ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.33.2004
sp. zn. 6 Ads 33/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: S. K ., zastoupen JUDr. Markem Šťastným, advokátem, se sídlem Ševčíkova 38,
Horažďovice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 3. 2004, č. j. 8 Ca 279/2003 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
15. 9. 2000 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939
až 1945, s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky mu nevznikl,
neboť konal vojenskou službu po dobu delší nikoli než 3 měsíce a přiznání plného nebo
částečného invalidního důchodu následkem zranění utrpěného v boji nebylo prokázáno a ani
je netvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že dobrovolnou vojenskou
službu u 4. Československé samostatné brigády v SSSR konal od 21. 2. 1945, koncem dubna
1945 byl raněn dělostřeleckou střepinou do ramene a léčil se ve Vojenské nemocnici v P. u Ž.
do 9. 5. 1945; dne 17. 5. 1945 se zúčastnil vojenské přehlídky v Praze, poté byl přeložen
k OBZ do obce Š., kde působil do konce srpna 1945, kdy byl na vlastní žádost propuštěn do
civilu. Osvědčení, které přiložil ke své žádosti, získal na základě potvrzení o době působení
v československé armádě, které zaslal na Ministerstvo obrany v roce 1982. I když v armádě
sloužil až do konce srpna 1945, byla mu potvrzena vojenská služba pouze do oficiálního
konce války, tj. 5. 5. 1945.
Žaloba byla podána u Vrchního soudu v Praze, který o ní nerozhodl do konce roku
2002, takže o žalobě rozhodl ve smyslu §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 13. 8. 2003,
č. j. 6 A 544/2000 - 26, zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že zákon č. 39/2000 Sb. výslovný
odkaz na ustanovení §15 bod 2 zákona č. 255/1946 Sb. nemá, naopak ve svém ustanovení §4
odst. 1 uvádí, že jednorázová peněžní částka náleží občanům, uvedeným v §1 odst. 1,
kteří konali vojenskou službu v československých zahraničních armádách nebo
ve spojeneckých armádách v letech 1939 - 1945. Z toho plyne, že pro účely odškodnění podle
zákona č. 39/2000 Sb. uvedený zákon předpokládá, že bude vzata v úvahu doba vojenské
služby až do konce roku 1945 a nikoliv pouze do 5. 5. 1945. Žalované pak bylo uloženo,
aby spolehlivým způsobem objasnila, kdy skutečně byl žalobce propuštěn z armády a zda
případná služba po 5. 5. 1945 byla v jeho případě vojenskou službou v československé
zahraniční armádě.
Žalovaná o žádosti žalobce znovu rozhodla rozhodnutím ze dne 13. 11. 2003,
jímž opětovně žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítla. V odůvodnění
svého rozhodnutí žalovaná dospěla k závěru, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní
částky žalobci nevznikl. Poukázala na to, že v souladu s ustanovením §15 bodu 2 zákona
č. 255/1946 Sb. žalobce konal vojenskou službu v československé zahraniční armádě v době
od 21. 2. 1945 do 5. 5. 1945, tedy po dobu kratší než 3 měsíce a přiznání plného invalidního
důchodu nebo částečného invalidního důchodu následkem zranění utrpěného v boji nebylo
prokázáno. Vyšla pak z toho, že dobu výkonu vojenské služby v československé armádě
po 5. 5. 1945 nelze hodnotit podle ustanovení §15 bodu 2 zákona č. 255/1946 Sb. do doby
účasti v národním boji za osvobození. Doba účasti v národním boji za osvobození končí dnem
osvobození, nejpozději však dnem 5. 5. 1945.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž se odvolal na názor Nejvyššího
správního soudu uvedený v jeho rozsudku, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí žalované.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 8 Ca 279/2003 - 18, kterým rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2003 zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku městský soud poukázal na právní
názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku a dále uvedl,
že na žalované bude, aby na základě žalobcem předložených dokladů, tj. osvědčení podle §8
zákona č. 255/1946 Sb. a potvrzení o odevzdaném oděvu a výstroji ze dne 30. 6. 1945,
eventuálně dalších důkazů objasnila, kdy byl žalobce propuštěn z armády a zda jeho případná
služba po datu 5. 5. 1945 byla službou v československé zahraniční armádě. Z uvedených
důvodů bylo napadené rozhodnutí zrušeno pro vady řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V obsáhlé kasační stížnosti městskému soudu především
vytýká, že povinnost, kdy byl žalobce propuštěn z armády a zda jeho případná služba po datu
5. 5. 1945 byla službou v československé zahraniční armádě splnila již před vydáním
napadeného rozhodnutí, protože stejnou povinnost jí uložil Nejvyšší správní soud. Dále
uvedla, že „Československá armáda v zahraničí“ je institutem zákona č. 255/1946 Sb.,
přičemž orgánem příslušným k jeho realizaci je Ministerstvo obrany. Jak je patrné
ze správního spisu, k dotazu, který stěžovatelka u tohoto orgánu učinila, Ministerstvo obrany
svým přípisem ze dne 29. 9. 2003 k věci jednak sdělilo, že datum propuštění účastníka řízení
z armády nebylo zjištěno, jednak uvedlo, že vojenská služba konaná po 5. 5. 1945 není
vojenskou službou v československé zahraniční (spojenecké) armádě. K těmto zjištěním
se Městský soud v Praze v rozsudku nijak nevyjádřil, takže není zřejmé, zda je shledal jako
nedostatečná či vadná a pokud ano, v čem konkrétně. Podle stěžovatelky je podstatou věci
posouzení otázky, zda konání vojenské služby po 5. 5. 1945 je či není relevantní skutečností
z hlediska nároku na peněžní částku podle zákona č. 39/2000 Sb., protože v případě záporné
odpovědi nemá zjišťování data propuštění účastníka řízení z armády žádný význam.
Stěžovatelka si je sice vědoma skutečností, z nichž vycházel městský soud, na rozdíl od soudu
se však nedomnívá, že by měly opodstatňovat přiznání peněžní částky za dobu vojenské
služby konané v intervalu 1. 1. 1939 - 31. 12. 1945. Takový závěr podle názoru stěžovatelky
neodpovídá ani účelu zákona, ani záměru zákonodárce, vyjádřenému v důvodové zprávě
k návrhu zákona č. 39/2000 Sb. Užití větného spojení „v letech 1939 - 1945“ nelze
podle názoru stěžovatelky za stanovení rozhodného období považovat mimo jiné
i proto, že stejnou formulaci používá i zákon č. 255/1946 Sb. v ustanovení §1 odst. 1
(z něhož bylo nepochybně převzato), a ani toto ustanovení není vykládáno tak, že by jím snad
byla vymezena doba národního boje za osvobození. Kromě toho data 1. 1. 1939
a 31. 12. 1945 nemají ve vztahu k československé armádě v zahraničí ani žádný historický
význam. Použití uvedeného větného spojení v zákoně č. 39/2000 Sb. je proto podle názoru
stěžovatelky třeba chápat jako nepříliš šťastně použitou „technickou“ zkratku. Z obecné části
důvodové zprávy vyplývá úmysl zákonodárce poskytnout hmotnou i finanční satisfakci
občanům, kteří bojovali v emigraci za osvobození Československa jako příslušníci
československých zahraničních armád, resp. českým vojákům, kteří bojovali se zbraní v ruce
proti nacistické zvůli. Ve zvláštní části důvodové zprávy k §4 pak zákonodárce výslovně
uvádí, že „ustanovení tohoto paragrafu vymezuje výše jednorázových finančních částek
s ohledem na dobu účasti oprávněných osob v národním boji za osvobození“. Dobu národního
boje za osvobození pak stanoví právě ustanovení §15 odst. 1, 2 zákona č. 255/1946 Sb.
Způsob výkladu, který stěžovatelka realizovala od samého počátku aplikace zákona
č. 39/2000 Sb., proto s ohledem na výše uvedené považuje za zcela legitimní, neboť neměla
žádný důvod předpokládat, že účelem zákona a záměrem zákonodárce bylo přiznat peněžní
částku za konání takové vojenské služby, která po 5. 5. 1945 již charakter odbojové činnosti
nemá.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatnila stížnostní důvody podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Jak již bylo uvedeno ve věci nároku žalobce na poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 39/2000 Sb. rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2003,
č. j. 6 A 544/2000 - 26, kterým stěžovatelce uložil spolehlivým způsobem objasnit,
kdy skutečně byl žalobce propuštěn z armády a zda případná služba po 5. 5. 1945 byla v jeho
případě vojenskou službou v československé zahraniční armádě. Z obsahu správního spisu
stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka v tomto směru učinila dotaz na Ministerstvo obrany,
které svým odborem pro veterány dopisem ze dne 29. 9. 2003 sdělilo, že nedisponuje úplnými
písemnostmi o službě žalobce v československé armádě (v zahraničí), takže nemůže
ani přešetřit a vyjádřit se k tomu, kdy byl žalobce propuštěn z armády. Dle písemností, které
jsou k dispozici, konal žalobce vojenskou činnou službu u 4. pěší divize československé
armády od 20. 2. 1945 do 30. 6. 1945, závěrem tohoto sdělení je pak citováno ustanovení §15
bod 2 zákona č. 255/1946 Sb. s tím, že po tomto datu uvedený zákon, jehož provádění spadá
do kompetence ministra obrany a Ministerstva obrany, vojenskou službu jakékoliv osoby
v československé armádě nehodnotí. Toto sdělení stěžovatelka v odůvodnění svého
rozhodnutí výslovně neuvádí, pouze z něho některé pasáže konstatuje bez uvedení zdroje,
takže výtka stěžovatelky, že k těmto zjištěním se městský soud nevyjádřil, není namístě. Není
pak zřejmé, proč stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 11. 2003 uvádí,
že v téže věci byl již vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2003,
č. j. 5 A 560/2002, který se týkal tvrzeného nároku, jenž nebyl prokázán, když předchozí
rozsudek Nejvyššího správního soudu je z 13. 8. 2003 a má č. j. 6 A 544/2000 - 26. V této
části je tak odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky nesrozumitelné.
S městským soudem lze tak souhlasit v tom, že dosud nebylo spolehlivě objasněno,
kdy byl žalobce propuštěn z armády a zda případná služba po 5. 5. 1945 (která nebyla
zpochybněna a je potvrzována minimálně do 30. 6. 1945) byla vojenskou službou
v československé zahraniční armádě. K objasnění charakteru vojenské služby žalobce
po 5. 5. 1945 je přitom zcela nedostačující odkaz Ministerstva obrany na ustanovení §15
bod 2 zákona č. 255/1946 Sb., když uvedené ustanovení neřeší otázku, do kdy existovala
československá zahraniční armáda.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani
žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že žalobce nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu