Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28.02.2005, sp. zn. 5 Azs 143/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.143.2004

Zdroj dat je dostupný na http://www.nssoud.cz
ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.143.2004
sp. zn. 5 Azs 143/2004 - 62 ROZSUDEK Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: A. W. M., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou v Teplicích, Sládkova 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2003, č. j. 15 Az 32/2003 – 31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává . Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2002, č. j. OAM-4030/CU-06-P16-2001, žalovaný zastavil řízení o udělení azylu podle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 9. 4. 2002 žalobou, ve které namítal, že se k prvnímu pohovoru konanému dne 1. 3. 2002 nedostavil z důvodu roztržky se strážníkem v jídelně. Strážník jej urazil a podlomil jeho psychiku a tak pohovor žalobce zmeškal. Vyčkával, než bude předvolán znovu. Dne 9. 4. 2002 bylo žalobci sděleno, že řízení bylo zastaveno. S tímto nesouhlasí, neboť návrat do vlasti by pro něj znamenal smrt. O žalobě rozhodl soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2003 tak, že ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalovaný se bez vážného důvodu dvakrát nedostavil k pohovu, aniž by se omluvil, přičemž druhá výzva k pohovoru mu byla doručena dle ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu, neboť se nezdržoval v místě svého hlášeného pobytu pro svůj svévolný odchod. Soud dospěl k názoru, že žalovaný na základě řádně zjištěného stavu věci aplikoval ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu. Proti předmětnému rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Včas podanou kasační stížností napadá stěžovatel rozsudek z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že žalovaný nesprávně využil institutu náhradního doručení dle ustanovení §24 odst. 2 zákona o azylu bez toho, aniž by se předtím pokusil doručit řádným způsobem tak, jak to předpokládá ustanovení §24 odst. 1 zákona o azylu. Institut náhradního doručení lze použít pouze tehdy, kdy se nepodařilo doručit písemnost do vlastních rukou dle ustanovení §24 odst. 1 zákona o azylu nebo v případě, kdy žalovaný dojde hodnověrně ke zjištění, že žadatel o azyl se na místě, kde je hlášen k pobytu, dlouhodobě nezdržuje. Zákon tedy stanoví, že nepřítomnost žadatele musí být hodnověrná a dlouhodobá. Podle §82 zákona o azylu je žadatel o azyl oprávněn opouštět pobytové středisko na dobu nejdéle 30 dní. Jedná se proto o právo žadatele o azyl, které nesmí být jakkoli omezováno a jeho výkon správním orgánem jakkoliv ztěžován či správním orgánem zneužíván. Stěžovatel opustil pobytové středisko v polovině února 2002. Opuštění žalovanému předem nahlásil a uvedl adresu, na které se bude zdržovat. Z toho vyplývá, že žalovaný musel vědět, že stěžovatel středisko opustil na omezenou a zákonem stanovenou dobu ne delší než 30 dnů a musel vědět, kde se stěžovatel zdržuje a že se nejpozději před uplynutím 30 dnů hodlá vrátit. Proto se stěžovatel domnívá, že žalovaný neměl oprávnění využít institutu náhradního doručení bez toho, aniž by předtím doručoval dle ustanovení §24 odst. 1 zákona o azylu. Pro tuto vytýkanou vadu řízení měl Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel považuje druhou výzvu žalovaného za šikanózní, neboť žalovaný věděl, že se stěžovatel nebude v místě střediska zdržovat a tak se nedozví o konaném pohovoru. Žalovaný tak zneužil práva stěžovatele krátkodobě pobývat mimo pobytové středisko ve svůj prospěch tak, aby byly naplněny podmínky pro zastavení řízení. Stěžovatel dále podotýká, že výzvy byly na sebe navazující s krátkým časovým rozestupem a rozhodnutí bylo ihned poté, co se stěžovatel ke druhému pohovoru nedostavil. Dále stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje stižní důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když namítá, že se soud nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v žalobě. Soud neposoudil především existenci překážky vycestování. Navrhuje rozsudek soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zároveň žádá o přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti a došel k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Podle §24 odst. 1 zákona o azylu se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Dle ustanovení §24 odst. 3) zákona o azylu po hodnověrném zjištění, že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, se v případě, že místo jeho pobytu není známo, doručení provede podle odstavce 2. Podle §23 odst. 2 zákona o azylu je stěžovatel povinen se dostavit na předvolání ministerstva k pohovoru. Podle §25 písm. d) zákona o azylu se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se žadatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout. Dle ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu lze postupu dle odstavce druhého citovaného ustanovení (náhradního doručení), použít za splnění zákonných podmínek. Jednou z těchto podmínek je, že se žadatel dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu. Žalovaný, jak vyplynulo ze spisového materiálu, v písemnosti nazvané II. předvolání k pohovoru ve věci řízení o azylu ze dne 1. 3. 2002 mimo času a místa konání pohovoru uvedl: „vzhledem k tomu, že se jmenovaný nezdržuje v místě svého hlášeného pobytu, byla písemnost doručena podle §24 odst. 3 zákona o azylu. Oznámení o uložení písemnosti vyvěšeno dne 1. 3. 2002 a svěšeno dne 11. 3. 2002.“ Formulace užitá v druhém předvolání, jíž správní orgán zdůvodnil zvolený způsob doručování, je převzata z ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu. Dokumentem svědčícím o pohybu stěžovatele, který je součástí spisu, je výpis z počítačové databáze (tzv. evidenční karta). Z tohoto dokumentu je patrno a žalovaný z něho vycházel, že stěžovatel dne 22. 2. 2002 svévolně opustil pobytové středisko. Žalovaný dne 1. 3. 2002, kdy se měl konat první pohovor ve věci řízení o azylu, poté, co se stěžovatel bez řádné omluvy k pohovoru nedostavil, ačkoliv měl řádně doručeno, vyhotovil II. předvolání k pohovoru na den 12. 3. 2002. Tuto písemnost s odvoláním na ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu vyvěsil ještě téhož dne na úřední desce. Tento postup doručování má oporu v zákoně. Aplikovat ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu byl žalovaný oprávněn za předpokladu, že byly ke dni vyvěšení druhé výzvy k účasti na pohovoru splněny výše uvedené zákonné podmínky. V daném případě k datu vyvěšení, tj. k 1. 3. 2002, musel žalovaný hodnověrně prokázat, že se stěžovatel v místě pobytového střediska dlouhodobě nezdržuje. Stěžovatel, jak je patrno z evidenční karty, se v pobytovém středisku ke dni vyvěšení předmětné výzvy nezdržoval 7 dní. Přesto, že zákon o azylu termín „dlouhodobě“ pro účely zákona nedefinuje, lze výkladem dojít k závěru, že v daném případě byla podmínka dlouhodobosti naplněna. Ve věci je nutné vycházet z toho, že stěžovatel požádal v České republice o azyl (dne 22.11.2001) a byl podle obsahu správního spisu, poučen jako účastník řízení o udělení azylu (poučení převzal 22. 11. 2001). Žalovaný předvolal stěžovatele k pohovoru ke spolehlivému zjištění skutečného stavu věci na den 1. 3. 2002, stěžovatel předvolání převzal 12. 2. 2002, avšak k pohovoru dne 1. 3. 2002 se nedostavil. Po převzetí předvolání k pohovoru a datem konání pohovoru dne 22. 2. 2002 svévolně opustil P. Č. Ú. V době, kdy žalovaný stanovil datum pohovoru a kdy stěžovatel věděl, že jeho žádost je projednávána se tedy nejen k pohovoru (1. 3. 2002) nedostavil, ale rovněž opustil P. Č. Ú. aniž splnil postup dle §82 odst. 2 zákona o azylu, to je oznámil písemně ministerstvu opuštění střediska a uvedl adresu, na které se bude zdržovat a délku pobytu mimo pobytové středisko. V obsahu správního spisu toto písemné oznámení není. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že tak písemně učinil, neuvádí však na jaké adrese se zdržoval, a v tomto směru ani nenavrhuje (ani nepředkládá) důkazy. Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti je jen obecné, neurčité, přizpůsobené požadavkům zákona, bez konkrétního obsahu. O tom, že stěžovatel před odchodem z pobytového střediska, to je před 22. 2. 2002, nesplnil povinnosti stanovené v §82 odst. 2 zákona o azylu nemá proto Nejvyšší správní soud důvodu pochybovat. Tento soud již ve svém jiném rozhodnutí (rozsudku ze dne 30. 4. 2004, č. j. 5 Azs 16/2004 – 53) dospěl k závěru, že podmínky doručení předvolání k pohovoru v pobytovém středisku uložením podle §24 odst. 2 a 3 zákona o azylu jsou splněny, jestliže žadatel o azyl opustil pobytové středisko, aniž v souladu s §82 odst. 2 zákona o azylu oznámil ministerstvu písemně v příslušné lhůtě opuštění střediska včetně uvedené adresy, kde se bude nadále zdržovat, a délky pobytu mimo pobytové středisko. Z tohoto závěru vychází i v této věci, V postupu žalovaného při doručování předvolání stěžovateli k pohovoru na den 12. 3. 2002 nespatřuje porušení zákona. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Ve věci měl úspěch žalovaný a má proto právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovaný jednak náhradu nákladů nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady nevznikly a proto soud rozhodl tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. 2. 2005 JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší správní soud
Datum rozhodnutí / napadení:28.02.2005
Číslo jednací:5 Azs 143/2004
Forma /
Způsob rozhodnutí:
Rozsudek
zamítnuto
Účastníci řízení:Ministerstvo vnitra
Prejudikatura:
Kategorie rozhodnutí:C
ECLI pro jurilogie.cz:ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.143.2004
Staženo pro jurilogie.cz:09.03.2024