ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.362.2004
sp. zn. 6 Azs 362/2004 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobkyně: L. V., zastoupena Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou, se sídlem 17. listopadu
623, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka Pardubice, ze dne 28. 4. 2004, č. j. 52 Az 60/2003 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce Mgr. Janě Hladíkové, se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice,
se při zná vá odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši
1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2002, č. j. OAM - 883/VL - 19 - 12 - 2002, byla
žádost o azyl žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka v průběhu řízení ke svým
problémům na Ukrajině uvedla pouze úmrtí otce, neshody s matkou a obavy z neznámých
osob, které požadovaly po její matce splacení vypůjčené finanční částky a mohly by totéž
požadovat i po stěžovatelce. Žalovaný tak po zhodnocení stěžovatelčiných výpovědí dospěl
k závěru, že ona sama neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohla být
ve své vlasti vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Proti
tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu k Vrchnímu soudu v Praze,
v níž uvedla, že se nemůže na Ukrajinu vrátit, protože se nemá kam vrátit. Kvůli matčiným
dluhům jí navíc hrozí fyzická likvidace. Na výzvu soudu stěžovatelka svou žalobu doplnila
v tom smyslu, že považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, jelikož se v případě návratu
na Ukrajinu fakticky nedokáže domoci ochrany ze strany státu. Domnívá se, že v jejím
případě existuje důvod pro vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu,
a zároveň žádá soud, aby přehodnotil stanovisko žalovaného ohledně §14 téhož zákona.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, který věc podle
platné právní úpravy převzal jako věc neskončenou Vrchním soudem v Praze, ze dne
28. 4. 2004, č. j. 52 Az 60/2003 - 41, byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta. V odůvodnění
krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla
dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Dále
konstatoval, že žalovaný postupoval správně, když stěžovatelčinu žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Zároveň konstatoval, že výroky
o neudělení azylu podle §13 a §14 a o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu učinil žalovaný v rozhodnutí nadbytečně, nicméně tato vada nezpůsobila nezákonnost
ani nicotnost napadeného rozhodnutí. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 5. 5. 2004
a ta jej napadla kasační stížností dne 10. 5. 2004.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň požaduje veřejné projednání věci a ustanovení tlumočníka do ukrajinského
jazyka. Dále uvádí, že žalovaný při svém rozhodování nebral v úvahu zejména §32 odst. 4
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“), a to tím
způsobem, že nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, které tudíž nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Stěžovatelka dále konstatuje, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů.
Je toho názoru, že jí měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Dovolává
se čl. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, podle kterého nikdo nesmí být
mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. V souvislosti
s rozhodnutím žalovaného o neexistenci překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věc Cruz Varas z roku 1991
a věc Vilvarajah z roku 1991). V kasační stížnosti dále poukazuje na metodiku Vysokého
komisaře pro uprchlíky, podle níž i skutečnost, že někdo nebyl podroben pronásledování
může v kombinaci s obecným ovzduším nejistoty v zemi původu vést k závěru, že byl žadatel
v zemi původu pronásledován. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatelka namítá kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., a kasační stížnost je s výjimkou dále uvedenou
přípustná.
K žádosti stěžovatelky, kterou se domáhá, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší
správní soud uvádí, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li
dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu
předložený správní i soudní spis obsahuje dostatek podkladů rozhodnutí, aniž by bylo
potřebné nařizovat ústní jednání.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelčino tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §14 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Jak bude podrobněji uvedeno níže, rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posuzování mj. i §14 zákona o azylu.
Proto krajský soud nepochybil, když podle toho rozhodl a posouzením důvodů pro udělení
humanitárního azylu se nezabýval.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byla stěžovatelčina žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná správně
a v souladu se zákonem. Podle §16 odst. 1 písm. g) bude žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, pokud žadatel neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohl být
ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
(tj. z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů). Pronásledováním je přitom ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady v zemi stěžovatelčina původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Příkoří, jemuž se stěžovatelka
vycestováním z vlasti vyhýbá, tj. úmrtí otce, neshody s matkou a obavy z možných potíží
s neznámými osobami, nejsou okolnostmi svědčícími o tom, že by mohla být ve své vlasti
pronásledována ve smyslu zákona o azylu a nejsou ani jevem státní mocí přímo vyvolaným,
tajně podporovaným, státními orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně
potlačovaným. Jde toliko o hypotetické obtíže ze strany soukromých osob. Tento závěr
ohledně nesplnění podmínek pronásledování učinil Nejvyšší správní soud s přísným
respektováním základních principů, na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno.
Z čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951
a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne
31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení azylu v případě represe musí být skutečnost,
že jde o represi ze strany státu. V případě stěžovatelky tak nezbývá než uzavřít, že z jejích
vyjádření učiněných u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jejím případě
jednalo o byť i jen náznak represe uskutečňované ze strany státu, ať již přímé, kdy stát sám
by stěžovatelku ze zákonem stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímé, o kterou by se
jednalo tehdy, pokud by stát stěžovatelku před pronásledováním cíleně nechránil. Nejsou
důvodné ani stěžovatelčiny námitky spočívající v porušení čl. 3 Úmluvy o lidských právech
a základních svobodách, neboť ve světle obou výše uvedených judikátů Evropského soudu
pro lidská práva by v jejím případě musela být splněna podmínka, že vyhoštěním
(zde povinností opustit území České republiky) bude vystavena reálnému riziku mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení. Krajský soud správně konstatoval, že výroky
o neudělení azylu podle §13 a §14 a o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu učinil žalovaný v rozhodnutí nadbytečně, nicméně tato vada nezpůsobila nezákonnost
ani nicotnost napadeného rozhodnutí. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne
některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez
dalšího - ale jen ve lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy
konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Správní orgán rovněž není povinen rozhodnout
o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona o azylu.
Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona
je ve smyslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní částí rozhodnutí konstatování,
zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Nejvyšší správní soud proto pochybení
krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) neshledal.
Stěžovatelčiny námitky ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Aby však mohla být tato námitka přípustně namítána a aby tak Nejvyšší správní soud
mohl přistoupit k posouzení její důvodnosti, musela by stěžovatelka namítat nyní tutéž vadu
řízení před žalovaným, jakou již namítala v řízení před krajským soudem. Pokud by ji
namítala nově až nyní v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud by se jí podle §103
odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat. Předpokladem přípustnosti námitky
vůči postupu žalovaného ve správním řízení nyní v řízení o kasační stížnosti je tedy uplatnění
takové vady správního řízení již v řízení před krajským soudem ve formě žalobního bodu.
Žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní
důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné
nebo za nicotné. Námitky, o které nyní stěžovatelka opírá kasační důvod podávaný z §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., nejsou ani v náznaku obsaženy v žalobě či jejím doplnění.
Proto ohledně této námitky Nejvyšší správní soud uzavírá, že se opírá o jiné důvody,
než které byly uplatněny v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka
Pardubice, ač v předcházejícím soudním řízení uplatněny být mohly, a Nejvyšší správní soud
se jí tak podle §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat. V této části tedy Nejvyšší správní soud
shledává kasační stížnost nepřípustnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právní zástupkyni stěžovatelky, která jí byla ustanovena k její žádosti
pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
Pardubice, č. j. 52 Az 60/2003 - 61, byla stanovena za jeden úkon právní služby (převzetí
a příprava zastoupení včetně studia spisu) na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve výši 1000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu