ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.26.2004
sp. zn. 6 Ads 26/2004 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
žalobkyně: H. K ., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem č. j. 42 Cad 67/2004 - 6 ze dne 30. 4. 2004,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 67/2004 - 6 ze dne
30. 4. 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2004, č. j. 42 Cad 67/2004 - 6, jímž bylo
rozhodnuto
takto:„Řízení se zastavuje a věc se vrací správnímu orgánu k dalším úkonům
v rámci administrativního procesu. Nikomu se nepřiznává náhrada nákladů řízení.“
Z odůvodnění usnesení vyplývá, že zahájení soudního řízení iniciovala stěžovatelka,
která podáním doručeným dne 14. 4. 2004 postoupila krajskému soudu žalobkynin dopis
ze dne 29. 3. 2004 a označila jej jako žalobu proti svému důchodovému rozhodnutí. Krajský
soud se ztotožnil s konstatováním stěžovatelky, že podání žalobkyně v důsledku svých vad
nemá náležitosti žaloby, přičemž z tohoto podání není ani v nejmenším patrno,
že jeho pisatelka měla v úmyslu obrátit se na soud. Podle názoru krajského soudu se správní
orgán měl tedy vůči pisatelce vyrovnat se skutečností, že odvolání bylo podáno v rozporu
s právními předpisy, které takový opravný prostředek v předmětném případě nepřipouštějí.
K transformaci neoprávněně podaného odvolání do podoby soudní žaloby bez předcházející
komunikace s jeho pisatelkou však nebylo nejmenšího důvodu, zejména když správní orgán
si byl dobře vědom skutečnosti, že o žalobu nejde. Domnívá-li se správní orgán, že je nyní
na soudu, aby v rámci „doplnění“ náležitostí ve smyslu §71 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vložil odvolatelce do úst slova žaloby, pak se podle názoru
krajského soudu mýlí; takový postup by totiž výrazně přesáhl rámec ustanovení §5 o. s. ř.
a narušil by ústavní rovnost účastníků soudního procesu. Nezbytnost pokračovat ve správním
řízení je podle názoru krajského soudu fundamentální překážkou předmětného řízení
soudního. Bylo proto rozhodnuto při použití §64 s. ř. s. a §104 odst. 1 o. s. ř., když aplikace
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není možná, neboť tu nejde o návrh adresovaný jeho autorkou
soudu.
Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro tvrzenou nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka
se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že z odvolání pisatelky nelze vyvodit úmysl
obrátit se na soud. Poukazuje na to, že podání je označeno „odvolání proti rozhodnutí
o starobním důchodu“, takže toto označení jednoznačně směruje uvedené podání k dalšímu
řízení. Nemůže se však jednat o řízení správní, když napadené rozhodnutí nabývá právní moci
dnem jeho doručení žalobkyni a opravné prostředky se v řízení správním nepřipouštějí.
Uvedenou pravomocností napadeného rozhodnutí je tedy dána nemožnost stěžovatelky
pokračovat ve správním řízení, jak požaduje soud. Vůle pisatelky řešit věc soudní cestou
je dána i obsahem odvolání, byť stručným. Žalobkyně žádá opětovné řízení o svém starobním
důchodu, neboť nesouhlasí s jeho výší ani s výší výpočtového základu.
Stěžovatelka rovněž není toho názoru, že by odvolání směřující proti rozhodnutí
o starobním důchodu, byť neoznačenému datem, avšak obsahující napadený výrok
(výše starobního důchodu), bylo v rozporu s právními předpisy a je tedy nepřípustné.
Pokud je žaloba v rozporu s právním předpisem tím, že vykazuje vady, přichází v úvahu
aplikace ustanovení §37 odst. 5 a §71 s. ř. s.
Stěžovatelka dále soudu vytýká, že zastavil řízení a věc vrátil stěžovatelce podle §104
odst. 1 o. s. ř., když v soudním řízení správním platí pro zastavení řízení speciální ustanovení
§47 s. ř. s., jelikož podmínky tohoto ustanovení, taxativně vyjmenované, nebyly splněny,
nelze řízení zastavit, natož věc vrátit stěžovatelce zpět k dalšímu řízení. Pokud by totiž
zákonodárce potřebu takového procesního postupu v soudním řízení správním předpokládal,
došlo by k jeho zakotvení do s. ř. s. a neponechal by možnost jeho použití pouze na analogii
zákona. Aplikace §104 o. s. ř. je podle názoru stěžovatelky účelová a pro použití analogie
tohoto zákona v tomto případě nejsou důvody. Není-li splněna podmínka řízení, soud odmítne
návrh usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nelze rovněž souhlasit se soudem v tom,
že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť tu nejde o návrh adresovaný soudu. Stěžovatelka
odkazuje soud na §72 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je lhůta pro podání žaloby zachována,
byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci krajským soudem navrhuje
stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu ve smyslu
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka krajskému
soudu postoupila podání H. K. proti svému rozhodnutí. Toto podání zní
takto:„Věc: Odvolání
proti rozhodnutí o starobním důchodu. Odvolávám se proti rozhodnutí o výši starobního
důchodu. Nesouhlasím s výší výpočtového základu a žádám o opětovné přehodnocení.
S pozdravem H. K.“
V projednávané věci jde o posouzení, který státní orgán - zda soud nebo žalovaný
správní orgán, či oba - má zákonem stanovené povinnosti směřující k odstranění vady podání,
které je adresováno správnímu orgánu, z jehož obsahu lze dovodit, že podatel se jím domáhá
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu soudem.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. je lhůta (k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu)
zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
V této souvislosti ani soudní řád správní ani žádný jiný právní předpis nestanoví správnímu
orgánu povinnost odstraňovat vady podání. Náležitosti žaloby ve správním soudnictví jsou
stanoveny v §71 odst. 1 s. ř. s. Nemá-li žaloba stanovené náležitosti, jedná se o vady podání
(žaloby) a jejich odstranění soudní řád správní ukládá soudu. Podle §37 odst. 5 s. ř. s.
předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví
k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno
pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne,
nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
V projednávané věci je tedy úkolem soudu, aby postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
odstranil vady podání (a v tomto rámci nepochybně zjistí i to, zda žalobkyně se chce domáhat
svého práva u soudu ve správním soudnictví). Teprve výsledek postupu podle §37 odst. 5
s. ř. s. určí soudu jeho další procesní postup. Námitka, že soud neměl řízení zastavovat
podle §64 s. ř. s., §104 odst. 1 o. s. ř., nýbrž měl návrh odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., je vzhledem ke shora uvedenému zjevně předčasná a Nejvyšší správní soud
se jí nezabýval.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost právně posoudil podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. a shledal, že je důvodná. Proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Krajský soud pak v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu