ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.242.2004
sp. zn. 5 Azs 242/2004 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: V. R., zast. advokátem Mgr. Ondřejem Mičaníkem, se sídlem AK Hollarova
1124/14, Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 1. 2004, č. j. 24 Az 457/2003 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovenému advokátovi Mgr. Ondřeji Mičaníkovi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která mu bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 4. 2002, č. j. OAM-1947/VL-10-06-2002, byla
jako zjevně neodůvodněná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu a bylo rozhodnuto, že se mu
neuděluje azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle §28
zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal
žalobce - nyní stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s.,
kasační stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi
skutečnostmi, které jsou součástí správního spisu a které vyšly najevo v rámci řízení před
soudem, zejména s tím, že správní orgán při svém rozhodování vůbec nebral v úvahu
ust. §32 odst. 2. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení , nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Skutečnost,
že krajský soud se dostatečně věcí nezabýval svědčí i to, že v odůvodnění svého rozhodnutí
uvádí chybnou spisovou značku napadeného rozhodnutí správního orgánu. Z rozhodnutí
správního orgánu není rovněž zřejmé které skutečnosti byly podkladem pro závěr,
který správní orgán učinil v otázce udělení azylu. Správní orgán sice cituje materiály týkající
se porušování lidských práv, týrání, mučení a bití vězňů na Ukrajině, ale při faktickém
rozhodování tyto skutečnosti nebral v úvahu. Správní orgán i soud se omezily pouze
na konstatování, že stěžovateli v zemi původu žádné pronásledování nehrozí. Soud se dále
nevypořádal s důvody, které stěžovatel uváděl ve vztahu k §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu,
když nezkoumal, zda Ukrajina je státem, který splňuje podmínky bezpečné země původu.
Nový důvod pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu je okolnost, že v současné době žije
stěžovatel s družkou, občankou České republiky s níž hodlá uzavřít manželství. Stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti. Námitky stěžovatele uplatněné dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. jsou
nedůvodné. Správní orgán ani soud nezkoumaly zda Ukrajina je bezpečnou zemí ve smyslu
ust. §2 odst. 1 zákona o azylu, když postupovaly dle §16 odst.1 písm. g) cit. zákona.
Námitka stran ust. §32 odst. 2 správního řádu je uplatněna jako novum a neslučuje
se s obsahem vlastního podání stěžovatele a jeho výpovědí do protokolu. Výroky dle §13,
resp. §14 zákona o azylu považuje žalovaný za nadbytečné, je-li návrh zamítnut jako zjevně
nedůvodný. Vzhledem k okolnostem případu žalovaný navrhuje, aby soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení,
t. j. neprodleně po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení
účastníků řízení, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněných poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát
pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 5. 4. 2002. Jako důvod, pro který žádá o udělení azylu v ČR, uvedl, že podnikal,
zabýval se nákupem a prodejem náhradních dílů na automobily. Společníci s nimiž podnikal
bez jeho vědomí nakoupili náhradní díly, které prodali a se získanými penězi utekli
do Spolkové republiky Německo. Dodavatelé po něm požadovali uhrazení dluhu, když jim
sdělil, že nemá peníze, začali mu vyhrožovat. V listopadu 2001 napadli jeho manželku, on
sám byl třikrát věřiteli odvezen do lesa a svázán. Se žádostí o pomoc se na policii neobracel,
neboť měl strach. Manželka odjela k příbuzným a on se rozhodl odcestovat do České
republiky. Pohovor dne 17. 4. 2002 byl veden v ruském jazyce, stěžovatel znovu uvedl
důvody spočívající ve strachu o svůj život před vymahači, dále uvedl, že o azyl žádá také
proto, že si přeje zlegalizovat pobyt v České republice.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2002, č. j. OAM-1947/VL-10-06-2002, zamítl
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a azyl
dle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil. Současně konstatoval, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Dle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je
co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na rozhodnutí vycházející z nedostatečného zjištění všech okolností. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházeli má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody,
které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu
vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1.stupně i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §13 a §14
zákona o azylu.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání
dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Námitka stěžovatele směřující k nesprávnému označení rozhodnutí žalovaného
v odůvodnění rozsudku soudu je sice oprávněná, nicméně tato zjevná chyba v psaní nemůže
mít za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ani z ní nelze dovozovat
skutečnost, že krajský soud náležitě rozhodnutí žalovaného nepřezkoumal, když z odůvodnění
je nepochybné, že soud se žalobou napadeným rozhodnutím v mezích žalobních bodů
uplatněných stěžovatelem zabýval.
Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §13,
resp. §14. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, přičemž nad rámec
zkoumal důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 zákona, které stěžovatel nenaplnil,
postupoval v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud se ze stejného důvodu a dále s odkazem na ust. §109 odst. 4
s. ř. s. se nezabýval v kasační stížnosti nově uvedenými skutečnostmi stran udělení
humanitárního azylu.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení neexistence
překážky vycestování.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokáta částkou 1 000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3,§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu