ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.185.2004
sp. zn. 5 Azs 185/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: M. S., zastoupeného Mgr. Alenou Tichou, advokátkou se sídlem v Jablonci Nad
Nisou, Liberecká 3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.
3. 2004, č. j. 46 Az 617/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2003, č. j. OAM-10322/VL-10-P11-2001,
nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo žalovaným
rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
která byla rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č. j. 46 Az 617/2003 - 23 jako nedůvodná zamítnuta
.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky dle ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(s. ř. s.). Stěžovatel uvádí, že v řízení před žalovaným správním orgánem uvedl důvody,
pro které opustil vlast, když nebyl schopen vrátit vypůjčené peníze a měl obavy z jejich
vymáhání, tento stav vyústil ve fyzické napadení a výhružky zabitím pokud dluh nezaplatí.
Na policii se neobrátil, neboť tato je zasažena obrovskou korupcí a slouží zájmům různých
vyděračských skupin. Za této situace, kdy státní orgány nejsou schopny ochránit jeho život
a zdraví a poskytují ochranu kriminálním živlům, rozhodl se zajistit si svoji bezpečnost
odchodem ze země. Dále uvádí, že je nemocný – trpí hepatitidou typu B a C, musí dodržovat
dietu a potřebuje specializovanou lékařskou péči. V Bělorusku se žádného léčení
bez poskytnutí úplatků nemohl domoci, nemohl dodržovat dietní režim, neboť neměl práci
a pravidelný příjem. Těmito skutečnostmi se však krajský soud nezabýval. Skutečným
důvodem jeho žádosti o azyl byla tedy elementární neschopnost běloruských státních orgánů
zajistit mu bezpečnost před kriminální činností soukromých osob a tolerování a podporování
korupce v řadách policie. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že jsou
v jeho případě dány důvody pro udělení azylu dle §12 nebo §13 zákona o azylu a s ohledem
na jeho zdravotní stav také podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu. Na území Běloruska se vrátit nemůže, neboť by tím byl ohrožen jeho život. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; součástí podané kasační stížnosti je i návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Praze, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Žalovaný ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkázal na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. K tvrzení stěžovatele
v kasační stížnosti žalovaný uvádí, že stěžovatel nebyl ve své zemi ohrožen pro uplatňování
politických práv a svobod, své polické názory, rasu, národnost, náboženství či příslušnost
k určité sociální skupině. Pokud jde o zdravotní stav stěžovatele, žalovaný uvádí, že tuto
skutečnost stěžovatel v rámci správního ani soudního řízení nikdy nezmínil. Kasační stížnost
považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání odkladného účinku a navrhl její
zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 19. 10. 2001. V žádosti o udělení azylu stěžovatel uvedl, že není a nebyl členem
žádné politické strany a nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. Svoji vlast opustil
pro problémy s věřitelem, v Bělorusku neměl práci, a proto si vypůjčil peníze, které však
nemohl vrátit. Věřitel na něm dluh vymáhal za pomocí mafie, přičemž došlo k fyzickému
napadení stěžovatele. Proto se rozhodl odjet do České republiky, vydělat si zde peníze a dluh
vrátit. Česká republika je pro něj cílovým státem, chtěl by zde pracovat. Při pohovoru
k žádosti o udělení azylu, konaném dne 28. 1. 2003 stěžovatel uvedl, že do České republiky
přijel poprvé v r. 1997 a to za prací, byl kontrolován cizineckou policií a dostal zde zákaz
pobytu. V květnu 1998 odjel z ČR na Ukrajinu, následně pak střídavě pobýval na Ukrajině
a v Bělorusku. Do České republiky přijel z Ukrajiny v říjnu 2001, měl 20-ti denní vízum
a 18. dne požádal o azyl, když se o této možnosti dozvěděl od známých z Ukrajiny, se kterými
v ČR pracoval. Jeho cílem je vydělat si zde peníze na zaplacení dluhu, měl zde již slíbenou
práci a po příjezdu začal ihned pracovat. V Bělorusku si vypůjčil peníze na úhradu svých
předchozích dluhů, tyto však nesplácel. Věřitel po něm peníze vymáhal, poslal
na něj vymahače, kteří jej zbili. Napadení policii nenahlásil, neboť by to bylo z jeho strany
hloupé, když policie je s takovými lidmi, jako je jeho věřitel propojena. Na dotaz správního
orgánu, proč si vypůjčil takovou sumu peněz (1700 USD), když věděl, že je nebude moci
vrátit, stěžovatel odpověděl, že chtěl odjet za prací do Portugalska, ale nezískal vízum
a tak odjel do ČR. V Bělorusku se pokoušel najít si lépe placenou práci, ale vyžadovali
po něm úplatek a neměl jistotu, že by nebyl po čase z důvodu snižování stavu propuštěn. Jiné
problémy než ty které uvedl v Bělorusku neměl. Na dotaz jak si představuje svoji budoucnost
odpověděl, že si je vědom toho, že nemá šanci dostat azyl, pouze se bojí toho, že jeho věc
bude rozhodnuta brzy a on ještě nevydělal dostatek peněz.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 4. 2003, č. j. OAM-10322/VL-10-P11-2001, rozhodl
o neudělení azylu z důvodu nesplnění podmínek dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu a rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného, podané ke Krajskému soudu v Praze stěžovatel
zopakoval důvody, jež ho vedly k podání žádosti o azyl (problémy s vymahači dluhu a mafií)
a v obecné rovině namítl porušení procesních ustanovení zák. č. 71/1967 Sb., správní řád,
když tvrdil, že se žalovaný jeho žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě, nezjistil přesně
a úplně skutkový stav a neopatřil si dostatek důkazů pro své rozhodnutí, stav věci nebyl
spolehlivě zjištěn, nebylo provedeno řádné zhodnocení důkazních prostředků a rozhodnutí
není přesvědčivé. Dále tvrdil, že jsou u něj naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu a existuje u něj překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu,
neboť v jeho zemi panují poměry, jež mu nedovolují vrátit se zpět.
Krajský soud v Praze dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného v rozsahu
námitek, uplatněných stěžovatelem, ke stejnému skutkovému a právnímu závěru jako
žalovaný správní orgán a protože napadené rozhodnutí žalovaného netrpělo nezákonností,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že námitka ohledně
nedostatečně zjištěného stavu věci a procesních pochybení byla uplatněna pouze v obecné
rovině, přičemž z obsahu předloženého spisu vyplynulo, že si žalovaný opatřil dostatek
podkladů k objasnění skutečného stavu věci a důkazy použité jako podklad pro rozhodnutí
žalovaného poskytly možnost spolehlivého zjištění stavu věci a představují dostatečný
podklad pro rozhodnutí. Důvody uplatněné žalobcem (potíže stěžovatele se soukromými
osobami, nezaměstnanost a ekonomická situace v Bělorusku) nezakládají důvod pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu nebyly dány ani důvody pro udělení azylu dle §13
a §14 zákona o azylu. Ohledně překážek vycestování dle §91 zákona o azylu soud uzavřel,
že stejně jako žalovaný neshledal u stěžovatele existenci taxativně uvedených překážek
vycestování.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Praze v mezích uplatněného důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný
právní názor, který je však nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozsudku soudu neshledal.
Krajský soud v Praze při vlastním přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí správního
orgánu správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování
žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu posoudil soud právní otázku v předcházejícím
řízení správně a stejně tak je výrok rozhodnutí krajského soudu, obdobně jako napadené
rozhodnutí žalovaného, dostatečně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní
institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým,
hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí
azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských
práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána Institut
azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních
lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako
na pronásledování.
Nejvyšší správní soud proto k námitce stěžovatele, že soud prvního stupně nesprávně
zhodnotil aplikaci ustanovení §12 zákona o azylu konstatuje, že jeho důvody uvedené
v průběhu řízení o udělení azylu – tj. obavy z vydírání a pronásledování soukromými osobami
pro nezaplacený dluh nejsou v daném případě zákonnými důvody pro udělení azylu na území
České republiky, jež jsou taxativně vymezeny v ustanovení §12 zákona o azylu . V případě
stěžovatele pak nejsou dány ani důvody pro udělení azylu dle §13, resp. §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí krajského soudu i na rozhodnutí
žalovaného dospěl k závěru, že skutečnosti uváděné stěžovatelem nejsou ani důvodem
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Dle §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Pokud tedy stěžovatel v kasační
stížnosti uvádí skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu a tvrdí, že jsou u něj z tohoto
důvodu splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, jedná
se o nové skutečnosti, které stěžovatel neuvedl ani v řízení před správním orgánem, ani
v řízení před krajským soudem. S ohledem na citované ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. k nim
proto Nejvyšší správní soud v tomto řízení nepřihlížel.
Žalovaný a následně i soud se tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. nedopustily.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti..
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53,
§120 s. ř. s. ).
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu