ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.235.2004
sp. zn. 6 Azs 235/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: S.
N., zastoupen JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka
19, Náchod, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové č. j. 30 Az 70/2003 - 33 ze dne 20. 2. 2004,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az 70/2003 - 33 ze dne
20. 2. 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 5. 2003, č. j. U - 1554/VL - 07 - P11 - 2000,
neudělil žalobci (dále jen „stěžovatel“) azyl z důvodu, že nesplnil podmínky stanovené v §12,
13 odst. 1 a 2, §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně
rozhodl, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel v průběhu správního řízení
popsal opakovaná zadržení milicí na demonstracích organizovaných B. n. f. (dále jen „B.“)
proti vládnoucímu režimu, nebyl však a není členem žádné politické strany, považuje se za
stoupence B. Na demonstrace, kterých se pravidelně zúčastňoval, dojížděl do M. Stěžovatel
byl opakovaně zadržován, byly mu udělovány pokuty, při zadrženích byl bit, naposledy byl
zadržován jeden a půl měsíce a bylo mu též vyhrožováno fyzickou likvidací. Tyto
stěžovatelovy aktivity neshledal žalovaný aktivitami trvalého rázu, které by se zásadním
způsobem projevovaly na opoziční politické scéně Běloruska. Jeho činnost pro opozici nebyla
intenzivní a nedosahovala ani takového stupně opakovanosti, aby ji bylo možno považovat za
činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Z tohoto důvodu neshledal
žalovaný splnění podmínek §12 písm. a) zákona o azylu. K obavám z pronásledování
z důvodu zastávání politických názorů pak žalovaný konstatoval, že v průběhu správního
řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel jakkoli zásadním způsobem zastával veřejně své
politické názory. Žalovaný rovněž přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel před podáním žádosti
o azyl pobýval na území České republiky téměř jeden rok nelegálně, aniž by mu v podání
žádosti o azyl cokoli bránilo.
V odůvodnění rozhodnutí ohledně neexistence překážky vycestování (§91 zákona
o azylu) žalovaný uvedl, že byl při posuzování, zda je žalovaný ve vlasti ohrožen
skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování, veden stejnými úvahami a vycházel
ze stejných informací, jako při posuzování naplnění podmínek pro udělení azylu.
Proti rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové
a napadal jeho nezákonnost a vady řízení jemu předcházejícího. Konkrétně namítal porušení
jednotlivých ustanovení správního řádu určujících povinnosti správního orgánu v průběhu
správního řízení a dále porušení §12 a §91 zákona o azylu. Stručně zopakoval důvody,
proč opustil svou vlast, a dále rozvedl, že zastává názory demokratických sil v Bělorusku,
opozičních akcí se zúčastnil v letech 1997 a 1998 a vyjmenoval příležitosti, při kterých
se tyto akce konaly. Dále dodal, že o možnosti požádat o azyl v České republice zpočátku
nevěděl. K závěrům žalovaného stěžovatel uvádí, že k naplnění pojmu pronásledování není
nezbytné, aby aktivity za uplatňování politických práv a svobod byly trvalé, rovněž není
podmínkou, aby se jeho činnost zásadním způsobem projevila v opoziční politice. Rovněž
zpochybnil požadavek žalovaného na opakovanost svých politických aktivit. Dále uvedl,
že se opodstatněně obává pronásledování pro zastávání opozičních politických názorů
a odkazuje na zprávy Amnesty International a Ministerstva zahraničí USA. Žalovaný rovněž
dle jeho názoru dostatečně neodůvodnil neudělení azylu z humanitárních důvodů.
Proto se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu rozsudkem č. j. 30 Az 70/2003 - 33
ze dne 20. 2. 2004 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud je přesvědčen, že žalovaný postupoval správně a v souladu s ustanovením §12
zákona o azylu, když stěžovateli azyl neudělil, neboť důvody, které uvedl, nelze podřadit
pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. žalobce sice
v průběhu správního řízení uváděl důvody, které by bylo možné posuzovat jako uplatňování
politických práv, zejména jeho účast na protestních akcích a následné zatýkání policií, avšak
nenaplňují intenzitu pronásledování. Dále soud zdůraznil, že stěžovatel nebyl členem B.
a pobýval na území České republiky v kratších obdobích již od roku 1995, tedy volně cestoval
do republiky a zpět, ale o azyl zde požádal až po ročním pobytu s tvrzením, že o této možnosti
nevěděl. Proto se tento jeho postup jeví krajskému soudu účelovým. Krajský soud se rovněž
ztotožnil se závěry žalovaného ohledně neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu,
neboť je shledal v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu
s ustanovením §91 zákona o azylu, když v případě stěžovatele neshledal existenci překážek
vycestování, neboť z informací o zemi původu a z údajů uváděných stěžovatelem nelze učinit
závěr, že by náležel k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími tyto překážky.
Stěžovatel sice uvedl, že se účastnil protestních akcí proti režimu prezidenta L. a byl proto
zatýkán policií, a však tato tvrzení nijak neprokázal.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel kasační stížnost,
a to z důvodu nezákonnosti rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a pro vady řízení, neboť při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních pro řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, tedy z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Uvedená porušení zákona
spatřuje stěžovatel předně v nesprávném právním posouzení splnění podmínek §12 zákona
o azylu, neboť z jeho výpovědí jednoznačně vyplynulo, že byl ve vlasti účasten
na protivládních akcích a z tohoto důvodu zadržován policií. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho
obtíže naplňují intenzitu pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Důvodnost svých
obav z dalšího represivního postupu běloruských státních orgánů vůči jeho osobě pak
dovozuje i z informace Ministerstva zahraničí USA, z níž mj. vyplývá, že policie vyvíjí nátlak
na opoziční aktivisty. Dále poukazuje na skutečnost, že se nikdy netajil svými politickými
názory a i v případě návratu do vlasti je rozhodnut na nich setrvat. I s ohledem na telefonáty,
kterými byli a jsou v Bělorusku obtěžování stěžovatelovi rodinní příslušníci, je zřejmé,
že jeho obavy z pronásledování jsou důvodné. Ke svému pobytu na území České republiky
před podáním žádosti o azyl stěžovatel uvedl, že v letech 1995 - 1998 neměl ve své vlasti
pro své politické přesvědčení takové potíže, ty nastaly až počátkem roku 1999, což lze doložit
vývojem politické situace v Bělorusku. O možnosti požádat zde o azyl se dozvěděl
až s odstupem doby. Zároveň stěžovatel uvádí, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci, zejména nezjišťoval úplně a spolehlivě úroveň dodržování lidských práv
v Bělorusku, přičemž s ohledem na jím uváděné skutečnosti měla být v jeho případě shledána
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Na základě výše uvedeného stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť
podle jeho názoru jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byly
vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal zejména na vlastní výpovědi a podání
stěžovatele v průběhu správního řízení. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., a tedy kasační
stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je z části důvodná.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem, pak Nejvyšší správní soud na základě své již konstantní rozhodovací praxe předesílá,
že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný
skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní
normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu, než kterou měl
za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní předpis
(správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Právní otázkou, jež měla
být dle stěžovatele v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové posouzena nesprávně,
je otázka splnění podmínek přiznání azylu podle §12 zákona o azylu a podmínek
pro konstataci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Podle §12 písm. a) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li prokázáno, že byl
ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Podle §12 písm. b)
zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pronásledováním je
ve smyslu §2 téhož zákona třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud by byla prováděna, podporována
či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Stěžovatel jako důvody své žádosti o azyl ze dne 20. 4. 2000 uvedl, že se v Bělorusku
zúčastnil mítinků proti režimu prezidenta L., neboť zastává názory opozičního B. n. f.. Byly
to protestní akce Č. c., D. ú., D. n., D. v. s. B. r. a P. s.. Pro svou účast na těchto
demonstracích byl čtyřikrát zadržen policií, v posledním případě byl odvezen za město a
držen asi jeden a půl měsíce. Zároveň proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a bylo mu
vyhrožováno fyzickou likvidací.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že krajský soud pochybil, protože nesprávně
interpretoval právní normu při její aplikaci. Nelze totiž souhlasit s tvrzením, že opakovaná
účast na demonstracích a následná zadržení policií nedosahují intenzity pronásledování jen
proto, že stěžovatel nebyl členem opoziční politické strany a opakovaně navštěvoval Českou
republiku již v minulosti. Rovněž nelze souhlasit se závěrem soudu, že žalovaný rozhodl
správně, když neshledal naplnění podmínek §12 zákona o azylu proto, že stěžovatel
nezastával jakkoli zásadním způsobem veřejně své politické názory a jeho aktivity
se dostatečně zásadním způsobem neprojevovaly na běloruské opoziční scéně. Jak správně
stěžovatel namítal již v žalobě, nic takového není ve vztahu k naplnění pojmu pronásledování
nezbytné, protože není možné od každého řadového občana, byť uvědomělého a politicky
aktivního, očekávat, že jeho činnost bude zásadním způsobem ovlivňovat opoziční struktury.
Členství v politické straně je jednou, nikoli, jedinou možností, jak mohou být jednotlivci
účastni veřejného života a dávat najevo své politické názory. Ze samotné skutečnosti,
že dotyčný nebyl členem, ale pouze sympatizantem, opoziční politické strany, tak nelze
dovozovat, že neprojevil dostatečně svůj politický názor. To platí tím spíše, pokud jde o zemi,
kde pouhá účast na demonstracích organizovaných opozičními stranami obvykle způsobuje
perzekuci ze strany představitelů státní moci. Jedním z předpokladů naplnění pojmu
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod proto je, aby žadatel o azyl nějaký
politický názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat, a věrohodně popsal
příkoří, kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo. Sama o sobě nemůže naplnění pojmu
pronásledování v daném případě zpochybnit ani skutečnost, že stěžovatel pobýval již dříve
v České republice, protože si lze představit i případ, kdy návštěva v rozvíjejícím se
demokratickém státě podpoří demokratické smýšlení stěžovatelovo a utvrdí jej v jeho
politických názorech. Jelikož krajský soud stejně jako žalovaný nijak nezpochybňoval
stěžovatelovu účast na opozičních akcích, a jeho zadržení policií je jeho interpretace pojmu
pronásledování v daném případě nesprávná.
Podle §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neúspěšného žadatele
o azyl neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou
osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti.
Nejvyšší správní soud shledal pochybení krajského soudu i ve vztahu k výkladu tohoto
ustanovení, protože krajský soud se pouze ztotožnil s názorem žalovaného a neshledal,
že by na stěžovatele bylo možné překážku vycestování vztáhnout. Žalovaný v odůvodnění,
které krajský soud shledal správným, pouze uvádí, že se při posuzování překážek vycestování
řídil obdobnými úvahami, jako při posuzování důvodů pro udělení azylu. Podmínky
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu a překážky vycestování
podle ustanovení §91 téhož zákona je však nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu
podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování
jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této
skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době
bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak
vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy
k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase (srov. rozsudek publikovaný
pod č. 260/2004 Sb. NSS).
Tyto vady důvodně vytýkal stěžovatel i v řízení před Krajským soudem v Hradci
Králové. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je v této části
důvodná a rozsudek podle §110 ve spojení s §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil.
Námitka stěžovatele, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, zejména
nezjišťoval úplně a spolehlivě úroveň dodržování lidských práv v Bělorusku, lze podřadit
pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující. Krajskému soudu lze však i přes výše uvedené vytknout pochybení
při posuzování dostatečnosti dokazování, neboť konstatoval, že žalobce sice uvedl,
že se zúčastnil protestních akcí proti režimu prezidenta L. a byl proto zatýkán policií, avšak
tato tvrzení nijak neprokázal. V řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat
v důkazní nouzi. Za této situace je nutné zohlednit i charakter země původu žadatele o azyl,
způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které
mají vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li například o zemi původu žadatele známo
(viz. Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2001 a 2002 vydaná Úřadem pro demokracii,
lidská práva a práci Ministerstva zahraničí Spojených států), že stav dodržování lidských práv
vykazuje značné nedostatky, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že při
protirežimních demonstracích dochází k nezákonnému zadržování a zatýkání občanů
bezpečnostními složkami KGB a Ministerstva vnitra, a to bez možnosti kontroly civilními
orgány státu, k nevyšetřenému mizení osob atd.:, pak tyto skutečnosti musí správní orgán
zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl. Naopak,
je-li země původu žadatele o azyl právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli
o azyl, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován. Není povinností žadatele o azyl,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují. To však žalovaný v daném případě nečinil. Nejvyšší správní soud důvody
tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v projednávané věci byl naplněn stížní bod
obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud v Hradci Králové proto v dalším řízení
provede znovu právní kvalifikaci, přičemž je vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V dalším řízení je třeba, aby krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného a zavázal ho k tomu, aby na základě zjištěného skutkového stavu provedl
správnou aplikaci právní normy a své rozhodnutí po zohlednění výše uvedeného přesvědčivě
odůvodnil.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s §110 odst. 2
s. ř. s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém řízení i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu