ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.297.2004
sp. zn. 5 Azs 297/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: L. G., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem AK Františkánská
7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6.
2004, č. j. 60 Az 42/2004 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 3. 2004, č. j. OAM- 83/LE-B01-B03-2004, byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal
žalobce - nyní stěžovatel v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost.
V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s). Stěžovatel tvrdí, že žalovaný stejně jako soud
nesprávně posoudili právní otázku, a to zda je na něj možno vztáhnout ust. §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Ve své zemi se stěžovatel dostal do finančních potíží, pokud požádal
o zaměstnání, byl odmítnut; nezbylo mu tedy než vycestovat ze země a požádat o azyl.
Je přesvědčen, že právě s ohledem na tyto skutečnosti patří žalobce do sociální skupiny
nezaměstnaných. Upozorňuje v této souvislosti na čl. 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka. Namítá rovněž, že při projednávání žádosti došlo
k pochybení správního orgánu, když tento nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci.
Žalovaný zcela nerespektoval, že stěžovatel jako účastník azylového řízení má jen zcela
omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi. Rozhodnutí
žalovaného považuje pro nedostatek odůvodnění za nepřezkoumatelné. Soud byl povinen
přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení
procesních předpisů. Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadá ve smyslu
ust. §47 odst. 3 správního řádu pro nedostatečnost. Nesouhlasí rovněž se způsobem jakým
se žalovaný vypořádal s otázkou překážky vycestování. Vzhledem k výše uvedenému žádá,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti. Žalovaný souhlasí s názorem soudu a neshledává v rozsudku žádná
pochybení, neboť stěžovatel nesplňuje podmínky dle §12 písm. b) zákona o azylu. Námitka
o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu je obecná bez jakékoli konkretizace a je proto
nedůvodná, stejně jako námitka stran nedostačujícího dokazování. V dalším odkázal žalovaný
na správní spis. Navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.)
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.), jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 6. 2. 2004. V žádosti uvedl že je ruské národnosti, není ani nebyl členem žádné
politické strany ani jiné organizace, nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Ukrajinu
opustil, protože je ruské národnosti a žil v oblasti, kde uznávají B., jsou to nacionalisté, kteří
neuznávají jinou národnost. O azyl žádá protože se nemůže vrátit zpět, neboť by to mohlo mít
neblahé následky pro jeho blízké. Česká republika je pro něj cílovým státem, chtěl by zde
studovat. V případě návratu do vlasti se obává pronásledování, protože je ruské národnosti.
V průběhu pohovoru konaném dne 25. 2. 2004 popsal své problémy, které začaly
již od školních let a stěžovatel je přičítal ruské národnosti. V městě D., kde bydlel, žilo
převážně obyvatelstvo ruské národnosti, často docházelo ke rvačkám mezi Ukrajinci a Rusy.
Stěžovatel uvedl, že všichni jeho přátelé opustili Ukrajinu a odjeli studovat do ciziny; on
neodjel, protože na Ukrajině má matku a sestru. Dále uvedl, že se se svými problémy na státní
orgány neobrátil, protože by to k ničemu nebylo. Matka odjela v lednu 2002 do České
republiky za prací, sestra zůstala u dobrých známých na Ukrajině. Z D. odcestoval přes
Polsko do České republiky , odjel za matkou do Č. B., bydlel u ní a vydělával peníze, aby
mohli v klidu odcestovat z Ukrajiny pryč. Dále uvedl, že byl poprvé zadržen policií v P. v
listopadu 2002 , kdy již neměl platné vízum. Dostal správní vyhoštění a zákaz pobytu na 3
roky, ale neodjel a žil a pracoval v P. Podruhé byl zadržen policií v září 2003 v P., opět dostal
správní vyhoštění na 4 roky, ale zase neodjel. Uvedl, že chtěl požádat o udělení azylu do
přijímacího střediska, ale onemocněl a také čekal na výplatu. V lednu 2004 odjel autobusem
do F. M., vzal si taxi a jel do V. L. Auto muselo zastavit asi deset metrů od tábora, vystoupil a
před branou byl zadržen policií. V táboře mu dali vyplnit tiskopis, že žádá o azyl. Později byl
odvezen do zařízení pro zajištění cizinců B. Dále uvedl, že když opouštěl vlast, neměl v
úmyslu žádat o azyl, chtěl na nějakou dobu opustit Ukrajinu, než utichne problém s lidmi,
které zbil. Nevěděl, že je možné žádat o azyl a legalizovat pobyt v České republice. O azyl
požádal po svém zadržení a umístění v zařízení B., neboť se v současnosti nemůže vrátit
domů, čekají tam na něj ti, které zbil, žádné jiné potíže, než které uvedl, na Ukrajině neměl.
Krajský soud dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru
jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst.1 písm. a) s. ř. s.spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci §12
zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění nebo vydání trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu
dříve.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
krajského soudu, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního
orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Dle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
vstoupil na území České republiky dne 26. 2. 202, pobýval zde 23 měsíců, měl možnost volně
se pohybovat, tedy i vejít v kontakt se zástupci státních orgánů České republiky. Této
možnosti nevyužil a žádost o udělení azylu podal až v době, kdy se nacházel v zařízení
pro zajištění cizinců.
Správní orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl
a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů
pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto
směru pohlížet jako na rozhodnutí vycházející z nedostatečného zjištění všech okolností.
Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházeli má oporu ve spise a není s ním
v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel
pouze důvody, které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze
správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. k) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 , resp. §13 a §14
zákona o azylu. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona
je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu
dle §16 není zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení
azylu dle §14.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání
dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí nebyla řádně zjištěna a nebylo přihlédnuto
ke všem rozhodným okolnostem, aniž však konkretizuje, jaké okolnosti to měly být. Skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu
obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět
řízení před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které
stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v odůvodnění kasační stížnosti
pouze uvádí, že žalovaný, jakož i Krajský soud v Plzni nesprávně posoudili skutková zjištění
a nedostatečně se zabývali námitkami stěžovatele v průběhu předchozích řízení,
což bez dalšího nelze podřadit pod důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Namítá-li stěžovatel, že se správní orgán nezabýval skutečnostmi rozhodnými
pro vyslovení překážky vycestování, je tato námitka vzhledem k tomu, že správní orgán,
rozhoduje-li dle ust. 16 zákona o azylu o překážce vycestování dle §91 zákona nerozhoduje,
neopodstatněná.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitka uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami
se při rozhodování řídil.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích zák. č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, krajský soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného,
když tyto závěry shledal správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatele podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení neexistence
překážky vycestování.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s. ).
V Brně dne 24. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu