ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.11.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
žalobkyně: O. s. K. 2000, s. r. o., zastoupena JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem, se
sídlem Radlická 28, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2002, č. j. 332 - 6003 - 165 - 30.1.2002 - Ně, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 38 Ca 193/2002 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalované se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Platebním výměrem č. 1075/2896/01 ze dne 10. 12. 2001 rozhodla pražská správa
sociálního zabezpečení o tom, že žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) je povinna zaplatit
částku 1 907 333 Kč, která odpovídá výši nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení
a příslušnému penále. Učinila tak na základě protokolu o kontrole č. 2896/01.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 2. 1. 2002 odvolání, o kterém
rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 2. 2002 č. j. 332 - 6003 - 165 - 30.1.2002 - Ně, tak,
že odvolání zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 15. 3. 2002 se stěžovatelka
domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Uvedla v ní, že podle ust. §3 odst. 1 písm. c)
bod 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, jsou poplatníci pojistného zde vyjmenované osoby, které
pro společnost vykonávají práci, za kterou jsou touto společností odměňováni. Znamená to,
že osoba vykonává konkrétní činnost, která je postavena na úroveň pracovně-právnímu
vztahu, ale vzhledem ke svému postavení jednatele nemusí mít na tuto činnost - práci -
uzavřenou se společností pracovní smlouvu. Postavení jednatele osobě, která je jednatelem,
ukládá především povinnost vykonávat funkci statutárního orgánu. Navíc ale může jednatel
pro společnost i pracovat a je jen věcí dohody mezi ním a společností, zda se tak bude dít
na základě pracovní smlouvy nebo bez ní. Zrovna tak ale nemusí pro společnost pracovat
vůbec, což byl případ H. K. F., která vykonávala pouze funkci statutárního orgánu a pouze za
výkon této funkce dostávala od stěžovatelky odměnu. K pojmu „funkce jednatele“
stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, zařazené do Sbírky soudních
rozhodnutí pod č. 13 z roku 1995, z nějž podle ní vyplývá, že poplatníky pojistného na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §3 odst. 1 zákona č.
589/1992 Sb., a účastníky nemocenského pojištění podle §2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb.,
jsou pouze společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní
společnosti, jestliže nejsou v pracovně-právním vztahu k této společnosti, ale vykonávají
pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni. Z toho stěžovatelka dovozuje,
že výkon pouze funkce statutárního orgánu právnické osoby není důvodem pro zařazení mezi
poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Členové
statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) zákona
č. 586/1992 Sb., tedy nejsou uvedeni v okruhu nemocensky pojištěných osob (§2 zákona
č. 54/1956 Sb.), a nejsou uvedeni ani mezi poplatníky pojistného na sociální zabezpečení (§3
zákona č. 589/1992 Sb.). Proto se z jejich odměn za činnost v takovém orgánu pojistné
neplatí. K tomu stěžovatelka poukázala na článek publikovaný v časopise Daně a právo
v praxi č. 10/98. Stěžovatelka tedy nesouhlasila se zařazením jednatelské odměny
své jednatelky, H. K. F., do vyměřovacího základu pro stanovení sociálního pojištění a
navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze žalobu rozsudkem č. j. 38 Ca 193/2002 - 44 ze dne 15. 10. 2003
zamítl a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že výkon funkce jednatele lze považovat
za práci pro stěžovatele ve smyslu §3 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 589/1992 Sb., neboť
se jedná o osobní, soustavnou a časově neomezenou činnost ve prospěch stěžovatele
za úplatu. Nejedná se při tom o pracovně-právní vztah založený ve smyslu ust. §29 odst. 1
písm. a) zákoníku práce, ale o zvláštní druh pracovně-právního vztahu regulovaný režimem
obchodního zákoníku. Z toho důvodu byla jednatelka stěžovatelky poplatníkem pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a byla účastna rovněž
nemocenského pojištění zaměstnanců. Skutečnost, že jednatelka svou funkci fakticky
nevykonávala, označil soud v dané věci za právně nevýznamnou.
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku
Městského soudu v Praze. Uvádí v ní, že soud podle jejího názoru nesprávně posoudil právní
otázku, zda byla jednatelka stěžovatelky poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení
a státní politiku zaměstnanosti ve smyslu ust. §3 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona
č. 589/1992 Sb. a zda byla účastna nemocenského pojištění zaměstnanců podle zákona
č. 54/1956 Sb. či nikoliv. Stěžovatelka dále konstatuje, že soud se v odůvodnění rozsudku
nevypořádal s její právní argumentací, neboť se jí vůbec nezabýval. Při řešení výše uvedené
otázky je dle stěžovatelčina názoru potřeba vycházet z platné právní úpravy odměňování
statutárních orgánů, přičemž odkazuje na článek M. S. uveřejněný v časopise D. a p. v praxi č.
10/1998. Dále dovozuje, že poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení je jednatel
společnosti s ručením omezeným v případě, že pro tuto společnost vykonává práci, za kterou
je společností odměňován. Zároveň však tvrdí, že obsahem této práce jednatele není výkon
funkce jednatele jako statutárního orgánu společnosti. Stěžovatelka dále konstruuje situaci,
kdy jeden jednatel může být do své funkce jmenován pouze proto, aby činnost společnosti
nebyla zablokována v případě, že prvý jednatel bude dlouhodobě nečinný. Tento nic
nedělající jednatel je pak odměňován, protože má zúženou možnost působit jako jednatel
v jiných společnostech. Pro daný případ pak konstatuje, že paní H. K. F. vykonávala pouze
funkci statutárního orgánu, za což byla odměňována. Konstatuje rovněž, že pokud by za
takový výkon funkce pobírala odměnu 800 Kč měsíčně, byla by situace představitelnější.
S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelka dále uvádí, že výkon funkce
jednatele není druhem práce ve smyslu §29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a vznik tohoto
vztahu není upraven pracovněprávními předpisy. Za jádro sporu označuje otázku, zdali je
výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným prací pro společnost. Proti
možnému argumentu, že zákonodárce zde měl na mysli práci obecně, tedy jakoukoliv činnost
směřující k vytváření hodnot, staví stěžovatelka teleologický a logický výklad sporného
ustanovení §3 zákona č. 589/1992 Sb. Pro daný případ dále považuje za podstatnou
skutečnost, že paní F. pro společnost žádnou práci nevykonávala. Domnívá se, že i kdyby
smlouva o výkonu funkce jednatele obsahovala ustanovení o práci pro společnost, bylo
povinností kontrolujícího orgánu provést zjištění, zdali paní F. pro společnost skutečně
pracovala a v jakém rozsahu.
Žalovaná ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelky uvedeným v kasační stížnosti
uvádí, že smlouva o funkci jednatele v daném případě tvrzení stěžovatelky jednoznačně
popírá, přičemž dodává, že Česká správa sociálního zabezpečení nemá zákonnou povinnost
zkoumat či hodnotit skutečný výkon práce. V dalším setrvává na svém původním stanovisku
a považuje námitky uváděné v kasační stížnosti za nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
a kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem krajského soudu zaobíral v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka uplatnila stížnostní důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem. V daném případě se stěžovatelka domnívá, že soud nesprávně posoudil právní
otázku, zda jednatelka stěžovatelky byla poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. c) bod 4
zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, a zda byla účastna nemocenského pojištění zaměstnanců podle zákona
č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, či nikoli.
Podle ust. §3 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, jsou pojistné
povinni platit společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté
komanditní společnosti, jestliže nejsou v pracovně-právním vztahu k této společnosti,
ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců, v platném znění, jsou podle tohoto zákona pojištěni společníci a jednatelé
společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže nejsou
v pracovně-právním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou
touto společností odměňováni.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v kontrolovaném období
od 1. 1. 2000 do 30. 10. 2001 neodváděla v měsících březen 2000 až říjen 2001 pojistné
z odměn, vyplácených své jednatelce. Nedoplatek na pojistném tak činil částku 1 468 646 Kč.
Jednatelce byly odměny vypláceny na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele, uzavřené
mezi stěžovatelkou a jednatelkou dne 1. 3. 2000. Předmětem smlouvy byla úprava výkonu
funkce jednatele stěžovatelky, tj. vymezení souvisejících kompetencí, pravomocí a činností,
které bude jednatel jménem stěžovatelky a na její účet vykonávat na základě této smlouvy
a z titulu jmenování jednatelem. Jednatelka se zavázala vykonávat funkci jednatele osobně,
stěžovatelka se zavázala zaplatit jednatelce za výkon její funkce (bod 3.1), za podmínek dále
uvedených, paušální částku 200 000 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena podle hmotného
práva České republiky, zejména pak příslušných ustanoveních obchodního zákoníku
(bod 10.3), na dobu neurčitou (bod 5.1).
Mezi účastníky je nesporné, že H. K. F. byla v kontrolovaném období jednatelkou
stěžovatelky, tj. společnosti s ručením omezeným. Postavení jednatele ve společnosti s
ručením omezeným je upraveno zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen
„obchodní zákoník“), a to zejména v ust. §133 a násl., kde jsou upravena práva a povinnosti
jednatele, a dále v ust. §66 odst. 2 obchodního zákoníku, který vymezuje vztah mezi
společností a osobou, která je statutárním orgánem společnosti. Rovněž je nesporné, že vztah
mezi společností a jednatelem není vztahem pracovně-právním, nýbrž obchodně právním, a
funkce člena statutárního orgánu společnosti nesmí být druhem práce sjednaným v pracovní
smlouvě. Základní obsah vztahu jednatele a společnosti by měla upravovat (a v daném
případě též upravuje) speciální smlouva, která však není obchodním zákoníkem zakotvena
jako samostatný smluvní typ. Zpravidla se proto jedná o tzv. nepojmenovanou smlouvu (§
269 odst. 2 obchodního zákoníku). Pokud taková smlouva nebyla uzavřena, řídí se práva a
povinnosti statutárního orgánu mandátní smlouvou podle příslušných ustanovení obchodního
zákoníku. Závazek jednatele k výkonu funkce statutárního orgánu vůči společnosti je
závazkem osobní povahy. Jednatel je povinen vykonávat svou funkci osobně (§568 odst. 1
obchodního zákoníku) a řádně, tj. podle pokynů obsažených v usneseních valné hromady a v
souladu se zájmy společnosti, o nichž ví, nebo o nichž vědět musí (§567 odst. 2 obchodního
zákoníku). Základní obsah vztahu jednatele a společnosti je tedy určen přímo zákonem, který
obecně rozlišuje dvě základní jednatelská oprávnění. Je jím jednak oprávnění k vedení
společnosti, k řízení jejího běžného, každodenního chodu, vedení účetnictví (tzv. obchodní
vedení), a dále oprávnění činit jménem společnosti právní úkony navenek ve všech věcech,
které se společnosti týkají (tzv. jednatelské oprávnění). Z uvedeného je zřejmé, že jednatelka
stěžovatelky nebyla v kontrolovaném období, v rozsahu své funkce jednatele, v pracovně-
právním vztahu k žalobkyní, ale vykonávala pro něj funkci jednatele na základě smlouvy z 1.
3. 2000 způsobem a za podmínek ve smlouvě blíže uvedených. Za takový výkon funkce
jednatele pak byla podle smlouvy odměňována.
Hlavním argumentem stěžovatelky proti právnímu názoru krajského soudu je,
že výkon funkce jednatele není možné považovat za práci pro společnost. Pokud připouští
opak, zároveň stěžovatelka dovozuje, že v takovém případě měla žalovaná provést zjištění,
zda a v jakém rozsahu jednatelka pro stěžovatelku skutečně pracovala. Takový výklad
zákonných ustanovení je Nejvyšší správní soud nucen odmítnout, neboť žádná
ze stěžovatelčiných námitek není důvodná. Z jazykového, teleologického i logického výkladu
shodných ustanovení dotčených zákonů „… jestliže nejsou v pracovně-právním vztahu k této
společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni“ je zcela
zřejmé, že míří právě na situace, kdy např. jednatel společnosti s ručením omezeným
je v dané souvislosti v pozici velmi obdobné pozici zaměstnance a je tudíž nezbytné jej
zahrnout mezi poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti a mezi osoby zúčastněné na nemocenském pojištění. Prací se v kontextu těchto
ustanovení nemyslí pracovně-právní vztah, ale právě stěžovatelkou zmiňovaná jakákoliv
činnost směřující k vytváření hodnot, a to v daném případě zejména výkon funkce jednatele
společnosti s ručením omezeným. S ohledem na obsah smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou
a její jednatelkou je zcela zřejmé, že jednatelka pro společnost pracovala a byla za tuto
činnost odměňována (bod 6 smlouvy přesně definuje povinnosti jednatele – tj. náplň práce
a bod 3.1 pak výši vyplácené odměny). Stěžovatelkou naznačovaný případ, kdy jednatelka
měla být jakýmsi rezervním jednatelem pro případ nečinnosti jiného jednatele, by byl
představitelný pouze za předpokladu, že by toto bylo obsahem dané smlouvy o výkonu funkce
jednatele a společenské smlouvy nebo stanov společnosti. Jestliže ovšem smlouva obsahuje
osobní závazek jednatelky vykonávat funkci, povinnosti jednatele uvedené ve smlouvě jsou
jednoznačně podřaditelné pod pojem práce pro společnost a jednatelce byla vyplácena
po uvedenou dobu odměna ve smlouvou stanovené výši (která sama o sobě má značnou
vypovídací hodnotu), je z hlediska zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, nepodstatné, v jakém rozsahu jednatelka skutečně
vykonávala práci pro společnost – tj. plnila své povinnosti stanovené smlouvou. I pokud
by však soud připustil, že stěžovatelka pobírala odměnu pouze za permanentní pohotovost
zastupovat jiného jednatele, je toho názoru, že i v těchto případech by stěžovatel byl povinný
za takového jednatele odvádět pojistné, obdobně jako zaměstnavatel za zaměstnance v závislé
činnosti po dobu pracovní pohotovosti. V této souvislosti je třeba poukázat na právní úpravu
uvedenou v §5 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., podle něhož do vyměřovacího základu
pro výpočet se zahrnuje u zaměstnanců i odměna za pracovní pohotovost. Rovněž je třeba
konstatovat, že i „pouhá“ odpovědnost jednatele jako statutárního orgánu společnosti
představuje výkon práce pro společnost. Pokud však jednatel výkonu své funkce nedbá, ačkoli
je za to odměňován, je to věcí vztahu společnosti a tohoto statutárního orgánu, jak správně
konstatoval krajský soud. S výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu nejsou
v rozporu ani stěžovatelkou zmiňovaný článek M. S. uveřejněný v časopise D. a p. v praxi č.
10/1998 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, zařazené do Sbírky soudních rozhodnutí pod č.
13 z roku 1995. V této souvislosti zdejší soud konstatuje, že ačkoli výkon funkce jednatele
není druhem práce ve smyslu §29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a toto tedy nemůže pro
nedostatečnou určitost být druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě, nelze z této
skutečnosti dovodit, že by výkon funkce jednatele nebyl prací jako takovou. Samotná
skutečnost, že se vztah mezi jednatelem a společností neřídí zákoníkem práce ale obchodním
zákoníkem neznamená, že se nejedná o práci jako formu lidské činnosti. K obdobnému závěru
lze dojít i zohledněním ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, podle kterého jsou příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů společností
s ručením omezeným a komanditistů komanditních společností příjmy ze závislé činnosti,
a to i když nejsou povinni při výkonu této práce dbát příkazů plátce.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal, že by se Městský soud
dopustil nezákonnosti, neboť právní otázku správně právně posoudil a použil správné právní
předpisy.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaná, která měla úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní
soud ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalované právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu