ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.235.2004
sp. zn. 5 Azs 235/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: Ch. S., zastoupeného JUDr. Hanou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Sokolovská 124, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 2. 4. 2004, č. j. 30 Az 26/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 30 Az 26/2003 - 25, zamítl Krajský soud v Hradci
Králové žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 3. 4. 2003,
č. j. OAM-4258/VL-10-K03-2002, kterým žalovaný neudělil stěžovateli azyl z důvodu
nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného
spočívající v nesprávném posouzení situace stěžovatele v zemi původu. Stěžovatel nepopírá,
že důvodem jeho žádosti o azyl byla především ekonomická situace jeho a jeho rodiny,
nemožnost zajistit si práci a možnost obživy pro něho a jeho staré rodiče, o které se stará.
Tato nemožnost zajistit si práci není jím zaviněná, ale vyplývá ze situace země jeho původu,
kde je velké množství lidí a práce nedostatek. Stát se nikterak nestará o zabezpečení alespoň
základních potřeb lidí a jejich důstojné živobytí. Domnívá se proto, že splňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu,
i když si je vědom toho, že na jeho udělení není právní nárok.
Dále stěžovatel má za to, že nebyla správně posouzena existence překážek vycestování
cizince, tj. nelze učinit závěr, že v případě návratu by nenáležel k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Jeho situaci
nelze dnes podřadit pod žádný případ uvedený v citovaném ustanovení, nicméně lze jen těžko
konstatovat, že nebezpečí v zemi, kde porušování lidských práv je všeobecně známé, nehrozí.
Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zároveň žádá, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 25. 5. 2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele. Navrhuje zamítnutí podané kasační stížnosti. S přiznáním odkladného
účinku nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že výše uvedená námitka stěžovatele spočívající v nesprávném posouzení
jeho žádosti není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 15. 9. 2002 na základě žádosti, v níž jako důvod žádosti o azyl
stěžovatel uvedl, že svoji vlast opustil v únoru 2002 z ekonomických důvodů.
Ve vlastnoručně psaném prohlášení výše uvedené potvrdil a dodal, že si vypůjčil peníze
na vysoký úrok a není schopen částku vrátit. Upřesnil, že na vesnici není možné si vydělat
a taktéž zdraví rodičů není dobré. Pohovor dne 1. 4. 2003 byl proveden za přítomnosti
tlumočníka z čínského jazyka. Stěžovatel do protokolu znovu zopakoval důvody uvedené
v žádosti o azyl a dále uvedl, že odjel do ČR s úmyslem opatřit si finanční prostředky,
přičemž cílem jeho cesty bylo Španělsko. Stěžovatel sdělil, že není a nikdy nebyl členem
žádné politické strany nebo jiné organizace. K důvodům odjezdu upřesnil, že jeho život byl
v Číně těžký, nebyl nikde zaměstnán, od ukončení školní docházky pomáhal na poli svým
rodičům. V případě návratu do vlasti předpokládá ekonomické potíže v souvislosti
se splácením dluhu.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 3. 4. 2003 rozhodnutí,
kterým stěžovateli neudělil azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona o azylu a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že důvodem odchodu stěžovatele byly ekonomické problémy vyvolané jeho nezaměstnaností
a obtížemi při splácení vypůjčených peněz. V průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl
žádnou konkrétní skutečnost, kterou by prokázal, že byl pronásledován ve své vlasti z důvodů
právně relevantních pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Podmínky
pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1,2 a ustanovení §14 žalovaný taktéž neshledal.
Současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje ve smyslu §91 zákona o azylu překážka
vycestování.
Proti předmětnému rozhodnutí podal stěžovatel dne 28. 5. 2003 žalobu. V této
žalovanému stěžovatel vytkl celou řadu procesních pochybení. Dle jeho názoru splňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu a taktéž se na něj vztahují
překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona. Část rozhodnutí
žalovaného, ve které žalovaný rozhodl o neudělení humanitárního azylu napadl stěžovatel
z důvodu jejího nedostatečného odůvodnění.
Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí v souladu se zákonem,
aniž by shledal vady vytýkané stěžovatelem. Soud konstatoval, že stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení azylu. Taktéž se vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně nedostatku
odůvodnění neudělení humanitárního azylu. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení. Tuto část rozhodnutí přezkoumává soud pouze po formální stránce a zkoumá, zda
správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Rozhodnutí žalovaného o neudělení
humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu je v posuzovaném případě v souladu
se zákonem. Žalovaný měl dostatek podkladů pro rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu
a posoudil neudělení azylu v mezích stanovených zákonem.
K námitce o naplnění podmínek pro vztažení překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu soud uvedl, že žalovaný postupoval v souladu s citovaným
ustanovením, neboť z informací o zemi původu a z údajů uváděných stěžovatelem nelze
učinit závěr, že by stěžovatel náležel k osobám ohrožených skutečnostmi, zakládajícími
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §§12 až 14 zákona o azylu.
Azyl ministerstvo udělí dle §12 zákona o azylu ve znění platném v rozhodném období
cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V kasační stížnosti stěžovatel, ačkoliv tak nečiní odkazem na konkrétní stižní důvod
uvedený v ustanovení §103 s. ř. s., uplatňuje, jak je patrno z obsahu kasační stížnosti, důvod
obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení situace stěžovatele v zemi původu. Stěžovatel má za to, že splňuje
podmínky pro udělení humanitárního azylu a existenci překážek vycestování.
Námitky stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými.
S námitkou stěžovatele ohledně neudělení humanitárního azylu dle ustanovení §14
zákona o azylu se soud již vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Shodně s názorem
krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný rozhodl o neudělení
humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřekročil meze správního uvážení
a své rozhodnutí taktéž dostatečně odůvodnil.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž
neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Institut
„případu hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním pojmem, avšak vlastní rozhodnutí
správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv, je výsledkem správního uvážení.
Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud správní orgán řádně zjistil a posoudil jak
osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl. Problémy stěžovatele způsobené nezaměstnaností
a splácením dluhu vůči věřiteli ani tíživou hospodářskou situaci v Čínské republice,
která postihuje všechny její občany, nelze bez přistoupení dalších okolností hodných
zvláštního zřetele vnímat jinak nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění
zákonných podmínek pro udělení humanitárního azylu se jeví vždy konkrétní situace
stěžovatele. Stěžovatel se nesprávně domnívá, že důvody, pro které opustil vlast jsou
ve vztahu k udělení humanitárního azylu relevantní.
Taktéž námitku nesprávného posouzení, zda se na stěžovatele vztahuje překážka
vycestování, uplatnil stěžovatel již v žalobě. Stejně jako v kasační stížnosti pouze v obecné
rovině namítal, bez toho aniž by svá tvrzení podpořil jakýmikoliv důkazními prostředky,
že jsou v jeho případě splněny podmínky pro existenci překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu. Soud se s námitkou stěžovatele náležitě vypořádal (viz výše)
a předmětnou část rozhodnutí žalovaného shledal dostatečnou, učiněnou na základě řádně
zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu plně ztotožňuje. Na základě
tvrzení stěžovatele v průběhu správního řízení, kdy v žádosti o azyl na otázku žalovaného
č. 30, uvedl, že se v případě návratu do vlasti ničeho neobává, a v pohovoru konaném dne
1. 4. 2003 pouze vyjádřil obavy ohledně těžkého života, neboť nebude moci vrátit vypůjčené
peníze, a na základě informací o dodržování lidských práv v Číně, které si žalovaný pro účely
vydání rozhodnutí ve věci opatřil, a se kterými stěžovatele žalovaný řádně seznámil, nemohl
žalovaný dospět k jinému závěru, než který vyslovil ve svém rozhodnutí, a to,
že se na stěžovatele překážky vycestování nevztahují.
Důvod uvedený v kasační stížnosti stěžovatele podřazený pod ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu