ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.20.2005
sp. zn. 5 Azs 20/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové a v právní věci
žalobce: Y. D., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem AK Františkánská
7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci, ze dne 13. 10. 2004, č. j. 62 Az 510/2003 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 3. 2003, č. j. OAM-999/VL-07-19-2003, byla
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Žalobu proti rozhodnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci výše označeným rozsudkem zamítl. Proti
tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítá nesprávné posouzení právní
otázky v předcházejícím řízení. Stěžovatel se ve své zemi dostal do finančních potíží, kdy
vymahači dluhů, které měla mít stěžovatelova matka, jej pronásledovali, způsobili mu
i zranění na ruce. Použili osob ze zločineckých struktur a stěžovatel tak byl ohrožen na zdraví,
ale i na životě. Pokud hledal ochranu u státních orgánů, zjistil, že i tyto jsou součástí
zločineckých struktur, nezbylo mu než vycestovat ze země a požádat o azyl. Stěžovatel
je přesvědčen, že je u něj dán důvod k udělení azylu dle §12 písm. b) zákona, neboť patří
do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur. Stěžovatel má rovněž za to, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného skutkového stavu
nebylo možno ve správním řízení spolehlivě rozhodnout. Soud rovněž ponechal zcela bez
povšimnutí návrh na provedení důkazu výslechem pana V. B.; v odůvodnění napadeného
rozhodnutí není vůbec uvedeno, jakými úvahami se soud řídil při rozhodování o zamítnutí
tohoto důkazního návrhu. Z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud byl povinen přezkoumat napadené rozhodnutí i
správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný se
dopustil porušení správního řádu minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl
dokazování ve věci. Rozhodnutí žalovaného rovněž neodpovídá ust. §47 odst. 3 správního
řádu, když zde uvedené odůvodnění považuje za nedostatečné. Stěžovatel nesouhlasí ani se
způsobem, s jakým se soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážky
vycestování. Stěžovateli v případě jeho návratu do vlasti hrozí nebezpečí mučení, nelidského
a ponižujícího zacházení, těmito okolnostmi se však ani žalovaný úřad ani soud nezabývaly. S
ohledem na uvedené důvody, které lze podřadit pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, požaduje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
současně namítá, že v přednesu věcné situace stran nesprávného posouzení právní otázky
soudem, se tato míjí s příběhem předneseným stěžovatelem v řízení před správním orgánem,
třeba v tom, že snad před vydíráním hledal ochranu u státních orgánů, od čehož potom odvíjí
další. Není zřejmé, k prokázání čeho soudu navrhoval vyslechnout jiného žadatele o azyl;
v žalobě se stěžovatel omezil pouze na výčet ustanovení správního řádu, která měl správní
orgán porušit a obecné zpochybnění závěru o zjevné nedůvodnosti žádosti o azyl,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak rozhodnutí soudu byla vydána
v souladu s právními předpisy. V dalším žalovaný odkázal na správní spis; kasační stížnost
navrhuje jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 9. 3. 2003. Jako důvod, pro který žádá o udělení azylu v České republice, uvedl
vydírání neznámými osobami pro dluh matky. Neměl žádné peníze na zaplacení, vymahači
mu začali vyhrožovat zabitím a zranili jej na ruce. Odjel proto ke své babičce, poté se rozhodl
odcestovat do České republiky. V pohovoru ze dne 20. 3. 2003, konaném na žádost
stěžovatele v ruském jazyce, uvedl opět důvody, pro které podal žádost o azyl; během pobytu
u babičky neznámými vyděrači kontaktován nebyl, nechtěl však u ní zůstat, neboť se obával,
že by ho tam mohli najít. Dále uvedl, že se neobrátil s žádostí o pomoc na policii, protože měl
strach z vyděračů. Neobrátil se ani na žádnou jinou instituci. Rozhodl se Ukrajinu opustit,
po příjezdu do České republiky v roce 2002 zde pobýval nejprve na základě platného
turistického víza, po skončení jeho platnosti zde pobýval nelegálně. Chtěl pracoval, ale byl
zadržen příslušníky cizinecké policie, obdržel správní vyhoštění, proto se rozhodl vstoupit
do azylového řízení. Závěrem vypověděl, že neměl nikdy žádné problémy se státními orgány,
v případě návratu se obává pouze výhrůžek vyděračů, jiné důvody neuvedl.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dospěl při přezkoumávání
rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel
neuvedl v řízení o udělení azylu žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy
nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu; na základě výše uvedeného soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právních otázek
soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje závěr soudu i správního orgánu o tom,
že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci §12 zákona o azylu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem
a důvody podané žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Zákonodárce v ustanovení §12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož
zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité
společenské vrstvě, resp. sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi
nejednalo, stěžovatel, jak sám uvedl, má strach se vrátit na Ukrajinu kvůli neznámým
vyděračům. Důvodem žádosti nebyly problémy stěžovatele se státními orgány Ukrajiny
pro příslušnost k určité sociální skupině, ale obavy před soukromými osobami a v neposlední
řadě snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. Tehdy správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval
existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z jednání
soukromých osob a snahou legalizovat svůj pobyt v České republice, aniž by jakkoli zmiňoval
své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
politických názorů ve státě, jehož je občanem, Ministerstvo vnitra správně vyhodnotilo
situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen. Obavy z jednání soukromých osob nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají
statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nedopustily.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace
vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě,
kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z pronásledování ze strany
soukromých osob, aniž by se obrátil na příslušné orgány své země a aniž by jakkoli zmiňoval
své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání
politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný nepochybil v právním posouzení,
v jehož důsledku nebyl azyl udělen.
Příslušnost k sociální skupině stěžovatel poprvé uvádí až v kasační stížnosti, stejně tak
uvádí nova, pokud v kasační stížnosti zcela v rozporu se svým tvrzením ve správním řízení
namítá, že se na policii s žádostí o pomoc obrátil, tato je však součástí zločineckých struktur.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží; z uvedeného důvodu
proto kasační soud tyto skutečnosti nezohlednil.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele stran
neprovedeného důkazu v řízení před krajským soudem. Stěžovatel k návrhu provedení důkazu
nejen, že nesdělil, jakou skutečnost hodlá tímto důkazem prokázat, navíc k jednání, které bylo
k jeho žádosti za účasti tlumočníka stanoveno na den 13. 10. 2004, se nedostavil sám ani jeho
právní zástupce. Nelze tak soudu vytýkat, že se s důvody neprovedení navrhovaného důkazu
nevypořádal. Odůvodnění v rozsudku krajského soudu v tomto směru netrpí vadou, která by
mohla mít za následek jeho nepřezkoumatelnost.
Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že ten se řádně
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem soudu I. stupně shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování
vycházel. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům,
navrhnout jejich doplnění. Žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci;
z odůvodnění rozhodnutí je potom zřejmé, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí,
jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nerozhodoval žalovaný o existenci překážky vycestování;
protože se posouzením neexistence překážky vycestování nezabýval žalovaný, nemohl ji
posuzovat v řízení o žalobě ani krajský soud. Ze stejného důvodu se tato otázka nemohla stát
ani předmětem přezkoumání ze strany kasačního soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu