ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.269.2004
sp. zn. 5 Azs 269/2004 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem v Brně, Heršpická 5, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2004, č. j. 59 Az
35/2003 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 29. 10. 2003, č. j.
OAM-5519/VL-19-19-2003 zamítl žalovaný žádost o azyl žalobce - stěžovatele jako zjevně
nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel dne 4. 11. 2003 žalobou u Krajského soudu
v Ostravě. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 1. 3. 2004, č. j. 59 Az 35/2003 – 18, byla žaloba
jako nedůvodná zamítnuta.
Kasační stížnost stěžovatel podává z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm.a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) a tvrdí, že rozhodnutí
žalovaného trpělo vadami, které vytkl v žalobě. Krajský soud posoudil dle stěžovatele důvody
nesprávně, když je neshledal jako oprávněné. V této souvislosti poukazuje zejména
na skutečnost, že se žalovaný a posléze krajský soud nezabývali řádně ustanovením §14
zákona o azylu, tedy tím, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo
možné stěžovateli udělit humanitární azyl. Stěžovatel již od počátku uváděl, že na Ukrajině
žije v Č. o. a důvodem pobytu na území ČR je zlepšení jeho zdravotního stavu a opatření
finančních prostředků pro dceru jeho družky, která je nemocná. Domnívá se, že žalovaný se
těmito důvody řádně nezabýval a důvody, proč azyl dle ustanovení §14 neudělil měl ve
správním rozhodnutí více rozvést tak, aby bylo přezkoumatelné a nikoli se omezit pouze na
tvrzení, že azyl se z tohoto důvodu neuděluje. Žalovaný v tomto směru pochybil a krajský
soud měl pro tuto vadu řízení rozhodnutí žalovaného zrušit.
Na základě výše uvedeného proto navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení. Součástí podané kasační stížnosti je návrh na přiznání
odkladného účinku dle §107 s. ř. s.
Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 20. 7. 2004 ke kasační stížnosti popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti a odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněné během správního řízení. Žalovaný poukazuje v této souvislosti
na rozhodovací praxi soudů, dle které je v případě zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné dle §16 zákona o azylu hodnocení žádosti z hlediska §14 za nadbytečné.
Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti i návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení, neboť
se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost na zahájení řízení o udělení
azylu dne 19. 10. 2003. Jako důvod, pro který žádá o udělení azylu v ČR uvedl, že žije v Č.
o., otec zemřel na rakovinu krku a dcera snoubenky má leukémii. Stěžovatel potřebuje peníze
na úhradu její léčby. Do ČR odjel proto za prací. On sám v roce 2000 začal mít problémy se
zdravím, často se mu točila hlava a tekla krev z nosu. Lékař mu sdělil, že kvůli špatné
ekologické situaci má spousta lidí v této oblasti zdravotní potíže. Pro finanční nouzi se
nemohl z oblasti odstěhovat. Uvedl, že kvůli špatně placené práci na Ukrajině by nebyl
schopen vydělat tolik prostředků, aby pomohl své snoubence s úhradou léčby její dcery. Práci
hledal i v jiných částech země, ale marně. Evidován na pracovním úřadě nebyl. Aby zlepšil
svůj zdravotní stav a vydělal peníze na léčbu rozhodl se i se snoubenkou odjet do ČR. Po
příjezdu zde pobýval na základě platného víza, po skončení jeho platnosti nelegálně.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 10. 2003 zamítl žádost o azyl stěžovatele jako
zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Zároveň žalovaný
rozhodl, že žadatel nesplňuje důvody pro udělení azylu dle ustanovení §13 a §14 zákona
o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel dne 4. 11. 2003 žalobu. V této vytkl
žalovanému porušení celé řady procesních ustanovení, zároveň uvedl, že je přesvědčen,
že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu a má taktéž za to,
že pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu nebyly splněny zákonné
podmínky.
Krajský soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn
správně, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí a v souladu se zákonem zamítl
žádost stěžovatele o udělení azylu s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu jako zjevně nedůvodnou, když stěžovatel neuvedl v průběhu správního řízení žádné
skutečnosti, že byl vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu a v mezích důvodů vymezených stížními body (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a shledal
kasační stížnost nepřípustnou.
Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční. Je na žalobci, zda
proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, bude brojit žalobou u soudu či nikoliv; je na něm , aby v případě, kdy se bude
domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky
správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71
s. ř. s). Správní soudnictví je ovládáno i zásadou koncentrační. Žalobu je třeba podat
v zákonem stanovené lhůtě ( §72 s. ř. s.) a pouze v této lhůtě může žalobce rozšířit žalobu na
dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body (§71 odst. 2
s. ř. s.). Soud při přezkoumání správního rozhodnutí je vázán rozsahem napadení, jak
je žalobce ve své žalobě vymezí a (nejde-li o rozhodnutí nicotné, kdy je oprávněn nicotnost
deklarovat i bez návrhu) přezkoumá jen ty výroky rozhodnutí, které byly žalobou napadeny,
a jen v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel rozsah a meze přezkumu
napadeného správního rozhodnutí krajským soudem určil svým opravným prostředkem, když
se v něm omezil na obecné výtky procesního charakteru a vyjádření nesouhlasu s vydaným
rozhodnutím.
Stěžovatel teprve v kasační stížnosti vytkl žalovanému, že řádně nezkoumal, zda jsou
v jeho případě dány důvody pro udělení humanitárního azylu, resp. tuto část rozhodnutí
žalovaný nedostatečně odůvodnil. V žalobě stěžovatel nenamítal pochybení správního orgánu
spočívající v posouzení podmínek humanitárního azylu. Námitkou nedostatečného
odůvodnění rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu tak stěžovatel vznáší
do kasačního řízení nový právní důvod, o němž se v řízení před krajským soudem nezmínil,
i když tak učinit mohl. Kasační stížnost je proto v této části nepřípustná podle §104 odst. 4
s. ř. s.
Totéž platí i pro výtku vznesenou vůči krajskému soudu. V žalobě stěžovatel
nevymezil rozsah přezkumu krajského soudu ve vztahu k neudělení humanitárního azylu a
proto soud tuto část rozhodnutí žalovaného nepřezkoumával. Nelze tak soudu vytýkat, že se
nezabýval tvrzeným důvodem nezákonnosti, který stěžovatel neučinil součástí žaloby, neboť
soud je vázán žalobními body. I zde se tedy užije ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
Na okraj soud poznamenává, že žalovanému nepříslušelo hodnotit azylové důvody
podle §13 a §14 zákona o azylu, neboť žádost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Pokud
totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §
16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího takovou žádost zamítne. Konečným
způsobem tak ve věci rozhodne, aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona. Podmínkou pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro
udělení azylu podle §12 zákona a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Správní orgán
v dané věci zamítl žádost o azyl stěžovatele jako zjevně nedůvodnou. V takovém případě
se však již v odůvodnění svého rozhodnutí nemusel věnovat úvahám o splněn í či nesplnění
podmínek podle §13 a §14 zákona o azylu, neboť tyto byly v dané věci nadbytečné.
Nejvyšší správní soud se tedy nezabýval stížními námitkami vytýkajícími správnímu
orgánu i soudu nesprávné posouzení podmínek pro udělení azylu z humanitárního důvodu,
neboť se jedná o nově namítané důvody neuplatněné v řízení před krajským soudem.
Jelikož kasační stížnost neobsahuje žádný jiný stížní důvod, je jako celek nepřípustná,
a Nejvyšší správní soud ji proto odmítl podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu