ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.203.2004
sp. zn. 5 Azs 203/2004 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S. M., zastoupeného JUDr. Marií Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Bolzanova č. 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2004, č. j. 52 Az 273/2003 - 52, ve znění usnesení téhož
soudu ze dne 17. 3. 2004, č. j. 52 Az 273/2003 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 2. 2004, č. j. 52 Az 273/2003 - 52, ve znění usnesení ze dne
17. 3. 2004, č. j. 52 Az 273/2003 - 59, zamítl Krajský soud v Hradci Králové- pobočka
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí ministra
vnitra ze dne 28. 6. 2002, č. j. OAM-901/LE-VL-08-2002, kterým žalovaný neudělil
stěžovateli azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně vyslovil,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právních otázek soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb. o soudním řádu správním (dále jen „s. ř. s.“) a dále namítá vady řízení
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) citovaného ustanovení.
Stěžovatel má za to, že krajský soud porušil ustanovení §12 zákona o azylu,
když nesprávně zhodnotil skutkový stav. Důvodem podání žádosti o azyl byly problémy
stěžovatele s policií, její snahy o obohacení, ale zejména skutečnost, že je stěžovatel
příslušníkem utlačované náboženské skupiny S. zvané ch. – „společenství čistých“ žijící v P.,
které bojuje proti útlaku indické vlády za nezávislý a samostatný stát S. – Ch. Pro příslušnost
k této náboženské skupině a podporu jejich cíle zajišťovaného rovněž náboženskou a
politickou stranou B. P., jejíž aktivním členem byl bratr stěžovatele, za kterým stěžovatel
docházel do vězení, což je povinností každého S., byl stěžovatel vícekrát zadržen a vězněn
místní policií, týráním a mučením nucen k výpovědím, které měly ublížit i jeho bratru.
Stěžovatel nesouhlasí a bojuje proti útlaku indické vlády a její necitlivosti pro své
přesvědčení, náboženství a touhu po samostatnosti. Stěžovatel zmiňuje základní zásady S.
Dále uvádí, že vláda není nakloněna řešit náboženskou otázku a politickou samostatnost S.
Závěr žalovaného a krajského soudu o tom, že se měl stěžovatel se svými problémy obrátit na
instituci, která se zabývá dodržováním lidských práv, vychází z naprosté neznalosti poměrů v
Indii. V dané situaci by taková stížnost stěžovateli více ublížila a byl by ohrožen jeho život.
Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu, neboť byl pronásledován
za příslušnost k Ch. - „společenství čistých“ a za to, že podporoval jako řádný S. její zásady a
cíle směřující k vytvoření nezávislého státu. V případě návratu do rodného města mu hrozí
pronásledování a je ohrožen jeho život. Stát jako takový není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Výše uvedené je stěžovatelem taktéž
dostatečně prokázáno. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na přílohu č. 1 ke kasační
stížnosti. Zároveň stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že jeho výpověď nebyla s ohledem
na jazykové problémy přesně zaznamenána. Rodnou řečí stěžovatele není hindština, ale tento
hovoří sikhsky, resp. pandžábským dialektem.
Stěžovatel napadá závěry soudu, které byly beze všeho převzaty od žalovaného. Znovu
poukazuje na neznalost náboženských otázek a poměrů v Indii. Upozorňuje na ustanovení
§77 s. ř. s., které dává možnost doplnit dokazování. Této možnosti soud nevyužil a nezjistil
tak náležitě skutkový stav.
Krajský soud dle stěžovatele porušil ustanovení čl. 4 Ústavy, ustanovení čl. 2 a 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, článek č. 43 Listiny základních práv a svobod,
ustanovení §91 zákona o azylu. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo možno seznámit
se s důkazy, které měly být podkladem pro rozhodnutí žalovaného a nebylo mu umožněno
navrhnout jejich doplnění.
Ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel namítá porušení zásady
materiální pravdy, která vyplývá z ustanovení §32 odst. 1, ustanovení §34 a §46 správního
řádu. Tuto zásadu porušil nejenom žalovaný, ale taktéž krajský soud, který se nesnažil
ani nepokusil pochopit jádro problému a zjistit přesně a úplně skutkový stav a naopak věci
zlehčil a důvody uváděné stěžovatelem pro udělení azylu zjednodušil. Žalovaný ani krajský
soud nepřihlédli ke zprávám o dodržování lidských práv v Indii. Stěžovatel na tomto místě
cituje část zprávy, která popisuje závažná porušení lidských práv, ke kterým v Indii dochází.
Dle stěžovatele je tato zpráva tím nejlepším důkazem svědčícím ve prospěch stěžovatelem
uváděných tvrzení. Stěžovateli není zřejmé, proč i přes fakta uvedená ve zprávě, žalovaný
i soud vytkli stěžovateli, že se neobrátil na příslušnou instituci v D. Povinnost domáhat
se a prokazovat neúčinnou ochranu ze strany státu nevyplývá dle stěžovatele z podmínek
stanovených ustanovením §12 zákona o azylu. Z tohoto ustanovení nevyplývá ani požadavek
žalovaného týkající se mimořádného stupně ponížení a pokoření (viz posl. strana rozhodnutí
žalovaného). Stěžovatel má za to, že v případě jeho věznění byl i tento požadavek naplněn.
Stěžovatel namítá, že mu nebylo zasláno vyjádření žalovaného k žalobě.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel znovu zmiňuje porušení ustanovení §77 s. ř. s.
soudem, který dle něj nevyužil možnosti a práva doplnit dokazování, čímž se dopustil
porušení zásady rovnosti procesních stran. Krajský soud dle jeho názoru porušil právo
stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv.
Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zároveň žádá, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ke kasační stížnosti je jako příloha č. 1 přiloženo čestné prohlášení stěžovatele, jehož
účelem, jak sám stěžovatel uvádí, je uvést na pravou míru některé zkreslené závěry
žalovaného a v té souvislosti i krajského soudu způsobené mimo jiné i nepřesným záznamem
a překladem výpovědi. V prohlášení stěžovatel znovu uvádí, že je příslušník Ch. a popisuje,
co jej vedlo k tomu, aby navštěvoval bratra ve vězení. Uvádí, že má odůvodněný strach z
pronásledování, věznění, mučení v případě svého návratu do vlasti, a to jednak z důvodu své
sounáležitosti k Ch., jednak z důvodu příbuzenského vztahu k bratrovi, který je v současné
době ve vězení. Vláda není ochotna řešit problémy S. a podávání stížností nemá v Indii smysl.
Stěžovatel prohlašuje, že nebyl jako člen Ch. trestán, rovněž v ČR se nedopustil přestupku či
trestného činu.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 17. 5. 2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele. K tvrzenému nesprávnému posouzení ohledně podmínek pro udělení
azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu žalovaný namítá, že stěžovatel teprve v kasační
stížnosti uvedl zcela nové skutečnosti a proto se domnívá, že by k nim soud s ohledem
na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. neměl přihlížet.
K tvrzeným porušením ustanovení čl. 4 Ústavy, čl. 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv, čl. 43 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §91 zákona o azylu žalovaný
uvádí, že stěžovatel jejich porušení nespecifikuje.
K námitce ohledně nemožnosti seznámit se se spisovým materiálem žalovaný
odkazuje na str. 5 pohovoru, kde stěžovatel svým podpisem stvrdil, že měl možnost
se s obsahem podkladů pro rozhodnutí seznámit, případně navrhnout jejich doplnění.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek podané kasační
stížnosti nepřiznat pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by
před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 4. 6. 2002 na základě žádosti, v níž jako důvod žádosti o azyl
stěžovatel uvedl, že jeho bratr byl členem extremistické skupiny a příslušníci policie
ho považovali za spolupracovníka této organizace. Několikrát byl policisty zadržen a fyzicky
napaden. S žádostí o pomoc se na nikoho neobracel. Téhož dne byl se stěžovatelem veden
pohovor za účasti tlumočníka z hindského jazyka. V průběhu pohovoru stěžovatel uvedl,
že pracoval po škole jako řidič. Bratr byl členem extrémistické organizace B. p., jejímž cílem
bylo vytvořit nezávislý stát Ch. Poprvé byl žalobce policisty zadržen v červenci roku 1999 v
místě bydliště a odvezen na policejní stanici D. Tam byl vyslýchán a nucen podat informace o
bratrovi. Za příslušnost k této skupině byl bratr uvězněn a odpykával si trest. Několikrát byl
žalobce zadržen policií na 2-3 dny a byl fyzicky napaden. Po zaplacení finanční částky otcem
byl z vězení propuštěn. V září 2000 byl v místním tisku AJIT publikován článek, kde byl
označen za člena extrémistické organizace. Článek obsahoval i sdělení, že obdržel z Kanady
finanční podporu ve výši 1.500 USD. Byl opět zadržen, dotazován na ukryté zbraně a
policisté po něm požadovali vydání finanční částky. Ostatní členové rodiny podobné
problémy neměli, což zdůvodnil tím, že bratra sám často navštěvoval ve vězení a policisté z
toho usoudili, že měl potřebné informace o uvedené organizaci. V pohovoru nevyloučil, že
cílem jednání policistů bylo nezákonně se obohatit. Dále uvedl, že se tento problém snažil
vyřešit odjezdem na jiné místo ve vlasti, do města L., kde žádné potíže neměl, ale po návratu
se problémy opakovaly. S žádostí o pomoc se neobrátil na žádné příslušné orgány,
nestěžoval si na jednání policistů u jejich nadřízených. Neobrátil se na nevládní organizace,
které se zabývají porušováním lidských práv. Bezprostřední příčinou jeho odjezdu z vlasti
bylo opětovné zadržení příslušníky policie a jejich požadavek na vydání finanční hotovosti.
Na radu rodičů se rozhodl odjet ze země. V únoru 2002 odcestoval letadlem z D. do
neznámého města a odtud po deseti dnech osobním automobilem do ČR. Vstupem do
azylového řízení se chce ukrýt před pronásledováním ze strany policie a chce legalizovat svůj
pobyt v ČR. V případě návratu se obává opětovného pronásledování příslušníky policie.
Kromě již výše uvedených problémů neměl ve vlasti další potíže se státními orgány. Jiné
důvody podání kasační stížnosti o udělení azylu neuvedl.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 28. 6. 2002 rozhodnutí,
kterým stěžovateli neudělil azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona o azylu a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že důvodem odchodu stěžovatele byly problémy stěžovatele s policií, stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že sám vyvíjel činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod či se jiným způsobem politicky angažoval.
Podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1, 2 a ustanovení §14 žalovaný taktéž
neshledal. Současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje ve smyslu §91 zákona o azylu
překážka vycestování.
Proti předmětnému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu. V této vytkl žalovanému
porušení ust. §32 správního řádu, neboť tento nezjistil úplně a přesně skutkový stav věci
a dále porušení §§46, 47 citovaného zákona. V žalobě stěžovatel vyjádřil obavy o svůj život
v Indii a v doplnění podání zopakoval důvody, které uvedl v pohovoru. Na podporu svých
tvrzení citoval některé části Zprávy o dodržování lidských práv MZ USA z roku 2002.
V doplnění žaloby dále uvedl, že předloží dokumenty o svém zadržení policií, zprávy
od lékaře, zprávy z novin atd., jakmile je obdrží. Stěžovatel se domnívá, že splňuje podmínky
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu a taktéž podmínky pro existenci
překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Krajský soud žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Krajský soud
dospěl k závěru, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí v souladu se zákonem, aniž by
shledal vady vytýkané stěžovatelem. Soud konstatoval, že stěžovatel vlast opustil z důvodu
opakujících se problémů z policií, která jej vyšetřovala v souvislosti s jeho bratrem, členem
extrémistické organizace B. p. Krajský soud poukázal na možnost bránit se proti všeobecně
rozšířené korupci v Indii stížností na organizaci „Delhi Consumer Disputes Redressal Forum“
se sídlem v D. Zároveň zdůraznil, že azyl je zvláštním institutem, který lze poskytnout teprve
tehdy, jestliže žadateli o azyl byla odepřena ochrana země jeho původu, popřípadě tato
ochrana byla neúčinná.
Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že provedení důkazů, které stěžovatel hodlal
soudu předložit, není zapotřebí, neboť skutečnosti, jichž se tyto důkazy týkají, nezpochybňuje
a jejich provedení by nemohlo mít vliv na právní posouzení v dané věci.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
Stěžovatel podává svou kasační stížnost s odkazem na důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §§12 až 14 zákona o azylu.
Azyl ministerstvo udělí dle §12 zákona o azylu ve znění platném v rozhodném období
cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle ustanovení §2 odst. 4 zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez
státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení situace stěžovatele v zemi původu.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu. Důvodem opuštění vlasti a podání žádosti o azyl byly potíže
stěžovatele s policií, která věznila bratra stěžovatele, příslušníka extrémistické skupiny B. p.
(sám stěžovatel v pohovoru uvedl, že žádný vztah k této organizaci nemá). Tato skutečnost,
bez toho aniž by stěžovatel tvrdil a prokázal pronásledování své osoby pro důvody uvedené v
ustanovení 12 zákona o azylu, není způsobilá odůvodnit udělení azylu.
S tvrzením stěžovatele ohledně neexistence zákonné povinnosti domáhat
se a prokazovat neúčinnou ochranu ze strany státu, která dle stěžovatele nevyplývá
z ustanovení §12 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit.
Dle ustanovení §2 odst. 4 zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Aby byla naplněna výše uvedená zákonná definice, je nezbytně nutné
aby „pronásledování“ bylo prováděno, podporováno, či trpěno státními úřady. V daném
případě se však stěžovatel se svými problémy s policií neobrátil ani na nadřízené orgány ani
nevyužil možnosti domáhat se ochrany a podat stížnost k organizaci „Delhi Consumer
Disputes Redressal Forum“ se sídlem v D. Nejvyšší správní soud má za to, že v takovém
případě nelze negativní chování policistů vůči stěžovateli přičítat státu, resp. nelze bez dalšího
učinit závěr, že domovský stát není schopen odpovídajícím způsobem ochranu před takovým
jednáním zajistit. U takového jednání není naplněn jeden ze základních znaků uvedených
ve výši uvedeném ustanovení, a to fakt, že toto jednání je prováděno, podporováno či trpěno
úřady v domovském státě nebo že tento stát není schopen zajistit ochranu před takovým
jednáním. Na takový závěr by bylo možno usuzovat naopak tehdy, pokud by stěžovatel využil
více nebo všech dostupných prostředků ochrany v domovském státě, resp. pokud by se takové
ochrany domáhal opakovaně, a i přes tuto skutečnost by žádná z institucí k tomu povolaných
nepodnikla kroky k jeho ochraně. Za daných okolností nelze skutečnosti tvrzené stěžovatelem
považovat za pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 4 zákona o azylu a za této situace
žalovaný jak v rozhodnutí prvého stupně, tak soud v žalobou napadeném rozhodnutí správně
usoudil, že podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 v daném případě splněny nejsou.
Nadto je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že neutěšená situace se stavem
dodržování lidských práv v Indii, která vyplývá ze Zpráv Ministerstva zahraničí USA sama
o sobě nezakládá důvod dle §12 zákona o azylu pro udělení azylu v ČR. Právně významnou
pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví konkrétní situace
stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá.
Tvrzení stěžovatele, že je příslušníkem náboženské skupiny S. zvané Ch., nebylo v
průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněno a tvoří z tohoto pohledu novum ve
smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení
nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí. Stěžovatel v průběhu celého správního řízení netvrdil, že je v zemi
svého původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod z důvodu členství ve
výše uvedené náboženské skupině. Teprve v kasační stížnosti obsáhle vyjadřuje svou
sounáležitost s touto skupinou.
Obdobně nepřihlédl Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatele spočívající
v nepřesném zaznamenání výpovědi stěžovatele, a to s ohledem na jazykové problémy. Tuto
námitku, ačkoliv stěžovatel mohl, nevznesl v rámci žalobních námitek.
S tvrzením stěžovatele, že žalovaný z důvodu neznalosti poměrů v Indii, zjednodušil
případ stěžovatele, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek,
ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných
podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu,
který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Žalovanému nelze
vyčítat, pokud v rozhodnutí vyslovil závěr, že policie byla vedena snahou se obohatit, pokud
tento závěr sám stěžovatel v pohovoru vyslovil a nepopřel. V dané věci ze správního spisu
jednoznačně vyplynulo, že se žalovaný zabýval všemi stěžovatelem uvedenými tvrzeními.
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu soudu rozpor s čl. 4 Ústavy,
když stěžovateli nebylo upřeno právo se domáhat soudní ochrany a jeho žaloba byla řádně
projednána, stěžovatelova procesní práva v daném řízení nedoznala žádné újmy.
Stěžovatelova práva zakotvená v čl. 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
nebyla v předmětné věci postupem soudu krácena. Za situace, kdy stěžovatel neprokázal,
že by byl pronásledován za uplatňovaní politických práv a svobod, nemohlo taktéž dojít
k porušení čl. 43 Listiny základních práv a svobod.
Námitku nesprávného posouzení, zda se na stěžovatele vztahuje překážka vycestování,
uplatnil stěžovatel již v žalobě. Soud shledal posouzení existence překážky vycestování
v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu plně ztotožňuje.
Na základě tvrzení stěžovatele v průběhu správního řízení, kdy v pohovoru k žádosti o udělení
azylu na otázku žalovaného č. 36 uvedl, že se v případě návratu do vlasti obává stejných
problémů jako před jeho odchodem z vlasti a na základě informací ze Zprávy MZV USA
o dodržování lidských práv v Indii ze 4. 3. 2001, a z informace MZ ČR, odboru lidských práv
ze dne 12. 7. 1999, které si žalovaný pro účely vydání rozhodnutí ve věci opatřil, a se kterými
stěžovatele žalovaný řádně seznámil, nemohl žalovaný dospět k jinému závěru,
než který vyslovil ve svém rozhodnutí, a to, že se na stěžovatele překážky vycestování
nevztahují.
Námitka stěžovatele, že mu nebylo umožněno seznámit se s důkazy, které byly
podkladem pro rozhodnutí žalovaného, je neopodstatněná. Jak již bylo výše uvedeno,
stěžovatel podpisem protokolu ze dne 4. 6. 2002 stvrdil, že byl seznámen s obsahem
protokolu, souhlasí s ním a nežádá doplnění. Na otázku žalovaného uvedenou na str. č. 5
protokolu, zda se stěžovatel chce seznámit s obsahem zpráv a vyjádřit se ke způsobu jejich
získání, případně navrhnout jejich doplnění, stěžovatel odpověděl, že nikoli. Právo
na seznámení se s obsahem zpráv stěžovateli upřeno nebylo. Naopak stěžovatel, jak je patrno
ze spisu, svého práva nevyužil.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá procesní vady ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., kterých se dopustili jak žalovaný tak krajský soud.
Dle stěžovatele postupovali žalovaný i krajský soud v rozporu se zásadou materiální
pravdy, vyplývající z ustanovení §32 odst. 1, §34 a §46 správního řádu, když se nesnažili
a ani nepokusili pochopit jádro problému a zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a naopak
zlehčili a zjednodušili stěžovatelovy důvody pro udělení azylu.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ust. §32 zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu,
má žalovaný správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu správního
řízení uvedl. Citovaného ustanovení ukládá správnímu orgánu povinnost opatřit si potřebné
doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene tvrzení vázne však
na žadateli o azyl, je tedy na něm, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.
Správnímu orgánu nelze vytýkat, že sám z vlastní iniciativy nevyhledával skutečné příčiny
podání žádosti o azyl a vyvracel či podporoval stěžovatelem uváděné problémy s policií.
Žalovaný své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci dostál a opatřil si potřebné
podklady pro rozhodnutí. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím
zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
je rozhodnutí žalovaného vydáno v souladu se zákony a je také dostatečným způsobem
odůvodněno.
Rovněž soud pak přezkoumával napadené rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem
uvedených žalobních námitek. Podle ust. §75 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí
vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
a přezkoumává v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Soud přezkoumal
napadené rozhodnutí v souladu s ust. §75 odst. 2 s. ř. s. a řádně se zabýval všemi žalobními
námitkami stěžovatele.
Výtka stěžovatele směřující k postupu soudu, kdy tento nedoplnil skutkový stav
a nevyužil své možnosti a práva doplnit dokazování ve smyslu ustanovení §77 s. ř. s. není
na místě. Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení, jak vyplývá se spisového materiálu,
neuváděl jiné než tvrzené problémy s policií, a tyto žalovaný řádně zhodnotil, nelze potom
žalovanému, následně poté i soudu vytýkat, že nevyhledával „jádro problému“ a důvody jiné,
stěžovatelem neuváděné. Soudu v předmětné věci nevznikly ohledně zjištěného skutkového
stavu pochybnosti. Pokud soud došel k závěru, že není potřebné či účelné dokazování jakkoliv
doplňovat, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci. Ke stěžovatelem tvrzené podstatě
problémů S. soud případné dokazování směřovat nemohl, neboť námitku příslušnosti
stěžovatele k náboženské skupině S. uplatnil stěžovatel až v kasační stížnosti a soudu v době
rozhodování nebyla tato skutečnost známa.
Krajský soud výše uvedeným postupem neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces, neboť rozhodnutí žalovaného v souladu s uplatněnými žalobními námitkami
stěžovatele přezkoumal a taktéž neporušil zásadu rovnosti procesních stran.
Námitka stěžovatele, že mu nebylo zasláno vyjádření žalovaného k žalobě, není
opodstatněná. Ze spisu, číslo listu 45, na kterém je založena doručenka ze dne 23. 12. 2003,
vyplývá, že stěžovateli bylo vyjádření žalovaného řádně doručeno, což stvrdil stěžovatel svým
podpisem.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění tvrzených kasačních důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu