ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.392.2004
sp. zn. 6 Azs 392/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Z. B., zastoupen JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem, se sídlem Vodičkova
41, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 28. 6. 2004, č. j. 60 Az 10/2004 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví blíže označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM - 1373/LE - B04 - B04 - 2003 ze dne 16. 12. 2003, kterým bylo
rozhodnuto o tom, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel svou kasační stížnost výslovně odůvodňuje ustanovením §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Dále uvádí,
že žalovaný nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu a porušil
tak §47 odst. 3 správního řádu. Dále tvrdí, že negativním rozhodnutím ve věci azylu byl
zkrácen ve svých právech, a to konkrétně v právu na svobodné rozhodování o počtu svých
dětí. Stěžovatel z tohoto důvodu dovozuje, že v jeho případě jsou dány důvody pro udělení
azylu z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu. Z těchto důvodů stěžovatel
navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž žádá, aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení azylu uvedené v §12 a 14 zákona o azylu. Krajský soud postupoval v souladu
s platnými právními předpisy, a proto žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel opustil
Čínu v srpnu 2002, neboť nebyl schopen splácet pokuty uložené mu pro porušování státní
politiky rodičovství. Jelikož má početnou rodinu a ve vlasti neměl práci, za kterou by dostával
plat umožňující rodinu uživit, rozhodl se dát na radu přítel a odjet vydělat peníze do zahraničí.
Pokuty mu byly uloženy vždy po narození některého ze tří dětí, protože je nezaplatil, byl mu
zbořen dům a nyní musí jeho rodina bydlet u manželčiných rodičů. O azyl stěžovatel požádal
poté, co byl při práci v čínské restauraci v S. kontrolován orgány cizinecké policie a umístěn
do Z. p. z. c. v B. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12, 13 a 14 zákona o azylu a nevztáhl na něho překážku vycestování podle §91 téhož
zákona. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel rozhodnutí
žalovaného napadl žalobou, v níž uvedl, že má opodstatněný strach z pronásledování
z důvodu příslušnosti k sociální skupině obyvatel. A to konkrétně k sociální skupině osob,
které nesouhlasí s kontrolováním porodnosti, přičemž v podmínkách Čínské lidové republiky
se současně jedná o vyjádření určité politického názoru. Zároveň stěžovatel zdůraznil, že je
buddhistického náboženského vyznání a jeho víra nerespektuje regulaci porodnosti. Dále
uvedl, že přinejmenším splňuje podmínky §14 zákona o azylu, žalovaný se však s touto
možností v odůvodnění dostatečně nevypořádal. Krajský soud žalobu zamítl a v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný v průběhu správního řízení zjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a vyvodil z něj odpovídající právní závěry, s nimiž se soud zcela ztotožnil.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 29. 7. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 6. 8.
2004.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona s. ř. s.), osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze
dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., kasační
stížnost je tedy s výjimkou níže uvedenou přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky
je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci
právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak
správně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně
použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu),
ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu. Pokud krajský soud opřel zamítnutí stěžovatelovy
žaloby o to, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi
svého původu byl vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, použil
správný právní předpis a správnou právní normu a nesprávnosti se nedopustil ani
při interpretaci. Krajský soud tedy konstatací tohoto závěru při posuzování právní otázky
důvodů pro udělení azylu nepochybil. Ani ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal
s námitkou existence důvodů pro konstataci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu,
Nejvyšší správní soud žádnou nesprávnost neshledává. Stěžovatel žádné konkrétní důvody
svědčící existenci překážky vycestování v žalobě neuvedl a zabýval-li se jimi žalovaný
a shledal-li jeho závěr krajský soud správným, ani takovému jeho postupu nelze ničeho
podstatného vytknout. V těchto právních otázkách tedy krajský soud použil správný právní
předpis a v jeho rámci správnou právní normu, přitom nesprávnosti se nedopustil ani
při výkladu.
Pokud stěžovatel konkrétně uvádí, že v jeho případě je splněn azylově relevantní
důvod podle §14 zákona o azylu, pak tomuto tvrzení přisvědčit nelze. Podle tohoto
ustanovení lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu,
pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Ustanovení
§14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy
neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí
správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení
(srov. rozsudek publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního
uvážení žalovaným nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatele
a důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Tato stěžovatelova
námitka tedy není důvodná.
Stěžovatelova námitka spočívající ve vadě řízení před správním orgánem lze podřadit
kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Aby však mohla být tato námitka přípustně namítána a aby tak Nejvyšší správní soud
mohl přistoupit k posouzení její důvodnosti, musel by stěžovatel namítat nyní tutéž vadu
řízení před žalovaným, jakou již namítal v řízení před krajským soudem. Pokud by ji namítal
nově až nyní v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud by se jí podle §103 odst. 1
písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat. Předpokladem přípustnosti námitky vůči
postupu žalovaného ve správním řízení nyní v řízení o kasační stížnosti je tedy uplatnění
takové vady správního řízení již v řízení před krajským soudem ve formě žalobního bodu.
Žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní
důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo
za nicotné. Námitka procesních pochybení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není ani
v náznaku obsažena v žalobě ke Krajskému soudu v Plzni. Proto ohledně této námitky
Nejvyšší správní soud uzavírá, že se opírá o jiný důvod, než který byl uplatněn v řízení
před krajským soudem, ač v předcházejícím soudním řízení uplatněn být mohl, a Nejvyšší
správní soud se jí tak podle §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat. V této části tedy Nejvyšší
správní soud shledává kasační stížnost nepřípustnou.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu