešit
problém přes správní orgány, namísto provedení těžby předmětných stromů. Tvrzení
stěžovatele, že soud bez znaleckého posudku a odborných znalostí a jakékoliv znalosti situace
posuzoval odbornou otázku, označuje žalobce za mylné s přihlédnutím k tomu, že právě
stěžovatel ve svém rozhodnutí uložil žalobci, aby si na své náklady znalecký posudek obstaral
sám. Ve svém vyjádření k žalobě stěžovatel provedení takového důkazu nenavrhoval. To mu
však nebrání v tom, aby o to vehementněji nyní postrádal odbornou stránku věci a nyní se
znaleckého posudku dodatečně dovolával. Pokud stěžovatel vytýká soudu, že jeho závěry
o povinnostech vlastníka lesa uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku nemají oporu
v lesním zákoně, žalobce naopak tvrdí, že lesní zákon je zvláštní právní předpis
k občanskému zákoníku. Soud proto věc musí řešit i z pohledu občanského práva, jak stanoví
ust. §1 odst. 2 obč. zák. Stanovisko soudu, že správní orgán ve věci rozhodl chybně, když
aplikoval ust. §22 (lesního zákona) extenzivně, zcela v neprospěch žalobce, je pak zcela
odpovídající skutečnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k těmto závěrům.
Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s názorem žalobce, že kasační stížnost
stěžovatele by měla být odmítnuta, protože z ní není patrno, kdo jí činí, proti komu směřuje,
čeho se stěžovatel domáhá a je neprojednatelná. Kasační stížnost, která je založena pod
č. l. 39 – 40 předloženého spisu krajského soudu sp. zn. 10 Ca 56/2003 směřuje, podle jejího
obsahu, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 156/2003 – 32
ze dne 17. 10. 2003 z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zák. č. 150/2002 Sb.,
t. j. pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti důvodů
rozhodnutí. O tom, proti kterému rozhodnutí kasační stížnost směřuje, není pochybností. Není
pochybností ani o tom, že jí podává Krajský úřad – Jihočeský kraj (i když v jejím obsahu sám
stěžovatel uvádí, že kasační stížnost podává „Jihočeský kraj, se sídlem České Budějovice,
U Zimního stadionu 1952/2 jako žalovaný“. V řízení před Krajským soudem v Českých
Budějovicích ve věci sp. zn. 10 Ca 156/2003 byl jako žalovaný označen Krajský úřad –
Jihočeský kraj, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice a takto je také žalovaný
označen v rozsudku krajského soudu (viz č. l. 32 předloženého spisu) a takto označenému
žalovanému byl také rozsudek krajského soudu doručen. Podle ust. §69 zák. č. 150/2002 Sb.,
dále jen s. ř. s., žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní
orgán, na který jeho působnost přešla. Účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel
a všichni, kdo byli účastníky původního řízení (§105 odst. 1 s. ř. s.). Vzhledem k obsahu
kasační stížnosti (č. l. 39 – 40 spisu krajského soudu sp. zn. 10 Ca 156/2003) není pochyb
o tom, jak již výše uvedeno, kdo je stěžovatelem v této právní věci. Je jím Krajský úřad –
Jihočeský kraj, což potvrzuje i přípis tohoto orgánu učiněný Ing. K. Č., vedoucím odboru
životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 10. 2. 2003 (č. l. 43 předloženého spisu
krajského soudu sp. zn. 10 Ca 156/2003). Účastníkem řízení před krajským soudem byl vedle
žalovaného – nyní stěžovatele také žalobce, a proto Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti
o tom, kdo je účastníkem řízení o kasační stížnosti. Kasační stížností stěžovatel napadl
rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d)
zák. č. 150/2002 Sb. pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
důvodů rozhodnutí. Důvody pak slovně stěžovatel v kasační stížnosti rozvedl. Stěžovatel také
předložil do spisu doklad o tom, že v tomto řízení za něj jedná Mgr. M. L., která má
vysokoškolské právnické vzdělání, o čemž předložil osvědčení o státní souborné zkoušce
vystavené UKPF. I když to v kasační stížnosti není výslovně uvedeno, z jejího obsahu
a stěžovatelem uplatněných důvodů vyplývá, že se domáhá zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu na základě kasační stížnosti stěžovatele věcně.
Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti ve smyslu ust.
§109 odst. 2, 3 s. ř. s.
Podstata kasační stížnosti stěžovatele spočívá v jeho nesouhlasu s výkladem ust. §22
odst. 1 zák. č. 289/1995 Sb. – lesního zákona, učiněným krajským soudem v napadeném
rozsudku a v jeho nesouhlasu se závěry krajského soudu o tom, že vlastník lesa porušil své
povinnosti dle §33 odst. 1 lesního zákona, učiněnými, podle stěžovatele, bez jakékoliv
znalosti situace, bez odborných znalostí a bez znaleckého posudku.
Nejvyšší správní soud stejně tak jako krajský soud, vychází z toho, že žalobce
podáním ze dne 30. 9. 2002 adresovaným: L. České republiky, s. p., požádal o odstranění
stromů v dosahu jejich možného pádu na jeho rodinný dům s odůvodněním, že L. ČR, s. p.,
jsou majiteli lesa na parc. č. 599 a na této parcele ve vzdálenosti do 10m od jeho domu jsou
vzrostlé smrky o průměru 50 – 60 cm, které mohou pádem ohrozit jeho majetek a životy osob.
Podle něj nebezpečí pádu hrozí jednak za nepříznivých povětrnostních podmínek a jednak
při nekontrolovaném samovolném kácení stromů, které v tomto úseku lesa existuje. Jeden
ze stromů je k vidění, zaklesnutý při pokusu o pokácení do větví sousedních stromů, jiné
stromy jsou naříznuté, avšak dosud stojící, některé v případě pádu s dosahem na dům č. p. 243
v obci L., jehož majitelem je žalobce. L. ČR, s. p., žádost žalobce postoupily Okresnímu
úřadu, referátu životního prostředí v Českém Krumlově s odkazem na §22 lesního zákona.
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2003, č. j. ŽP/6178b/02-221/Hor.-101 Městský úřad Český
Krumlov, odbor životního prostředí a zemědělství, rozhodl o stanovení rozsahu a způsobu
zabezpečovacích opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by
mohly být způsobeny pádem stromů podle §22 odst. 1 a 2 lesního zákona tak, že za 1) uložil
žalobci jako majiteli ohrožené nemovitosti, aby neprodleně, nejpozději však do 60 dnů ode
dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, smýtil na svůj náklad všechny stromy v pásu 30m
od okraje nemovitosti, přičemž plot je součástí nemovitosti, která se nachází na pozemku p. č.
544 v k. ú. L., které ohrožují svým možným pádem bezpečnost osob a majetku. Stromy se
nachází v porostu 406 A10b, na pozemku p. č. 599 v k. ú. L. Tento lesní pozemek je
v majetku L. České republiky, s. p., Hradec Králové, ve správě lesní správy V. B. Vlastník
lesa je toto opatření povinen strpět. Dále Městský úřad v Českém Krumlově uložil další
povinnosti uvedené v bodech 2) až 5). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání,
v němž namítal, mimo jiné, že stromy jejíchž smýcení bylo uloženo jemu, ohrožují i jiné
vlastníky nemovitostí, a proto by povinnost neměla být ukládána pouze jemu, dále namítal, že
se neustále mění stanoviska na stáří lesa, neboť při návštěvě Okresního úřa du v Českém
Krumlově dne 20. 11. 2002 se hovořilo o tom, že les je v mýtním věku a dal by se smýtit, ale
že není v těžebním plánu a navíc se řešila kalamita. Jinde se hovoří o předmýtním věku
a jinde zase, že se jedná o porost mýtní, nebo že porost „dosahuje téměř mýtního stáří“. Dále
žalobce namítal, že nelze přenést povinnost provedení opatření na toho, kdo je ohrožen
náhodnou těžbou prováděnou neodborně načerno. Podle žalobce povinnost provést na své
náklady nezbytně nutná opatření dle §222 (správně §22) zák. č. 289/1995 Sb. se může týkat
všech ostatních případů, kromě těch, které jsou spojeny s prodejem dřevní hmoty v mýtním
věku. Odvoláním se domáhal toho, aby Krajský úřad – Jihočeský kraj, rozhodl ve věci tak, že
předepsaná těžba v mýtním věku bude provedena vlastníkem lesa, nejlépe pak v rozsahu celé
porostní skupiny 406 A10b. Žalovaný – nyní stěžovatel rozhodnutím ze dne 10. 6. 2003, č. j.
OZZL/3223/03-Ps, odvolání žalobce zamítl a přezkoumávané rozhodnutí Městského úřadu
Český Krumlov potvrdil. Na základě žaloby žalobce podané proti tomuto rozhodnutí krajský
soud zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu I. stupně.
Na Nejvyšším správním soudu je posoudit, zda závěry krajského soudu jsou zákonné.
Podle krajského soudu stěžov atel aplikoval §22 lesního zákona zcela nesprávně. Toto
ustanovení, podle něj, dopadá pouze na případy, kdy lze vlastníku nemovitosti uložit pouze
nezbytně nutná opatření, aby se předešlo vzniku škody na jeho majetku, přičemž rozsah
nezbytně nutného opatření musí odpovídat bezprostřednímu ohrožení a musí vést pouze
k odstranění nebezpečí vzniku škody, např. před pádem stromů. Musí jít o vážné ohrožení,
které bezprostředně vlastníku nemovitosti hrozí. V daném případě nelze podle něj usuzovat
o nezbytně nutném opatření. I Nejvyšší správní soud má zato, že nezbytně nutná opatření
ve smyslu ust. §22 odst. 1 lesního zákona jsou taková opatření, které jsou (naprosto) nutná,
zapotřebí k zabránění reálně hrozící škody, v daném případě pádu stromů, nebo jejich částí.
Z konkrétních okolností případu by mělo vyplývat skutečné ohrožení nemovitostí a zařízení
žalobce pádem stromů nebo jejich částí. Že o takový případ jde, nelze dovozovat jen z toho,
že správní orgán zjistil, že se jedná o porost dosahující téměř mýtní věk a proto tedy může,
podle něj, ohrozit nemovitosti žalobce. Pojem „mýtní věk“ není vymezen v lesním zákonu,
ani ve vyhl. č. 84/1996 Sb. Dle §2 písm. l) lesního zákona, těžbou předmýtní úmyslnou
se rozumí těžba prováděná za účelem výchovy porostu a podle písm. m) téhož ustanovení,
těžbou mýtní úmyslnou se rozumí těžba prováděná za účelem obnovy porostu nebo výběr
jednotlivých stromů v porostu určeném k obnově. V §33 odst. 4 lesní zákon stanoví,
že provádět těžbu mýtní úmyslnou v lesních porostech mladších než 80 let je zakázáno
s možností povolení výjimky. Vyhl. č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování pak
provádí ustanovení lesního zákona. Nejvyšší správní soud tak vyvozuje z ust. §32 odst. 4
lesního zákona, že provádět těžbu mýtní úmyslnou lze v lesních porostech starších než 80 let.
Stromy, které se nacházejí v porostu 406 A10b na pozemku p. č. 599 v k. ú. L., jsou podle
označení starší jak 100 let. Takto je ovšem stanoven věk porostu jako právní stav
nevypovídající nic o stavu faktickém. Odůvodnit rozsah a způsob zabezpečovacích opatření
podle §22 odst. 1 lesního zákona jen tak, jak bylo učiněno v daném případě, t. j. že se jedná
o porost dosahující téměř mýtní věk, není dostačující. Za této situace Nejvyšší správní soud
souhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že v daném případě nelze usuzovat o nezbytně
nutném opatření s výjimkou těch stromů, které jsou poškozené. Námitka stěžovatele,
že v předmětném lesním porostu vlastník lesa již nahodilou těžbu provedl a nenacházejí
se zde žádné stromy, které by odpovídaly charakteru nahodilé těžby, neodpovídá zcela
skutečnosti. Z posouzení stavu lesního porostu na KN p. č. 599 v k. ú. L., obec L., okres Č.
K., učiněného Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem dne 16. 10.
2002 vyplývá, že v lesním porostu v jeho severní části došlo uvnitř porostu k poškození
stromů neznámým pachatelem, který obřezal dle zjištění 7 stromů SM u paty kmene ruční
pilkou. Tento řez je zalitý pryskyřicí a stromy jsou stále zelené, pouze u jednoho takto
obřezaného stromu bylo zjištěno, že došlo i k příčným řezům až do 1 průměru stromu v místě
řezu. Tento strom SM byl již v době, kdy bylo toto poškození zjištěno revírníkem V. K., bez
jehličí. Podle doloženého služebního deníku byl tento stav zjištěn 15. 2. 2002 a do posouzení
uvedeným orgánem nedošlo k odstranění větrem zlomeného stromu v místě uvedeného řezu
a ten byl zavěšen do stromu a nedošlo ani k pádu na zem (podle rozhodnutí správních orgánů
v této věci však tento strom byl již odstraněn a nenacház í se v uvedeném území). Podle
uvedeného Ústavu lze usuzovat, že uvedené poškozené stromy SM jsou naříznuty
i k případnému smýcení přes kmen, ale nelze posoudit do jaké hloubky v průměru kmene.
Protože se jedná o poškození ruční pilkou, je pravděpodobné, že u silnějších kmenů nedošlo
v oddenkových částech k příliš hlubokým zářezům, ale nelze to věrohodně potvrdit. Podle
návrhu na opatření tohoto Ústavu mělo dojít neprodleně v souladu se zákonem č. 289/1995 Sb., §22 bezpečnost osob a majetku, ke smýcení všech poškozených stromů SM na parc. č.
599 v k. ú. L., protože není možné zjistit, do jaké hloubky došlo k příčnému přeříznutí kmenů
a z tohoto důvodů je reálná možnost zlomení naříznutých stromů a jejich následnému pádu.
Jinak ovšem tento Ústav zjistil, že v předmětné části lesního porostu 406 A10b nejsou zjištěny
pařezy po vyvrácených stromech a z toho pohledu lze konstatovat, že předmětný lesní porost
je stabilní. Podle §2 písm. n) zákona o lesích, těžbou nahodilou se pro účely tohoto zákona
rozumí těžba prováděná za účelem zpracování stromů suchých, vyvrácených, nemocných
nebo poškozených. Poškozené stromy se v porostu nacházejí, jak výše uvedeno, odůvodnění
správních orgánů, že se jedná jen o mírné poškození, které se zavalilo (správně zalilo)
pryskyřicí a vnitřním pletivem a není ohrožena jejich životaschopnost, není přesvědčivý,
v porovnání s posouzením výše uvedeného Ústavu. Nejvyšší správní soud proto souhlasí
s krajským soudem i v tom, že podle §33 odst. 1 lesního zákona je povinen vlastník lesa
provádět přednostně těžbu nahodilou tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení
škodlivých organizmů. Těžbou nahodilou je těžba prováděná za účelem zpracování stromů
suchých, vyvrácených, nemocných nebo poškozených. Nejvyšší správní soud proto souhlasí
s právním názorem, který vyslovil krajský soud ve zrušujícím rozsudku ve smyslu §78
odst. 5 s. ř. s. a kterým je v dalším řízení správní orgán vázán, tzn. že správní orgán nestanovil
zabezpečovací opatření v nezbytně nutném rozsahu, který by odpovídal ohrožení a vedl
pouze k odstranění ohrožení žalobce ve smyslu §22 odst. 1 lesního zákona, takže správní
orgán aplikoval ust. §22 lesního zákona nesprávně, a dále, že napadené rozhodnutí vydal
správní orgán v rozporu s §33 lesního zákona, neboť žalobce v daném případě nestíhá
povinnost stromy odstranit v rozsahu určeném v napadeném rozhodnutí. Závazný právní
názor v napadeném rozsudku vyslovený směřuje jen k rozhodnutí, které bylo soudem
přezkoumáváno, tzn. k rozhodnutí správního orgánu ukládajícímu žalobci Ing. S. C., jako
majiteli ohrožených nemovitostí a zařízení smýtit na svůj náklad všechny stromy v pásu 30m
od okraje nemovitostí, tak jak je tato povinnost specifikována v rozhodnutí Městského úřadu
Český Krumlov ze dne 7. 4. 2003, č. j. ŽP/6178b/02-221/Hor.-101, když odvolání žalobce
proti tomuto rozhodnutí stěžovatel rozhodnutím ze dne 10. 6. 2003, č. j. OZZL/3223/03/Ps
zamítl a citované rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov potvrdil.
Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukazuje na povinnosti
vlastníka lesa a na to, že on je povinen provést těžbu stromů, a splnění této povinnosti nelze
v mezích daných zákonem požadovat po žalobci a na jeho náklad, pak tento jeho názor nelze
považovat za součást závazného právního názoru v ysloveného krajským soudem ve smyslu
ust. §78 odst. 5 s. ř. s., neboť krajský soud nepřezkoumával rozhodnutí správního orgánu
ve vztahu k vlastníku lesa, ale ve vztahu k žalobci.
Z důvodů v tomto rozsudku uvedených Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
žalovaného jako nedůvodnou podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalobce a náleží mu proto podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. náhrada nákladů tohoto řízení. Žalobci v tomto řízení
vznikly náklady za právní zastoupení za 1 úkon – vyjádření a 1x režijní paušál, tedy celkem
ve výši 1075,- Kč. Náhrada těchto nákladů byla žalobci přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu