ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.177.2004
sp. zn. 5 Azs 177/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: J. H., zastoupeného Mgr. Pavlou Ducháčkovou, advokátkou se sídlem Pospíšilova
72, Česká Skalice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 15. 3. 2004, č. j. 30 Az 49/2003 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Soudem ustanovené advokátce Mgr. Pavle Ducháčkové se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 6. 5. 2003,
č. j. OAM-2669/VL-07-K04-2000 nebyl žalobci udělen azyl dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle
§28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Krajský
soud v Hradci Králové tak, že ji výše označeným rozsudkem zamítl. Rozsudek uvedeného
soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatel namítá nesprávné posouzení
splnění zákonných podmínek pro udělení azylu stanovených v §12 zákona o azylu. Ačkoliv
ve zprávě MZV USA o dodržování lidských práv na Ukrajině, kterou soud cituje, se uvádí,
že nedochází k pronásledování osob a situace v oblasti dodržování lidských práv na Ukrajině
je v podstatě dobrá, není toto tvrzení v případě stěžovatele pravdivé. Z Ukrajiny odešel
s ohledem na vydírání a výhrůžky ze strany mafie. Není-li mu ze strany státu zajištěna
bezpečnost, potom dodržování lidských práv na Ukrajině není takové, aby mu mohlo být
odmítnuto udělení azylu. V případě jeho návratu na Ukrajinu bude pronásledován.
Soud rovněž pochybil a jeho rozsudek je zatížen vadou řízení, vycházel-li ze zprávy
MZV USA za roky 2000 a 2001, když je známo, že situace v oblasti dodržování lidských práv
na Ukrajině se mění. Soud tak si měl obstarat novou zprávu za rok 2002.
Stěžovatel uplatňuje v kasační stížnosti důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Na základě výše uvedeného navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu, současně žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti a ztotožnil se s důvody, pro které byla žaloba krajským soudem zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 10. 11. 2000 žádost na zahájení
řízení o udělení azylu, svoji vlast opustil v září roku 1999 kvůli problémům s mafií;
provozoval prodejní stánek a členové mafie na něm po čase začali vymáhat peníze. Stejné
důvody uvedl i v protokolu ze dne 25. 4. 2003, dále uvedl, že mafie mu vyhrožovala zabitím,
v případě, že nezmizí. Na policii ani na jiné státní orgány se s žádostí o pomoc neobrátil.
Důvodem žádosti o udělení azylu byla obava stěžovatele z vymahačů.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo
z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami
z vyhrožování ze strany mafie, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování
politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem,
žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení
§12 azylového zákona udělen. Obavy uváděné stěžovatelem bez dalšího nejsou z tohoto
hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české
právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgány obou stupňů
v řízení rovněž zkoumaly, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení
humanitárního azylu a dospěly k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné
úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno
zásadami správního uvážení se judikatura obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří
kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování
těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány,
ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav
v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Z výše citovaných ustanovení zákona o azylu (zejm. §12) se podává, že správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně
neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem
na §77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající
se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení, totiž
rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných
procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s, podle něhož soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelem postupoval korektně. Poskytl
procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Stěžovatel měl možnost
seznámit se s protokolem jakož i s veškerými podklady, z nichž žalovaný vycházel, včetně
zpráv MZV USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za roky 2000 2001; k výzvě
žalovaného stran doplnění podkladů a vyjádření se k těmto zprávám, tak stěžovatel neučinil.
Namítá-li stěžovatel vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný, resp. soud si neopatřily
relevantní zprávu o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině z roku 2002, činí tak poprvé
až v kasační stížnosti, když tuto skutečnost nenamítl ani v podané žalobě. V souladu
s ust. §109 odst. 4 s. ř. s. se proto Nejvyšší správní soud touto námitkou nezabýval. Jestliže
tak až v kasační stížnosti stěžovatel uvádí další zcela nové důvody vyžadující samostatné
dokazování, nelze takovouto situaci považovat za projev pochybení správního orgánu ,
resp. soudu představující vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., zejm. písm. b).,
resp. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Správní orgán stejně tak poté i krajský soud je co do
skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže
žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na nezákonné.
Z tvrzení stěžovatele o jednání vymahačů nelze dovodit, nejen že by tato okolnost
mohla být způsobilá odůvodnit udělení azylu, ale ani založit překážku vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Nevyplývá z tohoto ničím nepodloženého tvrzení, že by byl stěžovatel
nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O odkladném
účinku kasační stížnosti nerozhodoval s ohledem na přednostní vyřízení věci (§56 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokátku; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokáta částkou 1 000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53, §120
s. ř. s. ).
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu