ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.309.2004
sp. zn. 5 Azs 309/2004 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: T. H. T., zast. advokátem JUDr. Jaroslavem Savkem, se sídlem AK Dlouhá 31/63,
Teplice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4.
2004, č. j. 24 Az 80/2004 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Jaroslavu Savkovi, se sídlem AK
Dlouhá 31/63 v Teplicích se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
2150 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 2. 2004, č. j. OAM- 180/VL-18-05-2004,
stěžovateli nebyl udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek uvedeného soudu je nyní napadán kasační
stížností, ve které stěžovatel uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu je zatíženo vadami řízení,
je nezákonné a nepřezkoumatelné. Stěžovatel nebyl v řízení, které předcházelo vydání
rozhodnutí žalovaným poučen tak, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl v tomto
řízení újmu, nebyla mu dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí
před jeho vydáním. V řízení nebyl opatřen správním orgánem žádný důkaz o tom, že v oblasti
dodržování lidských práv došlo ve Vietnamu v několika oblastech k určitému pokroku. Pokud
by takto postupovaly imigrační orgány tehdy západních zemí v době před rokem 1989,
neudělily by azyl žádnému z uprchlíků z tehdejší ČSSR; z odůvodnění nelze také zjistit,
z jakých jiných důkazů vycházel správní orgán, když konstatoval, že nejsou dány překážky
vycestování dle §91 zákona. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom,
že postupem správního orgánu bylo porušeno ust. §3 odst. 2 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2
a §34 správního řádu. Soud se nevypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele,
naopak akceptoval porušení zákona správním orgánem. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k další u řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí o azylu, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. V dalším odkázal na správní spis Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je
výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel požádal o udělení azylu dne
17. 1. 2004, v žádosti uvedl, že do České republiky přicestoval, protože ve Vietnamu
se nemohl uživit. Nebyl a není členem žádné politické strany ani hnutí, nebylo proti němu
vedeno trestní stíhání. V případě návratu do země se obává bídy, která v jeho vlasti panuje.
V pohovoru konaném dne 20. 1. 2004 na žádost stěžovatele ve vietnamském jazyce uvedl,
že příčinou jeho odchodu z vlasti byly ekonomické důvody, nikdy nepracoval ve stálém
zaměstnání, zabýval se pěstováním rýže. Bydlel společně s matkou v domku, finanční
prostředky jim však nestačily na živobytí. Pokoušel se o nalezení stálého zaměstnání,
ale bezvýsledně, neboť nejsou volná pracovní místa. Dále uvedl, že nebyl spokojen s činností
vietnamské vlády, konkrétně ji neumí vysvětlit, ale uvedl, že bez známostí nelze obecně nic
ve Vietnamu učinit. Na vládě mu vadí, že musel žít v bídě.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu vady řízení spočívající
v tom, že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí žalovaného byla porušena citovaná
ustanovení správního řádu, aniž však specifikuje, v čem konkrétně správní orgán pochybil,
které skutečnosti nebyly brány v potaz, kterými důkazy se žalovaný nezabýval ani to v jakém
směru nesplnil žalovaný ve vztahu k jeho osobě poučovací povinnost. Nekonkretizuje jaké
vady řízení měly za následek nezákonnost rozhodnutí.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo
z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil ekonomickou
a sociální situací ve své vlasti a obecnou nespokojeností s vládní stranou, aniž by jakkoli
zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně vyhodnotil
situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen. Obavy o zaměstnání ani obecná nespokojenost se situací v zemi z tohoto hlediska
nejsou relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české
právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal, zda
v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru,
že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura obecných
soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav
v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Ekonomická situace, která ve Vietnamu panuje, postihuje všechny jeho obyvatele
a ačkoli je odchod stěžovatele z vlasti a přání žít a pracovat v České republice lidsky
pochopitelný, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Soud ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze
z hlediska jeho zákonnosti, tzn., že pouze zkoumá, zda správní orgán postupoval při vydání
rozhodnutí v souladu s právními předpisy, přičemž vychází z právního i skutkového stavu,
který existoval v době vydání rozhodnutí.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě zabýval, a to i přesto, že tyto spočívaly pouze
v konstatování, že žádost o azyl byla zamítnuta a dále v tom, že stěžovatel nemá rád
komunistický režim, kde jsou lidé pronásledováni a věří, že české orgány mu pomohou v jeho
situaci. Soud žalobu i přes absenci náležitostí žalobních bodů dle §71 s. ř. s. projednal, přitom
při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídily. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k jeho
osobě a možnému pronásledování. Pohovor byl se stěžovatelem veden ve vietnamském jazyce
za účasti tlumočníka.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má
správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že soud své
rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Takové vady řízení však nebyly zjištěny ani nebyly stěžovatelem v podané žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu vytýkány.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 vycházel.
Stěžovatel ostatně ani neuvádí, které důkazní prostředky navrhoval k doplnění, resp.
které nebyly provedeny. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl
nikterak krácen na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim
a navrhnout jejich doplnění.
Rovněž tak bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl ve svých výpovědích nikterak omezován
a byl mu dán dostatečný prostor pro uplatnění připomínek, doplnění a navržení důkazů.
Z výše uvedených důvodů je pak zcela irelevantní důvod kasační stížnosti uplatněný
stran nenaplnění účinného práva stěžovatele vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí; tato
námitka – porušení ustanovení §33 správního řádu ostatně nebyla uplatněna ani v podané
žalobě.
Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv ve Vietnamu za rok 2002 nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91
zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu
hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho
život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uplatněné stěžovatelem ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. a) ,b) a d) s. ř. s. důvodnými, a proto kasační stížnost postupem podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soudem ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna včetně paušální
náhrady dle ust. §§7, 9 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
(advokátní tarif), a to za dva úkony právní pomoci – převzetí věci a doplnění kasační stížnosti.
Částka bude uhrazena z účtu NSS do rukou advokáta ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu