ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.245.2004
sp. zn. 5 Azs 245/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: N. D. H., zastoupeného JUDr. Janem Havlem, advokátem se sídlem v Kralupech nad
Vltavou, Přemyslova 457, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o
udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 16. 4. 2004, č. j. 47 Az 10/2003 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, č. j. 47 Az 10/2003 - 35, zamítl Krajský soud v Praze
žalobu žalobce (dále jen stěžovatel) proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 28. 11. 2001,
č. j. OAM-1393/VL-10-OL2-2000, kterým žalovaný neudělil stěžovateli azyl z důvodu
nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje stižní důvod zakotvený v ustanovení §103
odst. 1 písm. d ) s. ř. s.
Nezákonnost rozhodnutí soudu stěžovatel spatřuje v nesprávném poučení o právu
podat rozklad, které obsahuje rozhodnutí žalovaného, doručené stěžovateli až dne 12. 2. 2002,
tj. za účinnosti zákona č. 2/2002 Sb., dle kterého lze podat proti rozhodnutí ministerstva vnitra
opravný prostředek k soudu.
Dále stěžovatel soudu vytýká, že o opravném prostředku vůbec rozhodoval,
aniž by postupem dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odstranil vady podání (když tyto
neodstranil Vrchní soud v Praze podle §250d o. s. ř.).
Stěžovatel v této souvislosti cituje úpravu o. s. ř. platnou ke dni 12. 2. 2002,
a to ustanovení §249 citovaného zákona, dle kterého musela žaloba obsahovat označení
rozhodnutí správního orgánu, které napadá, dále vyjádření, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, uvedení důvodu, v čem spatřuje žalobce nezákonnost správního rozhodnutí a konečný
návrh žalobce.
Z rozkladu vyplývá, že kromě napadeného rozhodnutí podání neobsahuje ani jednu
z náležitostí uvedených v ust. §249 o. s. ř.
Dle stěžovatele soud pochybil, pokud žalobu projednal, aniž by tato obsahovala
žalobní body a tuto vadu neodstranil postupem dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.. Tento
nedostatek bránil dle stěžovatele věcnému projednání opravného prostředku, neboť právě
žalobní body vymezují, v jakém rozsahu, resp. z jakých skutkových a právních důvodů
se opravný prostředek podává a v tomto rozsahu soud také napadené rozhodnutí přezkoumá.
Soud měl žalobce vyzvat k odstranění vad podání.
Dle stěžovatele je nesprávné poučení v rozhodnutí vadou řízení způsobilou přivodit
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel žádá o odkladný účinek a navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc
k dalšímu řízení.
Žalovaný přípisem ze dne 8. 7. 2004 soudu sdělil, že k podané kasační stížnosti
vyjádření nepodává, pouze k přiznání odkladného účinku uvádí, že jeho přiznání nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by
před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím
žalovaný neudělil stěžovateli azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V rozhodnutí žalovaný konstatoval, že důvodem
podání žádosti o azyl stěžovatele byly ekonomické a náboženské problémy. V rozhodnutí
stěžovatele žalovaný v souladu s ustanovením §29 zákona o azylu ve znění platném ke dni
vydání rozhodnutí poučil o možnosti podat proti předmětnému rozhodnutí rozklad.
Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 12. 2. 2002. Rozhodnutí napadl stěžovatel dne
20. 2. 2002 rozkladem.
Rozklad podal k Ministerstvu vnitra stěžovatel již za účinnosti zákona č. 2/2002 Sb.
kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb. ČR, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), a některé další
zákony. Ministerstvo vnitra předložilo dne 12. 4. 2002 podaný opravný prostředek stěžovatele
v souladu s platnou právní úpravou Vrchnímu soudu v Praze, který postoupil předmětnou věc
věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Praze dle ustanovení §32 odst. 4 a čl. II bodu
1 zákona č. 325/1999 Sb. ČR, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
zákona č. 217/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 519/2002 Sb.
Krajský soud v Praze pak postupoval v řízení dle úpravy správního soudnictví
provedené zákonem č. 150/2002 Sb. o soudním řádu správním.
V opravném prostředku stěžovatel znovu požádal o znovuposouzení žádosti o azyl.
Konkrétně uvedl, že ve Vietnamu nemá svobodu vyznání a dochází zde k porušování lidských
práv. Dále stěžovatel uvedl, že byl v práci omezován a utlačován. Domnívá se, že splňuje
podmínky pro udělení humanitárního azylu. V rámci jednání stěžovatel žalobní body rozvedl
a uvedl, že náboženství je ve Vietnamu považováno za negativní činnost, že byl opakovaně
za náboženství trestán a v ČR mu zákon umožňuje realizovat svou víru. Krajský soud
přezkoumal na základě podané žaloby rozhodnutí žalovaného a došel k závěru, že žaloba není
důvodná.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje stižní důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1
písm. d ) s. ř. s.
Kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost,
ta je obecně dána v případě takového rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit,
jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož
výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem lze subsumovat i případy rozhodnutí, u kterých
nelze rozeznat, která jejich část je výrokem a která odůvodněním, případně kdo byl
účastníkem řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, a kdo tak má být rozhodnutím vázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoli na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom
jednat o takové vady skutkových zjištění, o něž jsou opřeny důvody rozhodnutí. Za takové
vady lze považovat případy, kdy soud opřel důvody svého rozhodnutí o skutečnosti v řízení
nezjištěné, případně sice zjištěné, ale v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné poučení v rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný stěžovatele poučil o právu podat rozklad, přesto, že bylo stěžovateli rozhodnutí
žalovaného doručeno až dne 12. 2. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 2/2002 Sb., dle kterého lze
podat proti rozhodnutí ministerstva vnitra opravný prostředek k soudu. Dle stěžovatele
je nesprávné poučení vadou řízení způsobilou přivodit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
S názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Dle ustanovení §9 zákona o azylu ve znění platném ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného se v řízení o udělení a odnětí azylu postupuje podle správního řádu, není-li dále
stanoveno jinak.
Dle ustanovení §46 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen „správní řád)
musí být rozhodnutí v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, musí být vydáno
orgánem k tomu příslušným, vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat
předepsané náležitosti.
Dle ustanovení §47 odst. 1) správního řádu upravující obsahové náležitosti rozhodnutí
musí rozhodnutí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání (rozkladu). Odůvodnění
není třeba, vyhovuje-li se všem účastníkům řízení v plném rozsahu.
Dle odstavce druhého citovaného ustanovení výrok obsahuje rozhodnutí ve věci
s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě
též rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení. Pokud se v rozhodnutí ukládá účastníkovi
řízení povinnost k plnění, stanoví pro ni správní orgán lhůtu; lhůta nesmí být kratší,
než stanoví zvláštní právní předpis.
Dle výše uvedené zákonné dikce obsahuje výroková část vlastní rozhodnutí, které má
být uvedeno spolu s ustanovením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Poučení
o opravném prostředku obsahuje údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu
odvolat (podat rozklad), v jaké lhůtě, ke kterému orgánu a kde lze odvolání (rozklad) podat.
Rozhodnutí musí být vydáno vždy v souladu se zákony, případně s jinými předpisy
účinnými v době jeho vydání, nevyplývá-li z výslovné právní úpravy něco jiného. Žalovaný
nepochybil, pokud stěžovatele poučil v souladu s ustanovením §29 zákona o azylu,
neboť zákon mu jiný postup v rozhodné době neumožňoval. Naopak žalovaný by zásadu
vázanosti zákonem nerespektoval tehdy, užil-li by v rozhodnutí znění zákona, které k datu
vydání rozhodnutí nenabylo účinnosti. Žalovaný nemohl dopředu vyloučit možnost,
že stěžovateli bude rozhodnutí doručeno před 1. 1. 2002, tj. před účinností novely zákona
o azylu, zákona č. 2/2002 Sb.
Druhá kasační námitka stěžovatele spočívá dle stěžovatele ve vadném postupu soudu,
který o opravném prostředku rozhodoval, přesto, že opravný prostředek neobsahoval žalobní
body, aniž by postupem dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odstranil vady podání (když tyto
neodstranil Vrchní soud v Praze podle §250d o. s. ř.).
Stěžovatel v této souvislosti cituje úpravu §249 o. s. ř. platnou ke dni 12. 2. 2002,
dle kterého musela žaloba obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá,
dále vyjádření, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, uvedení důvodu, v čem spatřuje
žalobce nezákonnost správního rozhodnutí a konečný návrh žalobce. Z rozkladu vyplývá,
že kromě napadeného rozhodnutí, podání neobsahuje ani jednu z náležitostí uvedených
v ust. §249 o. s. ř. Soud měl proto stěžovatele vyzvat k odstranění vad podání.
Ani tuto námitku nepovažuje Nejvyšší správní soud opodstatněnou.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být datováno a podepsáno. V případě řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. musí podle §71
odst. 1 s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí obsahovat označení napadeného rozhodnutí
a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných,
jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce
navrhuje provést a návrh výroku rozsudku. Obdobně byly náležitosti žaloby i opravného
prostředku proti rozhodnutí správního orgánu upraveny v §249 odst. 2 (v případě opravného
prostředku za použití §250l odst. 2) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění zákona č. 231/2001 Sb., za jehož účinnosti byla žaloba podána. Žaloba musela
kromě obecných náležitostí podání podle občanského soudního řádu obsahovat označení
rozhodnutí správního orgánu, které bylo napadáno, vyjádření, v jakém rozsahu bylo toto
rozhodnutí napadáno, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřoval nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu, a jaký konečný návrh činil. Dle ustanovení §249 odst. 2 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinného do 31. 12. 2002, musí žaloba kromě obecných
náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření,
v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí.
Uvedl-li stěžovatel ve svém žalobním návrhu, že ve Vietnamu neměl svobodu
vyznání, v práci byl omezován a utlačován, zároveň vyjádřil přesvědčení, že splňuje
podmínky pro udělení humanitárního azylu a přeje si, aby jeho důvody, pro které opustil vlast,
byly znovu soudem přezkoumány, vymezil tímto dostatečně rozsah soudního přezkumu.
Krajský soud v Praze považoval poté, kdy se s účinností s. ř. s. začal touto věcí zabývat,
stěžovatelovo podání za řádné, obsahující všechny stanovené náležitosti a stěžovatele
proto nevyzýval k odstranění vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Z obsahu žaloby
krajský soud dovodil, že stěžovatel napadá rozhodnutí žalovaného z hlediska §12 zákona
o azylu a §14 téhož zákona. V souladu s žalobními body pak rozhodnutí žalovaného
přezkoumal.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí žalovaného, vymezil stěžovatel rozsah
přezkumné činnosti soudu způsobem dostačujícím. Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský
soud v Praze nepochybil, pokud žalobu stěžovatele bez toho, aniž by jej předtím vyzval
ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., projednal, neboť opravný prostředek byl v daném
případě projednatelný a soud mohl napadené rozhodnutí žalovaného v rozsahu uplatněných
žalobních bodů přezkoumat.
Důvod uvedené v kasační stížnosti stěžovatele podřazený pod ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu