ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.27.2004
sp. zn. 5 As 27/2004 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce prof. PharmDr. L. N., DrSc., zast. advokátem Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, se
sídlem AK Sládek & Partners, v. o. s., Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti žalovanému
Magistrátu hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, č. j. 9 Ca 1/2003 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 11. 2002, č. j. MHMP 133490/2002 bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí odboru matrik Úřadu městské části Praha 1
ze dne 18. 6. 2002, j. 9569/2001, kterým bylo odmítnuto prohlášení stěžovatele o nabytí
státního občanství České republiky učiněné podle ust. §18a odst. 1 a 4 zákona č. 40/1993 Sb.,
o nabývání státního občanství České republiky pro nezletilého syna R. N., v B. Proti
rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 9. 1. 2004, č. j. 9 Ca 1/2003 - 55 zamítl.
Podanou kasační stížností se nyní stěžovatel domáhá zrušení uvedeného rozsudku
soudu a namítá v ní důvody dle §103 odst. 1 písm.a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (s. ř. s.). Nezákonnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení
právní otázky možnosti nabytí státního občanství ČR prohlášením dle ust. §18a odst. 4
zákona č.40/1993 Sb. v rozhodném znění a právní otázky vymezení pojmu „dítě“, tak jak
učinil soud. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů
napadeného rozhodnutí a existenci vad řízení. Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze
ani správní orgány při vydání rozhodnutí nevzaly v potaz zásadní skutečnost, a to postup
správních orgánů v rozporu s ústavními principy. Předmětný spor je veden ve věci občanství
syna stěžovatele – občana bývalé ČSFR, nar. 19. 5. 1984 na území Slovenské republiky
rodičům, z nichž jeden rodič (stěžovatel) byl k datu narození dítěte občanem ČSR a druhý
rodič (matka) občankou SSR. Stěžovatel učinil dne 15. 8. 2001 pro svého nezletilého syna
prohlášení o nabytí státního občanství České republiky učiněné dle §18a odst. 1, 4 zákona
č. 40/1993 Sb. současně požádal o prominutí lhůty do 15 let věku dítěte, z toho důvodu,
že stěžovatel zmeškal zákonem stanovenou lhůtu k takovému prohlášení z důvodu odpírání
občanství stěžovateli ze strany úřadů ČR, přičemž tento postup byl shledán nálezem
Ústavního soudu ČR ze dne 14. 11. 2000, I. ÚS 337/99 protiústavním, nezákonným
a protiprávním. V případě, že by takovýmto protiústavním postupem nebylo stěžovateli státní
občanství ČR po dobu 3 let upíráno, učinil by stěžovatel prohlášení dle §18 odst.4 cit. zákona
ve stanovené lhůtě.
Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „za situace, kdy
předmětná podmínka věku dítěte byla ze zákona vypuštěna legislativním procesem, tj.
vydáním novely č. 357/2003 Sb., již neměl důvod k tomu, aby se ústavností cit. zákonného
ustanovení důkladně zabýval a případně řízení přerušil.“ Stěžovatel je přesvědčen, že soud byl
povinen jako orgán přezkoumávající rozhodnutí správního orgánu napadeného žalobou
zabývat se i tím, zda právě při vydání předchozích rozhodnutí správních orgánů před nabytím
účinnosti novely nebyl porušen zákon, neboť nedodržení takového postupu by bylo
porušením čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, tedy zkrácením práva na spravedlivý proces, k čemuž
právě v předmětné věci došlo. Při soudním přezkumu musí soud posuzovat aplikaci právních
předpisů ve znění účinném v releva ntní době. Napadené rozhodnutí správního orgánu bylo
vydáno před novelou zákona č. 40/1993 Sb., provedenou zákonem č. 357/2003 Sb., nikoli až
po jejím přijetí. Městský soud by při správném postupu musel zjistit, že správní orgán
aplikoval právě protiústavní právní úpravu. Obecně platí zásada, že je posuzována aplikace ve
věci aplikovaných a nikoli neaplikovaných právních předpisů. Soud v napadeném rozsudku
konstatuje, že ustanovení §18a zákona ve znění účinném k 15. 8. 2001, tj. k datu učinění
prohlášení, zakotvuje zákonnou podmínku pro učinění prohlášení rodičů o nabytí státního
občanství ČR pro jejich nezletilé dítě, tím vymezuje osobu (dítě), pro které lze rodiči učinit
samostatné prohlášení. Osoba dítěte však byla správními orgány v předmětné věci vymezena
v rozporu s ústavními právními předpisy. Adresátem prohlášení podle §18a odst. 4 cit.
zákona ve znění účinném do 28. 10. 2003 je dítě, tedy dle ust. čl. 1 Úmluvy o právech dítěte,
„každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není
zletilosti dosaženo dříve“. Zletilosti nabývá osoba ve smyslu ust. §8 odst. 2 občanského
zákoníku dosažením 18 let věku, pokud nenabyla zletilosti sňatkem uzavřeným v období
16-18 let věku. Syn stěžovatele doposud sňatek neuzavřel, tedy ani v období 16-18 let svého
věku.
Ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, a jejich výklad a používání musí
být v souladu s Listinou základních práv a svobod, která je dle čl. 3 Ústavy její nedílnou
součástí. Ústavně konformní výklad právních norem, jak konstatoval Ústavní soud
v rozhodnutí II ÚS 371/99 ze dne 30. 3. 2000 (i dříve nález Pl. ÚS 48/95), má prioritu před
výkladem ústavně nekonformním.
Aplikace právní úpravy obsažené v §18a odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb. ze strany
správních orgánů způsobem uvedeným výše protiústavně zkrátila syna stěžovatele (osobu
zúčastněnou na řízení) na jeho právu získat občanství ČR prohlášením učiněným jeho rodiče;
stejně tak byly zkráceny i ostatní osoby, pro něž učinili prohlášení rodiče v době účinnosti
zákona č. 40/1993 Sb. ve znění do 28. 10. 2003, neboť byly omezeny věkem 15 let. Závěr
žalovaného o tom, že správní orgán nečinil výklad pojmu dítěte v souvislosti s Úmluvou
o právech dítěte, neboť není povinen vykládat zákony, ale je povinen zákony dodržovat,
obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí osvědčuje, stěžovatelem tvrzený zásah do
jeho práv zaručených ústavními zákony ze strany správního orgánu.
Skutečnost, že nezletilý syn stěžovatele dovršil věk 15 let 19. 5. 1999, tj. před
účinností zákona č. 357/2003 Sb., nelze stěžovateli přičítat k tíži jako důvod pro odepření
státního občanství ČR synovi stěžovatele, když dle aplikace právní úpravy v souladu
s ústavními předpisy ústavně konformním způsobem i dle stávající právní úpravy, má syn
stěžovatele právo nabýt státní občanství ČR prohlášením bez omezení jeho věku ke dni
učinění prohlášení. Diskriminační postup správních orgánů spočívající v aplikaci a výkladu
právní normy v rozporu s ust. čl. 1 a čl. 3 odst.1 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
je neodůvodněný a v právním řádu nepřijatelný.
Stěžovatel vytýká soudu, že nevzal v potaz skutečnost, že správní orgán vydal
rozhodnutí před novelou zákona č. 40/1993 Sb., a neposoudil soulad správním orgánem
aplikovaných právních předpisů s ústavním pořádkem. Soud neodůvodněně postupoval podle
zákona č. 357/2003 Sb., přesto, že jeho použití. při posuzování napadaných rozhodnutí
správních orgánů v předmětné věci nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že rozhodnutí byla
vydána před nabytím jeho účinnosti. Soud ani správní orgán neposoudily postavení osoby
syna stěžovatele jako „dítěte“ v souladu s Úmluvou o právech dítěte, jež je součástí ústavního
pořádku ČR. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost námitky stěžovatele stran
neodůvodněného postupu dle zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 357/2003 Sb., neboť
z rozsudku je zřejmé, že soud vycházel ze skutkového i právního stavu, který byl v době
rozhodování správních orgánů. V rozsudku je pouze konstatováno, že podmínka věku dítěte
pro učinění prohlášení o nabytí státního občanství ČR podle ust. §18a odst. 4 zák.
č. 40/1993 Sb., byla novelou cit. zákona zrušena. Dále je konstatováno, že syn stěžovatele má
možnost i nyní činit úkony směřující k nabytí státního občanství ČR podle cit. zákona
ve znění od 29. 10. 2003, pokud tak do této doby neučinil. Z uvedeného nelze usuzovat
na aplikaci novelizovaného znění zákona na po souzení případu stěžovatele. Z rozsudku
je zcela zřejmé, že se neopírá po věcné stránce o znění zákona č. 40/1993 Sb.
v novelizovaném znění.
K námitce posouzení osoby „dítěte“ žalovaný uvádí, že cit. zákon stanovil věk dítěte
pro úkony, které mohou činit pro toto dítě rodiče, nešlo tedy o definici dítěte, ale o úpravu
věku dítěte, který by byl přiměřený pro účely zákona o nabývání a pozbývání státního
občanství, a to pro úkony rodičů ve prospěch nezletilého dítěte. Proto soud neshledal zcela
zjevným, že by stanovení hranice věku bylo protiústavním z hlediska namítaných předpisů
a Úmluvy. Protiprávnost a protiústavnost předchozí právní úpravy nelze jednoznačně
dovozovat ani z provedené novelizace, kterou byla podmínka věku dítěte zrušena. Ust. §18a
odst. 4 zákona ve znění v rozhodném období neobsahovalo obecnou definici dítěte, kterou by
bylo možno nebo nutno vyložit v souladu s občanským zákoníkem, resp. s Úmluvou
o právech dítěte. Ustanovení stanovilo pouze kogentně podmínky, za nichž rodiče mohli pro
své děti učinit prohlášení o nabytí státního občanství. Správní orgán není oprávněn kogentní
ustanovení zákona vykládat jinak, měnit je nebo jejich nedodržení promíjet (§3 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, čl. 2 Ústavy). Správní orgány nejsou oprávněny
posuzovat soulad aplikovaných právních předpisů s ústavním pořádkem; toto přísluší pouze
Ústavnímu soudu. Žalovaný tak neměl ani oprávnění podat v průběhu správního řízení návrh
na zahájení řízení před Ústavním soudem o zrušení ustanovení zákona dle zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Nepřípadná je rovněž výtka Městskému soudu v Praze,
který v době, kdy rozhodoval již neměl důvod a ani nemohl podat návrh na zrušení
předmětného ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem, neboť ust. §66 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb. je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení nepřípustný,
jestliže pozbyly před doručením Ústavnímu soudu platnosti.
Namítaná tvrzení opírající se o čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a o čl. 8 odst. 1
jsou zcela irelevantní, neboť se vztahují k nabytí státního občanství narozením, nemají tedy
souvislost s ust. §18a odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb., neboť v předmětné věci nenabude dítě
státní občanství zpětně ke dni narození, ale dnem vydání osvědčení. Stěžovatelem namítaná
skutečnost, kterou se měl správní orgán i soud zabývat, a to že bylo stěžovateli odepíráno
státní občanství České republiky je pro danou věc zcela bezvýznamná. Syn stěžovatele mohl
nabýt státní občanství ČR již před datem 2. 9. 1999, a to na základě prohlášení rodičů o volbě
občanství učiněného ve prospěch dítěte podle ust. §18 zákona č. 40/1993 Sb.ve znění před
2. 9. 1999. Z textu cit. ustanovení vyplývá, že pro učinění samostatného prohlášení o volbě
státního občanství ČR pro dítě mladší 15 let nebyla stanovena podmínka českého státního
občanství jednoho z rodičů, oba rodiče mohli být ke dni učinění prohlášení státními občany
Slovenské republiky. Pro úplnost žalovaný dodává, že syn stěžovatele již nabyl státní
občanství České republiky dne 2 3. 2. 2004 na základě prohlášení o nabytí státního občanství
České republiky učiněného dle ustanovení §18c odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. S ohledem
na všechny uvedené skutečnosti považuje žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem, uplatněných poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát
pouze tvrzené skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí.
Ze spisového materiálu, který byl soudem předložen vyplynulo, že stěžovatel učinil
dne 15. 8. 2001 podle ust. §18a odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání
státního občanství České republiky ve znění platném v době úkonu, prohlášení o nabytí
státního občanství pro nezletilého syna R. N. Současně požádal o prominutí lhůty obsažené
v ust. §18a odst. 4 cit. zákona, a to 15 let věku dítěte, a to z důvodu, že zmeškání lhůty, tj.
učinění prohlášení do okamžiku, kdy syn ještě nedosáhl 15 let bylo zapříčiněno odpíráním
občanství ČR stěžovateli. Rozhodnutím odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 18.
6. 2002, č. j. 9569/2001 bylo prohlášení odmítnuto s odůvodněním, že v době jeho učinění byl
nezletilý syn starší 15 let, nebyla tudíž splněna zákonná podmínka. K žádosti
o prominutí lhůty správní orgán uvedl, že v daném případě se jedná o lhůtu zákonnou,
přičemž zákon neumožňuje správnímu orgánu její prominutí. Za nedůvodné přitom uznal
argumenty stran nemožnosti včasného učinění prohlášení z důvodu jeho potíží s nabytím
státního občanství, neboť nezletilý syn dovršil věku 15 let dne 19. 5. 1999, tedy nesplňoval
podmínky již ke dni účinnosti uvedeného ustanovení. Proti rozhodnutí o odmítnutí prohlášení
podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasí se závěrem správního orgánu I. stupně ohledně
nemožnosti prominutí lhůty, přitom odkazuje na ust. §28 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, který mohl správní orgán použít, neboť ode dne, kdy měl být úkon učiněn
neuplynul jeden rok a ve věci se jednalo o závažný důvod, který stěžovatel uvedl. V odvolání
poukazuje na skutečnost, že ust. §18a odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb. možnost prominutí lhůty
nevylučuje, tudíž a contrario tuto možnost připouští. Správní orgán měl proto zmeškání lhůty
prominout, neboť její zmeškání bylo způsobeno neústavním postupem správních orgánů i
Vrchního soudu v Praze ve věci státního občanství odvolatele, což bylo potvrzeno nálezem
Ústavního soudu I. ÚS 337/99 ze dne 20. 11. 2000 jiné skutečnosti v odvolání nebyly
namítány.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 11. 2002, č. j. MHMP 1333490/2002 bylo
odvolání zamítnuto. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyla splněna
zákonná podmínka pro prohlášení o nabytí státního občanství z důvodu, že nezletilý již ke dni
prohlášení byl starší 15 let, a proto nezbylo než prohlášení odmítnout. Dále odůvodnil, proč
nebylo možno aplikovat ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., když dle
uvedeného ustanovení lze promíjet pouze lhůty stanovené pro provedení jednotlivých
procesních úkonů v rámci správního řízení. V ustanovení §18a odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb.,
však není uvedena žádná lhůta pro provedení úkonu, ale je zde určena pouze podmínka, kdy
lze relevantně učinit samostatné prohlášení o nabytí občanství pro nezletilé dítě. Správní
orgán pouze zkoumá, zda je tato podmínka – věk dítěte - splněna, není však oprávněn ji
jakkoli modifikovat, popř. ji promíjet. Žalovaný se rovněž vypořádal s námitkou tvrzené
překážky pro učinění prohlášení na straně stěžovatele, přičemž konstatuje, že vedené spory
nemohly mít na možnost relevantním způsobem učinit prohlášení o nabytí státního občanství
pro nezletilého syna žádný vliv, neboť tento nesplňoval podmínky ust. §18a odst. 4 cit.
zákona v platném znění již ke dni účinnosti cit. ustanoven í. Nezletilý totiž dovršil 15 let dne
19 .5. 1999. Ustanovení výše citované však bylo do zákona vloženo zákonem č. 149/1999 Sb.
a nabylo účinnosti dnem 2. 9. 1999. Před tímto datem platná právní úprava neumožňovala
rodiči, popř. rodičům, učinit platně prohlášení o nabytí státního občanství ČR pro nezletilé
dítě.
V žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného uplatnil stěžovatel žalobní body stran
neaplikování ust. §28 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, když má za to, že byly u něj
dány závažné důvody pro takový postup a dále nesouhlasí s názorem, že nebylo možné před
přijetím novely zákona i před datem 2. 9. 1999 učinit prohlášení o nabytí státního občanství
ČR pro nezletilé dítě; tato možnost se dovozovala z ust. §6 zákona č. 40/1993 Sb. Skutečnost,
že nezletilý dovršil 15 let již před účinností ust. §18a odst. 4 ve znění novely č. 149/1999 Sb.
nebyla pro případ rozhodná a nebyla by překážkou pro učinění prohlášení. o nabytí občanství
ČR, pokud by žalobci nebylo odpíráno občanství ČR orgány České republiky. Podmínky pro
nabytí státního občanství prohlášením rodičů byly tak splněny s výjimkou nedodržení lhůty,
k němuž došlo v důsledku protiprávního postupu st. orgánů. V doplnění žaloby poukazuje
na právní úpravu před účinností zákona do 1. 9. 1999 a dále na to, že disproporce mezi právní
úpravou, která stanovila hranice určitého věku, jakož i omezující lhůtu k podání prohlášení
do 30. 6. 1994 a mezi ústavními zákony byla odstraněna novelou provedenou zák.
č. 194/1999 Sb. a zákonem č. 357/2003 Sb. ve znění od 29. 10. 2003, kdy byla odstraněna
hranice 15 let věku. Namítá, že žalovaný aplikoval diskriminační postup při výkladu právní
normy v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte.
Soud ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu z hlediska
jeho zákonnosti, tzn., že zkoumá, zda správní orgán postupoval při vydání rozhodnutí
v souladu s právními předpisy, přičemž vychází z právního i skutkového stavu, který existoval
v době vydání rozhodnutí.
Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud zabýval
námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud takovou vadu v právním posouzení neshledal.
Podle ust. §18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění platném v době vydání
rozhodnutí žalovaného, fyzická osoba, která měla k 31. prosinci 1992 státní občanství České
a Slovenské Federativní republiky, která nebyla státním občanem České republiky a která
měla na území České republiky trvalý pobyt podle zvláštních zákonů ke dni 31. prosince
1992 a tento pobyt dosud trvá, nebo která od tohoto data až dosud žije na území České
republiky, může učinit prohlášení o nabytí státního občanství České republiky.
Podle ust. §18a odst. 4 cit. zákona mohou rodiče, popřípadě jeden z nich pro dítě
mladší 15 let učinit samostatně prohlášení; toto dítě nemusí splňovat podmínku uvedenou
v odstavci 1), pokud je alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný i Městský soud
v Praze, že nezletilý R. N. nikdy nemohl na základě ust. §18a odst. 4 cit. zákona nabýt státní
občanství České republiky, nikoli však z důvodů stěžovatelem uváděných, ale proto, že již ke
dni účinnosti cit. ustanovení nebyly splněny podmínky, které toto ustanovení pro nabytí
státního občanství ČR na základě prohlášení rodičů o nabytí státního občanství České
republiky stanoví, a to proto, že nezletilý již překročil hranici 15 let věku. Učinil-li stěžovatel
dle cit. ustanovení zákona prohlášení o nabytí občanství v době, kdy již skutkový stav
nepochybně nemohl být pod právní normu podřazen, nelze žalovanému vytýkat,
že postupoval v rozporu se zákonem. Nebyl-li již naplněn jeden zákonný předpoklad, a to,
že dítě, pro které má být prohlášení učiněno je mladší 15 let, nemohl o mít pro právní
posouzení věci žádný význam ani přihlédnutí k řízením, které vedl stěžovatel ve věci svého
státního občanství ani to, že v této věci shledal Ústavní soud postup správního a soudních
orgánů při aplikaci ust. §17 zákona č. 40/1993 Sb. týkajícího se volby státního občanství
nezákonným. Zákonem č. 357/2003 Sb. byla hranice 15 let zrušena, přičemž tak bylo učiněno
v rámci legislativního procesu, nikoli v důsledku nálezu Ústavního soudu, který
by rozhodoval o protiústavnosti předmětného ustanovení.
Ustanovení v §18a v odst. 3, 4 a 5 cit. zákona určuje věkem 15 let osobu, pro kterou
lze prohlášení o nabytí státního občanství učinit. Nestanoví procesní lhůtu, v níž je nutno
prohlášení učinit, kterou by mohl správní orgán v rámci zákonného správního uvážení
prodloužit, popř. prominout. O takovou lhůtu by se jednalo v případě, bylo-li by prohlášení
vymezeno např. lhůtou, v níž je třeba tak učinit, např. do určitého data, do měsíce od uplynutí
15 let věku, apod. Procesní lhůta je lhůtou k provedení určitého úkonu Taková lhůta může
být, umožňuje-li tak zákon k žádosti toho, koho se procesní úkon týká, prodloužena, nemůže
však být zkrácena Pouze takovou lhůtu, resp. její běh lze v rámci správního řízení moderovat.
O takový případ se však ve věci nejedná. Věkem 15 let zákon toliko vymezoval pro koho lze
výše uvedeným způsobem občanství nabýt, nikoli však v jaké lhůtě je třeba učinit procesní
úkon.
Nelze vytýkat soudu, že se nezabýval neústavností ustanovení, které bylo ve věci
aplikováno, neboť podle ust. §66 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu bylo
podání návrhu na zrušení kontroverzního ustanovení nepřípustné, protože předmětné
ustanovení §18a již bylo novelizováno tak, že důvody vytýkané nezákonnosti odpadly (byla
zrušena hranice vymezující dítě - 15 let, kterou považoval stěžovatel za diskriminující
a odporující Mezinárodní úmluvě o ochraně práv dítěte i občanskému zákoníku).
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z podané kasační stížnosti, však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mě lo trpět
řízení před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které
stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze obecně
uvádí existenci vad řízení z nichž dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro
nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze,
že se žalovaný, jak vyplynulo ze správního spisu, zabýval všemi podstatnými skutečnostmi,
které stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, a zhodnotil je po stránce skutkové i právní.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. Stěžovatel v podané žalobě neuvedl nic, co by zpochybňovalo
skutkový stav, tak jak byl žalovaným zjištěn a v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsán,
jeho žalobní námitky, ostatně stejně jako nyní uváděné stížní důvody směřovaly pouze
do nesprávného právního posouzení. Námitky stěžovatele dle §103 odst. 1 písm. b) a d)
s. ř. s. jsou proto neopodstatněné.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru , že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Přitom nemohl
odhlédnout od skutečnosti, že v současné době zletilý syn stěžovatele, o jehož občanství se ve
věci jednalo, již nabyl státní občanství dne 23. 4. 2004 na základě prohlášení o nabytí státního
občanství České republiky učiněného dle ustanovení §18 c zákona č. 40/1993 Sb., v platném
znění.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu