ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.256.2004
sp. zn. 5 Azs 256/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: T. Z., zastoupena Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem v Plzni, Na Jíkalce 13,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 24 Az 2268/2003 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č. j. 24 Az 2268/2003-20, zamítl Krajský soud
v Ostravě žalobu žalobkyně – stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra
ČR ze dne 18.10.2003, č. j. OAM-5120/VL-11-12-TZ-2003, kterým byla zamítnuta jako
zjevně nedůvodná žádost stěžovatelky o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. e)
zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje
důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka včas kasační
stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že měla strach požádat o azyl v Polsku. Polsko,
ačkoliv je demokratickou zemí, ji ztěží mohlo poskytnout bezpečí. Pro Ukrajinu je Polsko
sousední stát a pro ukrajinské občany tak není problém někoho v Polsku najít a ublížit
mu tam. Stěžovatelka konstatuje, že žalovavý ani krajský soud neuvěřili tomu, že ji v zemi
původu hrozí nebezpečí. Ukrajina je dle názoru stěžovatelky zemí, která není schopna chránit
bezpečí svých občanů a policejní teror je zde stejný jako za období komunismu.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud vycházel
z předpokladu, že stěžovatelka přicestovala do ČR přes Polsko, které hodnotí jako bezpečnou
třetí zemi ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatelka zdůrazňuje,
že v správním řízení bylo zjištěno, že přes území Polska pouze projížděla, nikdy zde však
nepobývala, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 2 zákona o azylu. Je dle názoru stěžovatelky
nesprávné, jestliže soud odkazuje stěžovatelku se žádostí o poskytnutí azylu na Polsko.
Krajský soud má dále za to, že stěžovatelka ve správ ním řízení neuvedla žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by byla v zemi původu pronásledována z důvodů právně
relevantních pro udělení azylu a proto žalovaný nepochybil, pokud žádost stěžovatelky zamítl
jako bezdůvodnou.
Krajskému soudu stěžovatelka vytý ká, že se tento nezabýval udělením azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatelka opakovaně v řízení uváděla, že Ukrajinu
opustila kvůli vyhrožování ze strany kamaráda jejího přítele, který je policista, a který se s ní
chce sblížit. Tento muž ji zasahoval do soukromí a zneužíval pravomocí veřejného činitele,
vyžadoval od ní, aby se dostavovala k výslechům ve věci trestního stíhání jejího přítele.
V případě návratu se stěžovatelka obává o své zdraví a život, neboť tento muž by jí mohl
ublížit, když by se cítil být ponížen tím, že v zájmu ochrany před ním požádala stěžovatelka
o azyl v jiné zemi. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka vede v ČR spořádaný život,
je na místě uvažovat o udělení humanitárního azylu.
Stěžovatelka si je vědoma toho, že účelem institutu azylu je poskytnout ochranu
osobám pronásledovaným v zemi původu pro důvodu předjímané zákonem o azylu a že jej
nelze využít jako prostředku pro legalizaci pobytu na území ČR. Nelze však nevidět,
že jestliže by stěžovatelka postupovala při získání povolení k pobytu na území ČR v souladu
se zákonem č. 326/1996 Sb. o pobytu cizinců, musela by tak učinit na území Ukrajiny,
kde byla vystavena nebezpečí újmy na svém zdraví. Stěžovatelka je přesvědčena,
že dosavadním životem v ČR dává záruku toho, že pro Českou republiku nepředstavuje
bezpečnostní riziko, jestliže by jí byl udělen humanitární azyl.
Se shora uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, nenapadené rozhodnutí je
stiženo nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a s. ř. s.), týkající se splnění zákonem
stanovených podmínek pro udělení azylu.
Na základě výše uvedeného navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení. Současně stěžovatelk a podává návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 28. 6. 2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 9. 10. 2003 na základě žádosti, v níž stěžovatelka uvedla,
že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, nikdy nebyla členkou žádné politické
strany. Dále vypověděla, že její přítel byl před dvěma roky zadržen policií a následně
uvězněn. Od té doby se o ni začala zajímat policie. Kdykoli ve městě došlo k jakémukoliv
incidentu, byla policií obtěžována a ve věci vyslýchána. Domnívá se, že tuto skutečnost má
na svědomí přítelův známý, který je policistou, a který o ni měl zájem. Tento policista
ji taktéž odebral občanský a řidičský průkaz. Před rokem byla přijata na vysokou školu v Ch.
a letos byla bez udání důvodu vyloučena. Protože se obávala dalšího jednání policistů
a především přítelova známého, rozhodla se vlast opustit a odjet do ČR.
V průběhu pohovoru konaného za účasti tlumočníka z ruského jazyka stěžovatelka
výše uvedené důvody odchodu z vlasti potvrdila. Dále sdělila, že z Ukrajiny odjela
mikrobusem 21. nebo 22. 9. 2003 a přes Polsko přijela do ČR. V průběhu cesty po příjezdu
na ukrajinsko - polskou hranici musela z mikrobusu vystoupit a projít kontrolním
stanovištěm. Po provedené pasové kontrole pokračovala v cestě přes Polsko do ČR. Na dotaz
žalovaného, proč o azyl nepožádala již v Polsku, odvětila, že měla vízum do ČR.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 18. 10. 2003 rozhodnutí,
kterým žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou v souladu
s ustanovením §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť v daném případě stěžovatelka
přicházela z Polska, tedy státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný citoval ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu, jakož i §2 odst. 2 téhož zákona obsahující definici bezpečné třetí země. Z výpovědí
stěžovatelky dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatelka před vstupem do ČR pobývala na
území bezpečné třetí země – Polska, a měla reálnou možnost za situace, kdy přišla
při hraničních kontrolách do styku s polskými orgány, požádat o azyl již v této zemi.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou. V této vytkla žalova nému
porušení celé řady procesních ustanovení, zároveň uvedla, že je přesvědčena, že splňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona a má taktéž za to, že pro aplikaci
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu nebyly splněny zákonné podmínky.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem.
Krajský soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru,
že skutkový stav byl zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem zamítl žádost
stěžovatelky o udělení azylu s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu
jako zjevně nedůvodnou, neboť stěžovatelka měla reálnou možnost o azyl požádat již
v Polsku.
Výše uvedený rozsudek napadla stěžovatelka včas kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje stižní důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá nesprávné právní posouzení otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení splnění podmínek pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí
bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje
ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se takovouto zemí rozumí stát jiný
než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého
se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní
smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestu.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné dle ustanovení
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplyne nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst.1 písm. e) zákona o azylu,
totiž, že žadatel o azyl přichází z bezpečné třetí země, jsou důvody pro udělení azylu,
které žadatel uváděl v průběhu řízení, nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne
konečným způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení
azylu dle §12 zákona. Za takové situace, i kdyby správní orgán shledal, že žadatel byl v zemi
původu skutečně pronásledován z politických důvodů, nezakládalo by to jeho právo
na udělení azylu, jestliže přichází do České republiky z bezpečné třetí země.
V daném případě bylo hodnověrně zjištěno, že stěžovatelka do České republiky
přicestovala mikrobusem jedoucím přes Polsko. Při hraniční kontrole byly stěžovatelce
zkontrolovány pracovníky polské pohraniční služby doklady, přičemž cestující přišli s těmito
představiteli polské veřejné moci do přímého osobního kontaktu. Stěžovatelka tedy objektivně
mohla požádat o azyl při kontaktu s pohraničními orgány. Navíc sama v pohovoru výslovně
neuvedla, že by ji nějaká objektivní skutečnost bránila požádat o azyl již v Polsku. Do ČR
pokračovala proto, že zde měla vízum.
Pro posouzení zjevné nedůvodnosti žádosti o udělení azylu je přitom rozhodující
skutkový stav v okamžiku vydání rozhodnutí správního rozhodnutí. V důsledku této
skutečnosti nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout k tvrzení stěžovatelky, že v Polsku
o azyl nepožádala, neboť měla strach, když Polsko je sousední zemí Ukrajiny a pro ukrajinské
občany není problém někoho v Polsku vyhledat a ublížit mu tam, neboť toto tvrzení neuvedla
stěžovatelka v průběhu celého správního řízení a naopak je poprvé použila až v kasační
stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila až poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží.
Navíc předmětná skutková tvrzení stěžovatelky, osvětlující skutečnost, proč o azyl
nepožádala v Polsku, mají povahu subjektivního hodnocení Polska jako nebezpečné země,
které však nemá vliv na skutečnost, že stěžovatelka mohla bez objektivních překážek požádat
o udělení azylu již v Polsku, a to v průběhu celní a pasové kontroly na státních hranicích.
Stěžovatelčiny důkazy nepodložené domněnky ohledně možného pronásledování ze strany
ukrajinských osob na území Polska jsou ve vztahu k hodnocení Polska jako bezpečné třetí
země dle zákona o azylu, bezvýznamné. Při hodnocení státu, ve kterém stěžovatelka
před vstupem do ČR pobývala, je žalovaný povinen vycházet z legální definice bezpečné třetí
země zakotvené v ustanovení §2 odst. 2 zákona o azylu. Své povinnosti žalovaný, stejně tak
i soud v odůvodnění svého rozsudku, dostáli. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný
i krajský soud se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly s tím, že Polsko je bezpečnou
třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu.
S jejich závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
S tvrzením stěžovatelky, že nenaplnila definici ustanovení §2 odst. 2 zákona o azyl,
když v Polsku nepobývala, ale pouze Polskem projížděla, se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje. Termín „pobýval“ není v zákoně definován a taktéž zákonodárce neupravil
délku jeho trvání ani vazbu na stěžovatelem uváděné povolení k trvalému či přechodnému
pobytu.
Nejvyšší správní soud je nucen trvat na výkladu pojmu „projíždí“, tak jak jej judikoval
ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Azs 5/2003 (publ. jako č. 18/2003 Sb. NSS),
kde uvedl: „Pojem „projíždí“ příslušnou zemí ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v původním znění je nutno vykládat zúženě, a to z důvodu
podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl
požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž
budou garantována jeho základní práva a svobody. Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí
země ve smyslu §2 citovaného zákona. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda
cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl
reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Subjektivní právo na azyl je právem
na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však právem vybrat
si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.“
Ani v daném případě není důvodu se od výše uvedeného názoru odchýlit. Azylové
zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu
v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo
na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledo váním v zemích původu. Jeho
smyslem totiž není přiznání práva, které by zahrnovalo možnost výběru jiné konkrétní země,
v níž tato osoba bude pokládat za nejvhodnější o azyl žádat, ale poskytnutí takového stupně
ochrany, který lze pro takovou osobu v dané situaci považovat za nezbytný, a který spočívá
v možností získání okamžité legální záštity před riziky vyplývajícími z pronásledování. Proto
osoba, které je této okamžité záštity třeba, má o azyl povinnost požádat již v okamžiku, kdy ji
tento způsob záštity může být poskytnut nejdříve, tj. již v první zemi, kde má reálnou
příležitost obdržet takový nezbytný stupeň ochrany. Již v takové zemi totiž budou
garantována základní práva a svobody této osoby. Proto je tak třeba za rozhodující kritérium
pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, považovat skutečnost,
zda v této bezpečné zemi měl faktickou možnost o udělení azylu požádat, či nikoli.
Taktéž námitka stěžovatelky, spočívající v kritice postupu soudu, který se nevypořádal
s otázkou udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu, není na místě.
Předmětná námitka stěžovatelky by byla právně relevantní pouze v případě, kdyby žalovaný
rozhodoval o udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu a zkoumal stěžovatelčiny
důvody opuštění vlasti ve vztahu k naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu. K tomu
ovšem v projednávané věci nedošlo. Pokud je návrh na zahájení řízení o udělení azylu
zamítnut podle ustanovení §16 zákona o azylu jako zjevně nedůvodný, není nutné současně
rozhodovat o splnění podmínek podle §12 cit. zákona a na místě není ani výrok podle
§§13,14 zákona o azylu, odvozovaný od negativního výroku opírajícího se o ustanovení §12.
Proto považuje Nejvyšší správní soud výrok žalovaného o neudělení azylu dle ust. §13 a §14
zákona o azylu za nadbytečný. Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu
rozhodovat žalovanému, nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem. Navíc je
soud vázán při přezkumu rozhodnutí žalobními námitkami a stěžovatelka výrok o neudělení
humanitárního azylu před soudem nenapadla.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovatelkou
uplatňovaného důvodu kasační stížnosti podle ust. §103 odst.1 písm. a) s. ř. s.
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu
vnitra ČR, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu