ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.159.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: R. A., zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 8,
702 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2005, č. j.
24 Az 110/2004 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna zástupce stěžovatele, advokáta Mgr. Farida Alizeye, se p ř i z n á v á
ve výši 1075 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku
shora, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 2. 2004, č. j. OAM-6307/VL20-VL02-2003, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu) a bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel opírá svou kasační stížnost o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí správního
spisu a nesprávně posoudil právní otázky související s podmínkami udělení azylu poukazuje
přitom na §3 odst. 3 a §32 odst. 2 správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení).
Správní orgán i soud se omezily na nepodložená konstatování, že v zemi původu, tj. v Gruzii
mu žádné pronásledování nehrozí. Uvádí, že se nevypořádaly s pojmem „nedůvodně“ neboť
bez jeho jasné definice nemohly s jistotou dospět k závěru, že skutečnost, že je pronásledován
osobami, které protizákonně a za použití fyzického násilí proti jeho vůli jej chtěly přimět
ke vstupu do strany A., nespadá do kategorie pojmů pronásledování pro příslušnost k sociální
skupině nebo ohrožení jeho osobní svobody. Kasační stížnost pak opírá o důvody podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost odkazuje
přitom na správní spis a v něm uváděné skutečnosti.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohou stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci §12
písm. b) zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá,
že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu
se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu
vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální
skupině, do níž podle jeho názoru patří.
Soud na tomto místě připomíná, že zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální
skupině“ dále nerozvádí. Tento termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn.
Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden
představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade
důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být
nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných
důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina
rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje,
zda skupina je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti
vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam,
kde je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená či pro lidskou
důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Především však role
pronásledování není definičním prvkem, jež určuje sociální skupinu, byť fakt pronásledování
pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána,
resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité sociální
skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá sociální
skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň
takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného
rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných
osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti
poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu stěží
lze hovořit o sociální skupině, kterou stěžovatel ani neidentifikuje, ale zejména z ničeho
nevyplývá, že by se s udávaným problémem potýkalo více osob a byly tak objektivně nějakou
sociální skupinu schopny vytvořit.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného způsobu
provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Soud připomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému
správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než
jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Z obsahu správního spisu je však zřejmé, že žalobce měl možnost vyjádřit
se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění; jak vyplývá
z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval;
nic ze správního spisu nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí odpovědně
a svědomitě. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán dospěl k závěru,
že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti nepodřaditelné pod důvody pro udělení azylu,
ze kterých nebylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti takovou obavu, kterou by
bylo možno reálně považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých
politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování
ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Gruzii z důvodů pronásledování
za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo politického
přesvědčení. Podstata stěžovatelových potíží počala v době, kdy byl obtěžován muslimy,
ač sám pravoslavného vyznání, aby vstoupil do strany A., to ale odmítl. Po té následovalo
vyloučení ze studia na vysoké škole, což dává do souvislosti s tím, že vedení školy je v této
straně. Proto bylo zbytečné si na postup školy stěžovat. Pokoušel si najít zaměstnání, ale
protože je v Gruzii mále pracovních příležitostí a na přesídlení neměl dostatek peněz. Před
parlamentními volbami za ním chodil příznivci strany stále častěji; rozhodl se zemi opustit.
Při řešení svých problémů se obrátil na gruzínskou policii jen jednou, a to před 6 lety, když
byl fyzicky napaden.
Popisovaná situace však pro politický aspekt nesvědčí, neboť nebyl předložen
žadatelem o azyl žádný důkaz o tom, že by to byla vůle státních orgánů a jejich aktivita
namířená vůči osobě stěžovatele. Ze zpráv, které si žalovaný opatřil, ale např. ani z aktuálního
zpravodajství významné nevládní organizace Human Rights Watch nevyplývá, že by otázka
nátlaku ke vstupu do politické strany představoval identifikovatelný problém, se kterým by
se Gruzie potýkala.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky
stěžovatele o tvrzeném nedostatečném dokazování a jeho vlivu a o nesprávném posouzení
právní otázky o vadnosti předcházejícího správního řízení dle ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 vycházel. Správní
orgán nemá povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Správní orgán
musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení
azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Takovýto postup by vedl postupně ke zneužívání tohoto institutu. V daném
případě žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelem postupoval
naprosto korektně.
Stěžovatel nijak neprokázal, že by psychický nátlak či vyhrožování přicházelo
ze strany státních orgánů; byť subjektivně se cítí být v nebezpečné situaci, nezakládá to žádný
důvod pro úvahy o přiznání azylu podle §12 zákona. Nelze v této konkrétní situaci
ani spatřovat důvod, který by vyvolával pochybnosti o vyhodnocení situace žalovaným ve
smyslu §14 zákona o azylu, totiž že azyl z humanitárních důvodů neudělil. Soud I. stupně
správně vyhodnotil okolnosti, které stěžovatele provázely, jako takové, jež neodůvodňují
udělení azylu podle zákona o azylu. Pronásledování ve smyslu zákona předpokládá aktivní
podíl státních složek, což v daném případě nebylo prokázáno. Pro udělení azylu za účelem
sloučení rodiny ve smyslu §13 objektivně nebyly splněny podmínky.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem
na §77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající
se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení,
totiž rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných
procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s., podle něhož soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto
místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou
aktivity žadatele o azyl. Český zákon o azylu nezakotvuje v režimu azylového řízení zásadu
in dubio pro reo, pokud jde o tvrzení žadatele o azyl. V praxi pak zmírnění důsledků
neexistence této zásady představuje rozdělení důkazního břemene mezi žadatele a stát tím
způsobem, že stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí
unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby. Žalovaný v tomto
případě postupoval způsobem, který odpovídá výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační
směrnice Evropské Unie (směrnice č. 2004/83/EC z 29. 4. 2004, o minimálních zárukách
pro udělování a odnímání statusu uprchlíka a komplementárních forem ochrany v členských
státech). To považuje Nejvyšší správní soud za možné i v případě, kdy ještě nebyla taková
směrnice implementována, neboť není v rozporu s dosavadními zákony České republiky.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. V moderním právním
státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §14 zákona o azylu,
umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje
kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem,
zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.
Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce
vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého
neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu
pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob
užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný
prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě,
např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu,
jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí
určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může
být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc
omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném
paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu
hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „ lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady
správního řízení, pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního,
onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitka uplatněnou v tomto ohledu neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně. O požadavku na ustanovení advokáta nebylo
znovu rozhodováno, neboť ten byl ustanoven již krajským soudem, a to i pro řízení o kasační
stížnosti. O jeho odměně v řízení o kasační stížnosti pak bylo rozhodnuto v souladu
s ust. §11 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif) a byla přiznána odměna za převzetí a přípravu zastoupení
ve výši 1000 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za jeden úkon
podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. července 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu