ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.191.2004
sp. zn. 6 Azs 191/2004 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: V. P., zastoupen Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem Praha 3, nám. W.
Churchilla 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21. 1. 2002, č. j. OAM - 1777/AŘ - 2001,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2.
2004, č. j. 24 Az 658/2003 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Mgr. Ireně Zelenkové, advokátce, se sídlem Praha 3, nám. W. Churchilla 2,
se odměna za zastupování žalobce ne př i z ná v á.
IV. JUDr. Bohumilu Mužíkovi, advokátovi, se sídlem Přerov, Horní náměstí 23,
se př i z ná v á odměna za zastupování žalobce ve výši 2150 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
směřující proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. OAM - 1777/AŘ - 2001 ze dne 21. 1. 2002.
Tímto rozhodnutím byl stěžovateli zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu
I. stupně ze dne 23. 7. 2001, č. j. OAM - 5345/VL - 10 - HA08 - 2001, kterým byl jeho návrh
na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle §16 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů, ve znění účinném ke dni 21. 1. 2002 (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť dle jeho názoru
soud pochybil v právní kvalifikaci. Nesprávně posoudil právní otázku, zda je možné v jeho
případě považovat Polsko za zemi, kde se zdržoval a mohl tam požádat o azyl, přičemž
stěžovatel použil tuto zemi pouze jako tranzitní na cestě z vlasti do České republiky. Dále
vyslovil názor, že splňuje podmínky §12 zákona o azylu. Proto navrhuje napadené rozhodnutí
zrušit.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil a odkázal na správní spis.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z předmětného správního spisu soud zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno
dne 8. 6. 2001. Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 12. 7. 2001 vyplývá, že stěžovatel ve své vlasti trpěl ekonomickou nouzí, jelikož neměl
práci a nemohl uživit rodinu. Rozhodl se přijet do České republiky, aby si prací na stavbách
vydělal nějaké prostředky. Do země přijel běžnou autobusovou linkou z K. přes Ukrajinu a
Polsko, na každé hranici vždy vystoupil z autobusu a podrobil se kontrole. V Polsku též
autobus zastavil na jednu zastávku na občerstvení. O azyl tam stěžovatel nepožádal, protože
má v České republice bratra.
Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil především tak, že podle ustanovení §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu se návrh zamítne jako zjevně nedůvodný, přichází-li účastník ze státu,
který ČR považuje za třetí bezpečnou zemi, nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze
tento stát za takovou zemi považovat. Polsko dle jeho názoru představuje třetí bezpečnou
zemi a jelikož stěžovatel před vstupem do České republiky pobýval na území Polska
(tzn. touto zemí pouze neprojížděl ve smyslu §2 odst. 2 písm. b/ zákona o azylu), dospěl
žalovaný k závěru, že mohl požádat o azyl již v této zemi. Ke stejnému skutkovému
a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Krajský soud v Ostravě, přičemž
poukázal na skutečnost, že minimálně při hraničních kontrolách vešel stěžovatel v kontakt
s polskými státními orgány a měl tak reálnou možnost v Polsku o azyl požádat.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem.
Podle již citovaného §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (které v souzené věci
žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou
zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat
nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení §2 odst. 2 tohoto zákona,
podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo
v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec
pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení
postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování,
mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Toto ustanovení ve znění
platném v době rozhodování žalovaného zároveň obsahovalo výjimku, podle níž stát není
bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.
V souzené věci stěžovatel především namítá, že nebylo prokázáno, že by se v Polsku
zdržoval s cílem požádat o azyl, neboť tuto zemi použil pouze jako tranzitní na cestě z vlasti
do Česka. K posouzení této skutečnosti poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní
judikaturu, podle které pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně,
a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného
na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své
vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod), má o azyl požádat vždy již v první
zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována
jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země
ve smyslu §2 zákona o azylu. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět
i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu
před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které
žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit (srov. Rozsudek publikovaný
pod č. 18/2003 Sb. NSS).
S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho,
zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné zemi měl reálnou
možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou
zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann,
Asyl- und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, s. 90 a násl.).
V daném případě bylo zjištěno, že stěžovatel do České republiky přicestoval
autobusem jedoucím z K. přes Ukrajinu a Polsko. Cestou autobus zastavil na jednu
hygienickou přestávku a při hraničních kontrolách na obou polských hranicích. Je tedy
zřejmé, že stěžovatel měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné
třetí zemi ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2 odst. 2 zákona o azylu, a že proto
žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybil v právní kvalifikaci, když shledal žádost
stěžovatele o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.
Stěžovatel dále namítá, že splňuje podmínky §12 zákona o azylu, ale soud ani
účastník k této skutečnosti nepřihlédl. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování
žádosti o udělení azylu žalovaným se sestává z řady procesních a materiálních hledisek,
obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také
souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatele zamítnuta z důvodu,
že přichází z třetí bezpečné země (§16 odst. 1 písm. e/ cit. zákona), není možno žalovanému
vytýkat, že se podrobně nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu podle §12
tohoto zákona, neboť by to bylo nadbytečné. Řečeno jinými slovy: i když by žalovaný
shledal, že stěžovatel byl v zemi původu skutečně pronásledován z politických důvodů,
nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu, jestliže by přišel do České republiky
z bezpečné třetí země. Přitom Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný i krajský soud
se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádal s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí,
respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Odměna právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. Bohumilu Mužíkovi, který byl
ustanoven k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 658/2003 - 48
ze dne 30. 6. 2004, byla stanovena za dva úkony právní služby (první porada s klientem
včetně převzetí věci a podání kasační stížnosti) na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za dva úkony právní služby v celkové částce
150 Kč. Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr. Ireně Zelenkové, která mu byla ustanovena
usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 658/2003 - 54 ze dne 15. 11. 2004,
po zproštění zastupování JUDr. Bohumilem Mužíkem, nebyla přiznána, jelikož Nejvyšší
správní soud z obsahu spisu nezjistil žádný úkon právní služby, který by byl zástupkyní
učiněn, a ani sama zástupkyně přes výzvu soudu provedené úkony nespecifikovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu