ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.184.2004
sp. zn. 5 Azs 184/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) T. G., b) nezl. O. G., oba zastoupeni Mgr. Patrikem Kastnerem, advokátem se
sídlem v Mnichově Hradišti, Jiráskova 811, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad
Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2004, č. j. 24 Az 2200/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 1. 2004, č. j. 24 Az 2200/2003 - 23, zamítl Krajský soud
v Ostravě žalobu žalobců proti rozhodnutí Ministra vnitra ČR ze dne 22. 9. 2003, č. j. OAM-
1469/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad žalobců a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra
ČR ze dne 5. 12. 2001, č. j. OAM-4647/VL-11-OL4-2001. Tímto rozhodnutím nebyl
žalobcům udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně
bylo vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen
„stěžovatelé“) včas kasační stížnost.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “), když
namítají, že soud nesprávně posoudil právní otázku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného,
když tento neshledal v žalobě namítaná procesní pochybení a taktéž se nedůsledně zabýval
namítanou nesprávností a nepřesvědčivostí rozhodnutí správního orgánu spočívající
v nedostatečném zohlednění okolností, za nichž byly stěžovatelé nuceni opustit svou vlast.
Stěžovatelé jsou přesvědčení, že žalovaný porušil ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
a rovněž ustanovení §12, §14 a §91 zákona o azylu.
Stěžovatelé dále napadají tu část výroku rozhodnutí žalovaného, ve které žalovaný
konstatoval, že stěžovatelům neuděluje azyl humanitární. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem
soudu, který v odůvodnění rozsudku konstatoval, že stěžovatelé neuvedli v průběhu správního
řízení žádný konkrétní důvod, který by mohl vést k aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu.
Mají za to, že v jejich případě jsou naplněny podmínky pro jeho udělení, neboť v Arménii
nemají žádné zázemí, v ČR mají určité sociální vazby, zvykli si na zdejší prostředí. Nucený
návrat domů by pro ně byl spojen s těžko překonatelnými obtížemi. Stěžovatelé jsou
si vědomi, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Pokud je však rozhodnutí
o jeho neudělení součástí správního rozhodnutí, mělo by být o této části výroku vedeno řádné
řízení a tato část výroku by měla být řádně a náležitě odůvodněna. Stěžovatelé výrok
žalovaného, který pouze uvedl, „Okolnosti hodné zřetele, které by v případě žadatelky nebo
jejího nezletilého syna odůvodňovaly využití §14 zákona o azylu, správní orgán II. stupně
rovněž neshledal“, považují za nedostatečně odůvodněný. V této souvislosti odkazují
stěžovatelé na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 417/2003, kdy soud z důvodu,
že nebylo zcela zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl správní orgán k závěru
o neudělení humanitárního azylu, zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. Dále
stěžovatelé v kasační stížnosti citovali část rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j.
52 Az 46/2003. V nedostatku odůvodnění neudělení humanitárního azylu spatřují naplnění
kasačního důvodu zakotveného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a namítají,
že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že žalovaný svým rozhodnutím taktéž porušil ustanovení
§91 zákona o azylu, Vycestování by v jejich případě bylo v rozporu s mezinárodními
závazky ČR, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který
zakotvuje právo jednotlivce na respektování rodinného a soukromého života. Toto právo
v sobě zahrnuje i právo jednotlivce žít se svou rodinou. Stěžovatelé citují čl. 8 odst. 2 této
úmluvy a dodávají, že pro ČR sami nepředstavují žádné z ohrožení uvedených v čl. 8 odst. 2
Úmluvy a jejich příbuzní, od kterých se nechtějí odloučit, žijí a pracují v ČR.
Stěžovatelé se dále dovolávají čl. 10 Ústavy ČR, dle kterého jsou vyhlášené
mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána, součástí právního řádu ČR. Jestliže správní orgán
při svém rozhodnutí nerespektoval čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, pak postupoval nezákonně. Téhož pochybení se dopustil soud.
V souvislosti s kasačním důvodem dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelé
namítají, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, je v rozporu se spisy. Toto své
tvrzení dokládají tím, že správní orgán a posléze i soud označují za hlavní důvod žádosti
o azyl stěžovatelů legalizaci jejich pobytu. Správní orgán opomenul pravé důvody stěžovatelů
– tedy sloučení rodiny, jejich integraci do české společnosti a ztrátu veškerých vazeb a zázemí
v Arménii.
Stěžovatelé navrhují rozhodnutí soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně
navrhují, aby Nejvyšší správní soud přiznal jejich kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemným podáním ze dne 30. 4. 2004,
a domnívá se, že stěžovatelé žalobou zpochybňovali pouze závěry o neudělení azylu podle
§12 zákona o azylu a neexistenci překážek vycestování. Pokud stěžovatelé až kasační
stížností brojí proti neudělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu, pak je v tomto
rozsahu kasační stížnost nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Názor
stěžovatelů, že ukončení jejich pobytu na území ČR by bylo v rozporu s právem na rodinný
život nesdílí. Nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu rovněž neshledal. Navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 19. 5. 2001. V žádosti o udělení azylu paní G. T. uvedla, že svoji
vlast se synem opustili v červnu 1993, neboť v zemi byla občanská válka. O azyl žádají,
neboť nemají doklady, které by jim umožnily legálně pobývat na území ČR. Žije zde s dětmi
již od roku 1993. V stejném roce již o azyl žádala, její žádost byla v roce 1995 zamítnuta. Při
pohovoru dne 14. 11. 2001 uvedla, že z Arménie odcestovali z důvodu zemětřesení, neboť
jejich dům byl poškozen, země byla ve špatném ekonomickém stavu, navíc začala válka
s Ázerbajdžánem. Po ukončení řízení o první žádosti o azylu měla v ČR povolen dlouhodobý
pobyt, které ji však nebyl koncem roku 2000 prodloužen. Proto se rozhodla požádat o azyl
znovu. V Arménii neměla žádné problémy se státními orgány. V případě návratu by jim
nehrozilo žádné nebezpečí. Do Arménie se však vrátit nechce, protože její děti zde chodí do
školy. Po zhodnocení výsledků azylového řízení nedošel žalovaný k závěru, že by stěžovatelé
byli pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod a neshledal v jejich případě ani
existenci skutečností zakládajících odůvodněnost strachu z pronásledování v zemi původu
uvedených v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Proto vydal žalovaný dne 5. 12. 2001
rozhodnutí č. j. OAM-4647/VL-11-OL4-2001, kterým stěžovatelům neudělil azyl dle §12, §
13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a zároveň rozhodl, že se ně nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Proti rozhodnutí podali stěžovatelé rozklad.
Rozklad byl rozhodnutím Ministra vnitra ČR dne 22. 9. 2003 zamítnut rozhodnutím č. j.
OAM-1469/AŘ-2002.
Předmětné rozhodnutí o zamítnutí rozkladu napadli stěžovatelé žalobou ke Krajskému
soudu v Ostravě. Žalobou se domáhali zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu
řízení z důvodu nezákonnosti předmětného rozhodnutí, spočívajícího v porušení celé řady
procesních ustanovení správního řádu a v nesprávném posouzení skutečnosti, zda stěžovatelé
splňují podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 a zda se na ně vztahuje
překážka vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu.
Krajský soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru,
že skutkový stav byl zjištěn správně. Žalobu rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku soud
uvedl, že důvodem pro podání žádosti o azyl stěžovatelů byla snaha o legalizaci pobytu
na území ČR.
Proti výše uvedenému rozsudku podali stěžovatelé včas kasační stížnosti.
V kasační stížnosti stěžovatelé uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení,
b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při
jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst.1 písm.a) s. ř. s. spatřují stěžovatelé
v nesprávném posouzení nezákonnosti napadeného rozhodnutí soudem. Dle jejich
přesvědčení měl soud napadené rozhodnutí zrušit, neboť žalovaný porušil ustanovení §3
odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Ačkoliv
stěžovatelé uplatnili předmětnou kasační námitku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s., svým obsahem tato podporuje naplnění kasačního důvodu zakotveného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť stěžovatelé namítají vady řízení před správním orgánem.
Námitky spočívající v procesních pochybeních žalovaného stěžovatelé uplatnili již
v žalobě. Z odůvodnění na str. 4 rozsudku vyplývá, že se soud těmito zabýval a došel
k závěru, že vytýkaných procesních pochybení se žalovaný nedopustil. V odůvodnění
rozsudku krajský soud konstatoval, že se správního spisu vyplývá, že si žalovaný opatřil
potřebné podklady pro rozhodnutí, vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, své
rozhodnutí řádně odůvodnil. S výše uvedenými závěry soudu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Taktéž Nejvyšší správní soud shledal dokazování dostatečným, přesvědčivým,
stav věci byl zjištěn spolehlivě, přesně a úplně, žalovaný i soud si opatřili potřebné podklady
pro rozhodnutí, k dokazování použil všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav
věci, rozhodnutí vyplývají ze zjištěných podkladů a je dostatečně zdůvodněno. Skutková
podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit
jeho zákonnost. Uplatněný důvod podání kasační stížnosti obsažený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) nebyl naplněn.
Vdaném případě taktéž nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobní body, tak jak
je stěžovatelé formulovali v žalobě, nebyly způsobilé k podrobnějšímu přezkoumání, než jaké
krajský soud provedl. Tyto žalobní body totiž byly vlastně pouze citacemi jednotlivých
ustanovení a zásad správního řízení podle správního řádu, aniž by bylo jakkoliv
konkretizováno, v čem je porušení těchto zásad konkrétně spatřováno. Namítají-li například
stěžovatelé, že nebyl zjištěn skutečný stav věci podle §32 odst. 1 správního řádu, nebylo
možno toto tvrzení nijak dále ověřit, pokud neuvedli, jaké další důkazní prostředky měl
žalovaný provést, k jakým stěžovatelovým tvrzením ve svém rozhodování nedostatečně
přihlédl, či k jakému závěru o skutkovém stavu měl správně dojít. Kritiku správního
rozhodnutí navíc nelze založit pouze na tvrzení, že se žalovaný nezabýval žádostí řádně
a svědomitě, či že stěžovatel nebyl rozhodnutím přesvědčen o jeho správnosti. Taková
tvrzení, nejsou-li doplněna odkazem na konkrétní tvrzená pochybení, jsou vágní a soudně
nepřezkoumatelná.
Pod stižní důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze podřadit
námitku stěžovatelů spočívající v nesprávném hodnocení žalovaného a následně i soudu
ohledně důvodů, které stěžovatele vedly k odchodu z vlasti. Žalovaný i soud shodně
konstatovali, že hlavním důvodem podání žádosti o azyl stěžovateli byla snaha po legalizaci.
Pravý důvod, kterým je sloučení rodiny zcela pominuli. Stěžovatelé jsou přesvědčeni,
že splňují podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, resp. pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud názor stěžovatelů nesdílí.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Podle ustanovení §2 odst. 4 cit. zákona se za pronásledování pro účely
tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady
ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Z výpovědí učiněných stěžovateli v průběhu správního řízení jednoznačně vyplývá,
že o azyl požádali z důvodu legalizace pobytu na území ČR, jak taktéž sami v žádosti o azyl
uvedli. Stěžovatelé v průběhu celého správního řízení netvrdili, že by byli v zemi
svého původu pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod nebo že mají
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §12
zákona o azylu. Krajský soud a žalovaný pak správně vyhodnotili, že snahu po legalizaci
pobytu není možné podřadit pod důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu. Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu v případě pronásledování
nebo odůvodněného strachu před pronásledováním, ale nikoliv právem vybrat si zemi,
pobývat v ní a vytvořit si v ní podmínky pro přestěhování celé rodiny a poté, co jinými
formami nelze dále legalizovat pobyt v této zemi, požádat o azyl.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyl naplněn
stižní důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Taktéž s tvrzením stěžovatelů, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné
nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení před správním orgánem
netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení před správním orgánem
zopakovat.
Námitka stěžovatelů spočívající v kritice rozhodnutí žalovaného, který nesprávně
rozhodl o neexistenci překážky vycestování, není na místě. Nejvyšší správní soud
ze spisového materiálu zjistil, že žalovaný správní orgán I. stupně se existencí překážky
vycestování řádně zabýval. Žalovaný na základě výpovědí stěžovatelů a informací
shromážděných k situaci v zemi došel k závěru, že v případě návratu stěžovatelů do Arménie
není ohrožen jejich život nebo svoboda z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Sama stěžovatelka uvedla, že jim
v případě návratu nehrozí žádné jiné nebezpečí. Závěry žalovaného podpořil ve svém
rozsudku také soud. V odůvodnění rozsudku tento konstatoval, že ze Zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv v Arménii za rok 2000 sice vyplývá,
že podmínky ve věznicích jsou kruté a že příslušníci bezpečnostních sil běžně osoby při
výslechu bijí, svévolně zadržují a vězní osoby bez zatykače, avšak tyto skutečnosti nemají
žádnou souvislost se stěžovateli, neboť sama stěžovatelka při pohovoru uvedla, že neměla
ve své vlasti žádné problémy se státními orgány ani proti ní nebylo vedeno trestní stíhání.
V případě Arménie se nejedná o stát, který by žádal o vydání stěžovatelů pro trestný čin,
za který stanoví zákon trest smrti. Vycestování neshledal krajský soud v rozporu
s mezinárodními závazky ČR. Se závěry soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Co se týká stižních námitek stěžovatelů směřující k té části rozhodnutí žalovaného,
ve kterém rozhodl o neudělení tzv. humanitárního azylu, upraveného v ustanovení §14
zákona o azylu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelé až do podání kasační stížnosti
žádné konkrétní důvody, v nichž by měla být spatřována nezákonnost této části napadeného
rozhodnutí, neuváděli. Správní orgán neshledal u stěžovatelů důvody hodné zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu a krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně
uvedl, že výroky napadeného rozhodnutí podle §13, 14 zákona o azylu, považuje za zákonné,
neboť v řízení před žalovaným nebyly zjištěny skutečnosti, které by svědčily pro aplikaci
těchto zákonných ustanovení. Pokud se tedy stěžovatelé až v kasační stížnosti začínají
dovolávat udělení především humanitárního azylu, nutno vycházet z toho, že v kasační
stížnosti uvádí důvody, které neuplatnili v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohli, tedy důvody, pro něž je kasační stížnost nepřípustná podle
§104 odst. 3 s. ř. s. V této souvislosti je třeba poukázat i na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.,
dle kterého soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatelé uplatnili poté, co bylo vydáno
napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkou podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu