ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.223.2004
sp. zn. 5 Azs 223/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: A. R., zastoupeného JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem ve Zlíně, AK –
Klečůvka 83, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3.
2004, č. j. 46 Az 903/2003 – 22,
takto:
.
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č. j. 46 Az 903/2003 - 22, zamítl Krajský soud v Praze
žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 8. 2003, č. j. OAM-
3271/VL-11-04-2003, kterým žalovaný neudělil stěžovateli azyl z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvod zakotvený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když
namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného spočívající v nesprávném posouzení
situace stěžovatele v zemi původu. Stěžovatel má za to, že je pronásledován ve smyslu
ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu. Jeho tvrzení, že důvodem odchodu z vlasti byly pouze
ekonomické problémy je pouze zástupné, jelikož o skutečných důvodech nemožnosti svého
dalšího pobytu v Moldavsku se bál před příslušnými orgány hovořit.
Dále stěžovatel napadá rozsudek soudu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., neboť se domnívá, že krajský soud neměl dostatek důvodů pro své rozhodnutí.
Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zároveň žádá, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 17.6.2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele. Navrhuje zamítnutí podané kasační stížnosti. S přiznáním odkladného
účinku nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 8. 7. 2003 na základě žádosti, v níž stěžovatel tvrdil, že svoji vlast
opustil v říjnu 2002 a o azyl žádá proto, že obdržel správní vyhoštění z České republiky. Dále
uvedl, že má moldavskou státní příslušnost, nikdy nebyl čelen politické strany a nikdy proti
němu nebylo vedeno trestní stíhání. Pohovor konaný dne 17. 7. 2003 byl proveden
za přítomnosti tlumočníka z ruského jazyka. Stěžovatel do protokolu doplnil, že má základní
vzdělání a nikde v Moldavsku nepracoval. Na úřadu práce se neregistroval, měl v úmyslu
odcestovat za prací do Portugalska. Vypůjčil si na cestu peníze, a poté co jej zprostředkovatel
práce podvedl, nebyl schopen vypůjčené peníze vrátit. Odjel za výdělkem do ČR. Stěžovatel
pracoval na základě falešného pracovního víza. Cizineckou policií mu proto bylo uděleno
správní vyhoštění. Žádá o azyl, protože má v Moldavsku dluh a nevidí tam pro sebe žádnou
budoucnost. Kromě ekonomických problémů jiných ve vlasti neměl.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 19. 8. 2003 rozhodnutí,
kterým stěžovateli neudělil azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona o azylu a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že důvodem odchodu stěžovatele byly ekonomické problémy vyvolané jeho nezaměstnaností
a obtížemi při splácení vypůjčených peněz. V průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl
žádnou konkrétní skutečnost, kterou by prokázal, že byl pronásledován ve své vlasti z důvodu
právně relevantních pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Podmínky
pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1, 2 a ustanovení §14 žalovaný taktéž neshledal.
Současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje ve smyslu §91 zákona o azylu překážka
vycestování.
Proti předmětnému rozhodnutí podal stěžovatel dne 23. 9. 2003 žalobu. V této
žalovanému stěžovatel vytkl celou řadu procesních pochybení. Namítal, že hospodářská
situace v Moldavsku je tíživá a proto nemůže splatit dluh věřiteli. Ve své vlasti se obává
špatného zacházení, dále mučení ze strany věřitele a uložení trestu za to, že v ČR požádal
o azyl. Dle jeho názoru splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona
o azylu a taktéž se na něj vztahují překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91
citovaného zákona. Dále rozhodnutí žalovanému vytkl absenci podpisu osoby oprávněné
rozhodnutí podepsat.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Krajský
soud dospěl k závěru, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí v souladu se zákonem aniž
by shledal vady vytýkané stěžovatelem. Soud konstatoval, že skutková zjištění, z něhož
rozhodnutí vycházelo, byla dostatečná a závěr správního orgánu vyjádřený v napadeném
rozhodnutí je správný.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje stižní důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá nesprávné právní posouzení otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení situace stěžovatele v zemi původu. Stěžovatel v kasační stížnosti
tvrdí, že je pronásledován ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu. Skutečné důvody,
které jej k odchodu z vlasti vedly, žalovanému nesdělil, neboť se bál o nich hovořit. Důvody
ekonomické, které v řízení uváděl, byly pouze zástupné.
S tvrzeními stěžovatele se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit.
Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ust. §32 zákona
č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen opatřit
si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene tvrzení
vázne však na žadateli o azyl. Správnímu orgánu nelze vytýkat jako vadu řízení, nepřihlédl-li
ke skutečnostem či důkazům jemu neznámým, případně známým pouze žadateli. Břemena
tvrzení se stěžovatel nemůže v daném případě zprostit s odkazem na obavu před žalovaným
o skutečných důvodech odchodu z vlasti hovořit. Žalovaný tak zaměřil své dokazování
na skutečnosti žadatelem v řízení uvedené, tedy na důvody ekonomické. Skutková podstata
má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Jak již tento soud judikoval (č. j. 2 Azs 27/2003 - 59) „správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená, že by správnímu orgánu
za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 spr. ř. má pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“
Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti nekonkretizuje, v čem by měla vada řízení před soudem
spočívat. Nejvyšší správní soud proto pouze v obecné rovině napadený rozsudek přezkoumal
a došel k závěru, že rozhodnutí soudu není nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že řízení před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze
odstranit, proto není nutné řízení před správním orgánem zopakovat. Krajský soud byl při
posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu
s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku, které stěžovatel
uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s citovaným
ustanovením.
Důvody podání kasační stížnosti stěžovatele uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ust. §
110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu