ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.133.2005
sp. zn. 6 Azs 133/2005 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. B., zastoupen JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí
135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
č. j. 30 Az 427/2003 - 77 ze dne 10. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Josefu Moravcovi, se u rču j e
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2559 Kč. Odměna bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové č. j. 30 Az 427/2003 - 77 ze dne 10. 12. 2004, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3030/VL - 11 - P10 - 2002 ze dne
26. 11. 2003, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, konkrétně
že nesprávně vyložil podmínku pronásledování podávanou z §2 odst. 6 zákona o azylu
ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného. Tato podmínka je dle stěžovatele splněna.
Stěžovatel již od počátku řízení uváděl, že jej milice nutila k lékařské prohlídce, bylo mu
vyhrožováno internací ve státním zdravotnickém zařízení, byl propuštěn ze školy, byl
informován o tom, že milice jej chce internovat nebo se jej jinak zbavit. Podle stěžovatele je
nadto splněna i podmínka podle §12 zákona o azylu, tj. pronásledování „z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině“. Stěžovatel byl pronásledován v důsledku svého postoje
týkajícího se distribuce drog ve škole, která byla tolerována oficiálními strukturami. Fakticky
tak byla vytvořena sociální skupina osob, které se do ní dostanou díky nesouhlasu
s praktikami režimu. Krajský soud se však odmítl touto námitkou zabývat s tím, že byla
vznesena až po uplynutí lhůty pro rozšíření žalobních bodů. Nejde však o rozšíření žalobních
bodů, neboť tuto skutečnost stěžovatel uváděl od počátku řízení a v žalobě samé.
Kromě toho stěžovatel namítá, že od počátku řízení uváděl, že je občanem
Podněsterské moldavské republiky, žalovaný však své rozhodnutí opřel o situaci v Moldavské
republice. V žalobě stěžovatel poukázal na to, že žalovaný vycházel z nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci a že situace v Moldavské republice je odlišná, ustanovený právní
zástupce v řízení o žalobě upřesnil, že z hlediska zjištění skutkového stavu není podstatné,
zda je tato republika mezinárodně uznanou či nikoli. Rozhodující je, že na daném území
vykonávají moc pouze orgány mezinárodně neuznané Podněsterské moldavské republiky.
Žalovaný však vycházel z popisu situace v té části území, nad kterou vykonává Moldavská
republika skutečně svrchovanost, přitom situaci ve zbylém území, tj. na území neuznané
Podněsterské moldavské republiky je odlišná. To představuje dle stěžovatele vadu řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, je v rozporu se spisy,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přitom zároveň navrhuje,
aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti její důvodnost popírá. Stěžovatel
dle žalovaného o udělení azylu požádal za situace, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění
z České republiky. V zemi svého původu se neobrátil se žádostí o pomoc na žádné orgány,
situaci řešil odjezdem. S podklady rozhodnutí měl stěžovatel možnost se seznámit na konci
správního řízení, mohl se k nim vyjádřit a navrhnout jejich doplnění. To stěžovatel neučinil.
Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel již
od počátku správního řízení před žalovaným uváděl, že se jako učitel snažil zjistit, kdo jeho
studentům prodává drogy. Skutečnosti, které zjistil, oznámil řediteli školy a starostovi.
Na policejní orgány se neobrátil, neboť se domníval, že tyto orgány osoby, které drogy
prodávají, ve skutečnosti kryjí, ředitel školy ani starosta nic neučinili. Za stěžovatelem přišli
příslušníci policejního orgánu (milice) a vyzvali stěžovatele, že se musí podrobit lékařské
prohlídce. Stěžovatel se jí podrobil, byly mu kladeny nesmyslné otázky (proč nosí plnovous,
proč chodí bos atd.), poté byl vyzván, aby se dostavil na další vyšetření, jinak bude
předveden. Ze školy byl stěžovatel propuštěn. Jednou šel po ulici a přepadli jej neznámí muži,
stěžovatel nic nehlásil, hovořil o tom se svým přítelem, příslušníkem milice, který mu sdělil,
aby co nejrychleji zmizel, jinak jej „zavřou do blázince nebo někde uspí“. Žalovaný dospěl
ve správním řízení k závěru, že tyto důvody nejsou těmi, pro které by měl být stěžovateli azyl
udělen, a v tomto směru vydal své rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní soud dále zjistil z obsahu
soudního spisu, stěžovatel toto rozhodnutí napadl žalobou, ve které namítal porušení §12
a §91 zákona o azylu, neboť měl za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu
i pro konstataci překážky vycestování. Dále namítal porušení §3 odst. 3 a 4 správního řádu,
omezil se přitom na parafrázi zákonné dikce těchto ustanovení. Dodal, že neodcestoval
z Moldávie, ale z Předněstří, což je úplně jiná republika než Moldávie. Kromě toho zopakoval
své potíže poté, kdy se začal zabývat distribucí drog ve škole, kde učil. Poté žalobu doplnil
(učinil tak dne 18. 12. 2003), kde poukázal na to, že nežil v Moldávii, že přišel do České
republiky jako uprchlík a že se mu tu nedostalo pomoci, ale obdržel „deport“. Přesto se mu
podařilo o azyl požádat. Dne 22. 12. 2003 pak doplnil svoji žalobu o článek „Vznik a vývoj
konfliktu“, v němž je popisována konfliktní situace v zemi stěžovatelova původu, znovu
poukázal na to, že nepochází z Moldavské republiky. Dále 19. 5. 2004 stěžovatel doplnil
argumentaci v tom směru, že žalovaný se nezabýval dostatečně stěžovatelovou státní
příslušností a že stěžovatel ve skutečnosti pochází z Podněsterské moldavské republiky, která,
byť není mezinárodně uznána, fakticky existuje. Na toto doplnění pak stěžovatel navázal
30. 11. 2004 při ústním jednání. Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl, zabýval se
stěžovatelem tvrzenými konflikty z pohledu aplikace §12, §13, §14 a §91 zákona o azylu,
ohledně tvrzení o zemi stěžovatelova původu uvedl, že Podněsterská moldavská republika
není mezinárodně uznaným subjektem práva, a proto ji nemůže za subjekt mezinárodního
práva považovat žalovaný ani krajský soud. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne
10. 1. 2005, stěžovatel jej dne 17. 1. 2005 napadl kasační stížností, dne 28. 2. 2005 pak učinil
přímo u Nejvyššího správního soudu podání, v němž nad rámec kasační stížnosti napadal
závěr krajského soudu ohledně tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, předložil
kopii dokumentu „Průkaz likvidace následků havárie v Č. a. e. v roce 1986“, kopii své repliky
k vyjádření žalovaného učiněného krajskému soudu a korespondenci se žalovaným po vydání
jeho rozhodnutí.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“) osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost
kasační stížnosti s ohledem na uplatněné kasační důvody, pak kasační stížnost je přípustná
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť základem kasační stížnosti
je tvrzení nezákonnosti, jíž se měl krajský soud dopustit tím, že nesprávně posoudil právní
otázku splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, konkrétně
že nesprávně vyložil podmínku pronásledování podávanou z §2 odst. 6 zákona o azylu
ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného. Namítal-li dále stěžovatel vadu řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, je v rozporu se spisy,
neboť stěžovatel není občanem Moldávie, ale Podněsterské moldavské republiky, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit, jde o kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Opožděně uplatněná je pak námitka splnění podmínek
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, která byla obsažena ve stěžovatelově doplnění
kasační stížnosti učiněného dne 28. 2. 2005, neboť byla coby samostatný kasační důvod
podána až po uplynutí lhůty podle §106 odst. 2 s. ř. s. Touto námitkou se tedy Nejvyšší
správní soud nemohl zabývat.
Nejvyšší správní soud, zásadně vázán podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. rozsahem kasační
stížnosti a jejími důvody, kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do posouzení právní otázky splnění podmínek
pro udělení azylu (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), pak Nejvyšší správní soud předesílá,
že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud
na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou
právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou
měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní
předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu. Pokud krajský
soud opřel zamítnutí stěžovatelovy žaloby o to, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti,
jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi svého původu byl vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, použil správný právní předpis a správnou právní normu
a nesprávnosti se nedopustil ani při interpretaci. Opírá-li totiž stěžovatel svoji žádost o udělení
azylu toliko o své potíže spočívající v tom, že byl pronásledován v důsledku svého postoje
týkajícího se distribuce drog ve škole, pak skutečnosti, které v průběhu řízení před žalovaným
uvedl, nenasvědčují tomu, že šlo o pronásledování ze strany státu, ať již přímé či nepřímé,
a důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nemohou být splněny. Nemůže být
rozhodující stěžovatelovo přesvědčení, že místní milice kryje distributory drog, které
stěžovatel odhalil. Takové jeho vnitřní přesvědčení nemůže být důvodem, pro který
se stěžovatel na místní orgány se žádostí o pomoc neobrátil. Ani samo o sobě lékařské
vyšetřování nevykazuje jakýkoli znak pronásledování, nic na tom nemění ani skutečnost,
že mělo jít o vyšetření ve „státním zdravotnickém zařízení“. Pronásledováním pak nejsou ani
otázky, které byly stěžovateli kladeny v rámci vyšetření. Stejně tak stěžovatelovo zjištění,
že jej „zavřou do blázince nebo někde uspí“, a proto musí urychleně odcestovat, jehož se mu
dostalo prostřednictvím přítele, byť příslušníka milice, postrádá prvek pronásledování
ze strany státu. Pronásledováním pak konečně není ani pasivní postoj ředitele školy a starosty
k distribuci drog a okolnostem, jak jim je stěžovatel sdělil. O přímé pronásledování ze strany
státu tedy ve stěžovatelově případě nejde. Při úvahách soudu o skutečných důvodech
stěžovatelovy žádosti o udělení azylu tu nelze přehlédnout význam i skutečnosti, na kterou
poukazuje žalovaný ve svém vyjádření, a sice že stěžovatel požádal o udělení azylu v situaci,
kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění.
Pokud bylo stěžovateli vyhrožováno ze strany jemu neznámých osob, pak nejde-li
o osoby přímo reprezentující stát, což stěžovatel ostatně netvrdil, nemůže jít ani o nepřímé
pronásledování ze strany státu. Zejména je tomu tak proto, že stěžovatel se na příslušné
orgány v zemi svého původu ani neobrátil. Podmínka pronásledování, jak je podávána z §2
odst. 6 zákona o azylu, a tím i podmínka pro udělení azylu, by mohla být totiž splněna pouze
tehdy, pokud by stěžovateli z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebyla poskytnuta
ochrana ze strany domovského státu, bylo by však navíc rozhodné, zda tato ochrana byla
v daném případě potřebnou a zda stěžovatel hodlal této ochrany také fakticky využít.
V takovém případě by rozhodným důvodem pro udělení azylu mohla být skutečnost,
že stěžovatel je vystaven útokům ze strany konkrétních osob, dožaduje se ochrany
u příslušných orgánů v zemi původu a tyto orgány mu ochranu neposkytnou, přitom
neposkytnutí ochrany by mělo přímou souvislost s uplatňováním politických práv a svobod
stěžovatelem nebo se stěžovatelovou rasou, náboženstvím, národností, příslušností k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů stěžovatelem. Nic v tomto
směru stěžovatel v řízení před žalovaným netvrdil.
Pro posouzení věci však je pro Nejvyšší správní soud podstatnou i ta skutečnost,
že stěžovatel v průběhu řízení před žalovaným ani před krajským soudem netvrdil ani to,
že by útoky, na které poukazoval, byly proti němu vedeny z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Úvahy o skutečné zemi svého původu, z nichž by bylo možno dovozovat národnostní
důvody svého pronásledování, předestřel až krajskému soudu. Není-li však splněna podmínka
pronásledování ze strany státu, jak Nejvyšší správní soud shora podal, netřeba se již zabývat
důvody, pro které stěžovatelovy potíže vznikly; z hlediska řízení o udělení azylu by mohly být
rozhodnými pouze tehdy, pokud by mohly mít souvislost s pronásledováním ze strany státní
moci.
Krajský soud tedy konstatací svého závěru při posuzování právní otázky důvodů
pro udělení azylu nepochybil. Krajský soud použil správný právní předpis, v jeho rámci
správnou právní normu a jím podaný výklad Nejvyšší správní soud aprobuje; vychází přitom
mimo jiné i z článku 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne
28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku
dne 31. 1. 1967, z nichž dovozuje, že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl
je důvodné pouze tehdy, jde-li o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze
dovodit jak ve formě přímé, kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé,
kdy stát záměrně určité pronásledované osoby nechrání. O represi ze strany státu se v daném
případě nejedná, a to ani o represi nepřímou, neboť stěžovatel nevyužil pomoc příslušných
orgánů v zemi původu, ani se o ni nepokusil a nelze tak dovozovat cílené odmítnutí
stěžovatelovy ochrany ze strany státní moci.
Pokud stěžovatel nyní namítá, že je v jeho případě splněna podmínka příslušnosti
k sociální skupině, když tvrdí, že fakticky byla vytvořena sociální skupina osob, které se do ní
dostanou díky nesouhlasu s praktikami režimu, pak nekonkretizuje, o jakou sociální skupinu
by se mělo jednat a ani Nejvyšší správní soud existenci žádné specifické skupiny, k níž
by stěžovatel náležel, neshledává.
Dovodil-li shora Nejvyšší správní soud nesplnění podmínky pronásledování, pak
na takovém závěru nemůže ničeho změnit ani stěžovatelem předestřená námitka faktické
existence Podněsterské moldavské republiky. Nehledě ke skutečnosti, že stěžovatel v průběhu
správního řízení konstantně uváděl, že je státní příslušnosti moldavské, a na problémy,
jež by souvisely s existencí Podněsterské moldavské republiky, v průběhu řízení
nepoukazoval, disputace o tom, zda je tento „fakticky existující stát“ subjektem
mezinárodního práva či nikoli, by nemohla ničeho změnit na závěru krajského soudu
o nesplnění podmínek pro udělení azylu. Podmínka pronásledování ze strany státních orgánů
ve stěžovatelově případě dána není, neboť z důvodů, o které stěžovatel svoji žádost o udělení
azylu opíral, vyplývá, že žádný stát vůči stěžovateli žádné přímé represivní kroky neučinil
ani mu neodmítl pomoc, o níž by stěžovatel žádal. Žádostí o udělení azylu stěžovatel
nepožadoval získání okamžité legální záštity před riziky vyplývajícími z takového
pronásledování.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení stěžovatelem řádně uplatněných
námitek uzavírá, že v posouzení právních otázek krajským soudem neshledal nesprávnost,
jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, a neshledal ani vady řízení
před žalovaným, pro které by měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 30 Az 427/2003 - 87, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát
JUDr. Josef Moravec. Nejvyšší správní soud mu přiznal odměnu za dva úkony právní služby
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v celkové výši
2000 Kč (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání
ve věci – kasační stížnost) společně se dvěma režijními paušály podle §13 odst. 3
advokátního tarifu v celkové výši 150 Kč, navýšenou o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty, neboť ustanovený advokát prokázal, že je jejím plátcem. K vyplacení odměny byla
stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu